Čtyři sta let od staroměstské popravy 27 českých pánů, která předznamenala ztrátu politické samostatnosti, připomíná ve svém článku historik Jiří Malínský.
Bělohorská katastrofa, tragická svým nadčasovým přesahem i bezprostředními pustošivými důsledky pro tehdejší českou společnost, zůstává pro informované dodneška tragickou událostí i bolestným faktem. Nebyla však koncem, ale naopak bolestným počátkem. Detronizace Ferdinanda II. (23. května 1618), kterého roku 1617 jako Matyášova nástupce schválily i evangelické stavy, byla mezní událostí. Císař, na kterého střílelo roku 1619 stavovské dělostřelectvo v jeho vídeňském sídle, byl katolickým fanatikem a nezávisle na tom i mužem prodchnutým ještě plně středověkým pojetím panovnické moci dei gratia (z milosti/vůle boží). Odveta nemohla nebýt drtivá a příležitost, jak skoncovat s evangelickou většinou obyvatelstva Koruny české (tak se historický český stát nazýval) příliš vábivá. Vždyť se rozhodovalo na staletí, v tehdejším vnímání času na věčné časy.
Ostudný konec bělohorské bitvy ze dne na den změnil stopětatřicetiletý poměr sil, jak se vytvořil po odeznění husitské revoluce na kutnohorském sněmu po druhé pražské defenestraci (1483–1485). Militantní část katolické šlechty kolem Ferdinanda II. Štýrského nemohla nevyužít deprese českých stavů a s tím souvisejícího rozbití stavovské jednoty Koruny české (historický název českého státu). Zbabělost Fridricha Falckého, zimního krále, některé z nich dovedla do exilu (vyhnanství), jiným naopak umožnila rychlý vzestup. Předpokladem reálnosti těchto kariéristických ambicí bylo skoncování s protagonisty stavovského povstání, tj. úvodní fáze třicetileté války, zvané také česká válka. Mezitím pokračovala katolická odveta.
Nejprve bylo zrušeno největší břevno v oku katolickém – velká česká listina svobod rudolfinský majestát. Současně byl jmenován místodržitelem v Čechách (království Českém) Karel z Lichtenštejna (předek vládnoucí dynastie v dnešním Lichtensteinském knížectví). 17. února 1621 byl vydán patent, jimž bylo vůdcům českého stavovského povstání nařízeno, aby se dostavili do Prahy. Většinou v rezignaci a zoufalství i ve víře ve Ferdinandovu milost se přihlásili sami; jen v několika případech se pokusili o zoufalý útěk. 20. února bylo v Bílé věži pražského Hradu internováno 60 osob.
Předsedou katolického tribunálu byl Karel z Lichtenštejna, jeho zástupcem Albrechtův strýc Adam z Valdštejna, císařským prokurátorem Přibík Jeníšek z Újezda; proces trval od 20. února do 29. března. Trestnými skutkovými podstatami byly vedle jiných vyhození místodržících z Ludvíkova křídla Hradu, ustavení a použití stavovského vojska, vyhnání jezuitů a koupě statků katolické církvi; celkem museli obžalovaní zodpovědět 236 otázek. Nakonec bylo odsouzeno 30 obžalovaných, z toho 27 k trestu smrti. Vedle statečnosti se objevovala i slabost a zbabělost s vychytralostí. V některých případech docházelo i na císařův příkaz k opakovanému mučení (použití práva útrpného).
Původní představy o tomto „vyrovnání“ byly na vítězné straně ještě krutější. Ale přímluvy řady vlivných lidí u císaře, ohled na počínající válku i ne zcela uklidněnou situaci v alpských zemích vedly alespoň podle dobových měřítek k jejich určitému zmírnění (např. rektoru Univerzity Karlovy Janu Jesseniovi byl zaživa „pouze“ vyrván jazyk a rozčtvrcen byl „až“ posmrtně po svém stětí). Z 27 popravených byli 3 korouhevní páni (baroni), 7 rytířů a 17 měšťanů. Za připomenutí stojí šlechtičtí intelektuálové Václav Budovec z Budova a hudební skladatel a cestovatel, zprvu tolerantní katolík a pak naopak evangelík Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, novoměstský písař, direktor a posléze defensor Valentin Kochan z Prachové a senior těchto nedobrovolných reprezentantů českých stavů Kašpar Kaplíř ze Sulevic (1535–1621), jehož vnuk se proslavil jako významný obránce Vídně proti Turkům (1683). Hlavy sťatých byly pro výstrahu veřejně vystaveny na staroměstské mostecké věži, odkud je sňali roku 1631 evangelíci, kteří dorazili do Prahy se saským vojskem.
Ferdinand II. uplatnil při své odvetě diferencovaný postup. Na Moravě nebyl uskutečněn ani jeden z 20 rozsudků smrti, stavové slezští a lužičtí nebyli souzeni vůbec. Majetky evangelických stavů byly zkonfiskovány a pod cenou prodány bělohorským vítězům mj. z de Witteho konsorcia, z nichž se svými defraudacemi a následnými podvody nejvíce „proslavili“ Albrecht z Valdštejna a Karel z Lichtenštejna.
Staroměstská exekuce 21. června 1621, od níž uplynulo 400 let, zůstala v české historické paměti trvale zapsána. Romantický opar obrozeneckého vlastenectví povýšil popravené evangelíky na nadčasové dějinné české symboly a ztělesnění utrpení, jež vrcholilo během doby, pro kterou historik a velký spisovatel Alois Jirásek nalezl metaforické označení temno. Česko se propadlo do nejhlubšího hospodářského a duchovního úpadku svých dějin, ze kterého se vymanilo až na počátku 18. století; povážlivě se deformovala i sociální struktura českého národa. Vedle husitské stála v základech první Československé republiky i bělohorská tradice. Tak ji ve své vzpomínce zachytil i jeden z mužů 28. října na její počátky František Soukup: „Duchové pobělohorských mučedníků šli zde dušemi zástupů. Před třemi sty lety tu stály habsburské šibenice a tekla krev českých rebelů. Po třech stech letech stojí tu vzkříšený národ a pěje své Hosanah, když se naplnila věštba velikého exulanta, poutníka a věčného rebela proti Habsburkům: „Věřímť i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí Tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“