Amerika chce zůstat nezpochybnitelnou supervelmocí.
Spojené státy chtějí být jedinou velmocí a od svých spojenců požadují, aby se postavili za unipolaritu, napsal v komentáři pro Al Džazíru analytik Marwan Bishara ještě před konáním summitu NATO v Bruselu. Nabízíme tak neevropský pohled na postavení NATO.
Organizace NATO se snaží vrátit do „normálu“ po čtyřech letech prezidentství Donalda Trumpa. Bude to těžký úkol, když organizace ztratila svoje kouzlo poté, co Trump zdeformoval její strategickou vizi. Prezident Joe Biden se pokouší alianci vdechnout život a ujistit spojence, že jeho vláda chce znovu vybudovat důvěru a obnovit harmonii. Není to poprvé, co se Aliance zotavuje z vnitřní krize.
Po rozpadu sovětského bloku v roce 1989 aliance ztratila důvod své existence a vnitřní neshody přetrvávaly, zaměřila se tedy na rozšíření na východ a také na Blízký východ. Dne 12. září 2001 byl poprvé v dějinách NATO aktivován článek pět, základní kámen kolektivní obrany. Asymetrická válka v Afghánistánu se ale stala stálým zdrojem neshod v alianci.
Přesto si NATO v posledních 30 letech dokázalo uchovat jednotu, dokonce téměř zdvojnásobilo své řady. Vnitřní členské neshody opakovaně řešilo adaptací a kompromisy.
I nyní bude NATO spoléhat na to, že jeho členy více věcí spojuje, než rozděluje. Jednotícím prvkem je ochrana společných ekonomických a finančních zájmů, je to privilegovaný klub západních kapitalistických demokracií. NATO dnes čelí výzvě vzestupu Číny a obnovení moci Ruska, které představují kybernetickou i geopolitickou hrozbu, včetně jejich expanze na „globální jih“.
Po období trumpovské politiky mají ale někteří Evropané obavy, že budou bezpečnostně příliš závislí na USA. Trumpovo nevyzpytatelné chování traumatizovalo menší členské země, obavy projevovaly i některé evropské velmoci, například Francie a Německo, a využívaly americký debakl k volání po větší evropské bezpečnostní autonomii. Jejich pohled na Rusko a Čínu je méně dramatický a košatější, upřednostnily by kooperaci před konfrontací, a mají pravdu.
Rusko je dnes pouze regionální velmoc, jeho vojenské akce jsou projevem slabosti, ne síly. Je lepší je politicky a ekonomicky zadržovat, nikoliv pouštět se s ním do konfrontace na strategické úrovni.
Růst Číny je novou geopolitickou hádankou, ale není to SSSR. Má sice ekonomickou sílu, ale nenabízí světu žádnou alternativní vizi.
Evropané chápou Čínu jako ekonomického konkurenta, možná i rivala, ale jsou spokojeni s multipolárním světem. Washington se však na Čínu dívá jinak. Předpokládá, že Čína se hodlá stát asijským hegemonem, takže musí její vzestup omezit dříve, než se stane světovou velmocí, neboť Amerika potřebuje zůstat nezpochybnitelnou světovou supervelmocí. Bidenovým úkolem na summitu tedy bude okouzlit i přinutit evropské spojence, aby se postavili za USA. Částečně se mu to již daří, Evropané se v otázkách technologií a investic od Číny distancují.
V praxi se NATO bude snažit o přijetí nové strategie, která by více zdůraznila soudružnost a koordinaci. Evropané budou požadovat větší paritu a lobbovat proti jednostranným rozhodnutím USA (například rozhodnutí o stažení z Afghánistánu bylo učiněno bez konzultací s nimi). USA zase budou požadovat, aby Evropa za větší slovo v NATO zaplatila a projevovala větší oddanost kolektivní bezpečnosti.
Větší výzva však spočívá v definování nové role a poslání NATO ve světle požadavků Washingtonu na využití aliance k udržení světové nadvlády Ameriky, jejichž výsledkem nejspíš bude nová studená válka s Čínou.
Před summitem s ruským prezidentem Putinem Biden potřebuje alianci sjednotit za USA, protože dobře ví, že ho Čína velmi bedlivě sleduje. Rozšíření aliance o Gruzii a Ukrajinu vyprovokuje a sblíží Moskvu a Peking, což bude mít zásadní dopad na světovou bezpečnost.
Biden by si tedy měl dávat pozor, co si přeje; mohlo by se mu to splnit.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.