Jan Kavan se ve svém článku loučí s nedávno zesnulým Petrem Uhlem (1941-2021).
Byl večer 1.prosince. Řídil jsem půjčené auto tmavými uličkami anglického venkova, kam jsem přijel se rozloučit s jedním z mých nejbližších britských přátel, s novinářem a diplomatem Edwardem Mortimerem, který se celý život zasazoval o práva perzekuovaných. Bojoval za práva Palestinců, Kurdů a i za Chartu 77. Náhle přišla zpráva, že zemřel Petr Uhl. Málem jsem se vyboural. Musel jsem zastavit a zalapat po dechu. S Petrem Uhlem jsem měl spojenou velkou část mého života. Naposledy jsem ho viděl v říjnu při křtu knihy „Petr Uhl. Za svobodu je třeba neustále bojovat“. Petrovy text z let 1968-1989 vybral Matěj Metelec. Petr byl sice unavený a na vozíčku, ale ani ve snu mne nenapadlo, že ho vidím naposledy.
Poprvé jsem o něm slyšel na jaře 1968. Byl jsem tenkrát aktivní ve studentském hnutí a Petr organizoval setkávání a diskuse levicové mládeže. Luboš Holeček mu tenkrát nabídl spolupráci, ale Petr Uhl odmítl. Nebyli jsme pro něj asi dostatečně levicoví. Po invazi jsem sledoval jeho aktivity v Hnutí revoluční mládeže, které vedly až k zatčení a k procesu se členy HRMu, v němž Uhl dostal největší trest – 4 roky vězení. To už jsem začal obdivovat jeho odvahu a rozhodnost, s jakou se postavil proti okupaci vojsky Varšavského paktu. Před soudem v březnu 1971 vystoupil Petr Uhl statečně a nebojácně. Šlo o první posrpnový proces, v němž 16 lidí bylo odsouzeno za podvracení republiky.
V té době jsem už byl v britské emigraci a ve spojení s Jiřím Müllerem, bývalým studentským vůdcem, pro kterého jsem domů pašoval literaturu a i rozmnožovací stroj Gestetner. Po propuštění z vězení se Petr Uhl zařadil mezi příjemce pašované české exilové literatury. Kromě Pelikánových Listů a Tigridových Svědectví měl zájem i o levicové Informační Materiály, které v Berlíně vydávala skupina kolem Ivany Šustrové. Časem si řekl i o polské a ruské a ukrajinské samizdaty a další materiály.
To si už Petr Uhl neříkal revoluční marxista, ale spíše levicový socialista, ale i marxista. Uhl i nadále zůstal přesvědčeným levičákem a bojoval za lidská práva z jasně levicových pozic, ale projevoval neuvěřitelnou toleranci vůči lidem se zcela odlišnými názory, zastával se všech diskriminovaných a perzekuovaných, různých ostrakizovaných menšin.
Po vzniku Charty v roce 1977 se naše spolupráce zintenzivnila. Od začátku roku 1978 mi moji kurýři mj. přiváželi i Informace o Chartě, známé jako Infoch, na jehož přední straně byl uveden hlavní redaktor Petr Uhl i se svou adresu v Anglické 8, Praha 2. V Infochu jsem našel plné texty všech dokumentů Charty 77 a od dubna 1978 i všechna prohlášení VONSu (Výboru na Obranu Nespravedlivě Stíhaných), které jsme všechny ihned překládali do angličtiny a poskytovali novinářům, lidskoprávním organizacím, parlamentům a vládám a dalším institucím.
Petr Uhl patřil k zakladatelům VONSu a v říjnu 1979 byl za tuto aktivitu odsouzen k pěti letům vězení. Spolu s ním byli odsouzeni i někteří další členové VONSu, například Václav Havel, Jiří Dienstbier či Václav Benda, ale Petr Uhl si z procesu odnesl zase trest nejvyšší.
V době jeho věznění nepřestával vycházet Infoch. Jen na obálce se místo jména Petra Uhla objevilo jméno jeho manželky Anny Šabatové. Adresa zůstala stejná. Patřil jsem k těm, kteří se v zahraničí aktivně snažili organizovat kampaně za propuštění těchto politických vězňů. V této souvislosti jsem ve Francii spolupracoval s jeho soudruhy, jak je Petr nazýval, zvláště s členy IV. internacionály Alanem Krivinem a Katharine Samary. V Anglii měl Petr Uhl obdivovatele v britské pobočce 4. internacionály, která se jmenovala International Marxist Group (IMG). Její hlavní představitel Peter Gowan mi spolehlivě pomáhal shánět kurýry a řidiče pašovacích dodávek. A samozřejmě psal plamenné obhajoby Petra Uhla a ostatních v jejich časopise Labour Focus on Eastern Europe.
Po propuštění z vězení v roce 1984 mi Petr Uhl v zájmu potřeby rychlého zveřejnění perzekuce chartistů a dalších aktivistů dost pravidelně telefonoval celá znění jednotlivých prohlášení VONSu. Přiznám se, že při přepisování telefonních záznamů jsem občas v textu vynechal interpunkce, za což mne pak Petr zkritizoval. Až do Londýna se donesly zprávy nejen o jeho statečnosti, neústupnosti, pravidelných domovních prohlídkách, sledování STBáky, výsleších, ale i o jeho úzkostlivosti, s jakou dbal na jazykovou přesnost a správnost.
V dubnu 1981 byl můj francouzský karavan plný pašované literatury a cyklostylu zadržen v Dolním Dvořišti na hranicích. Řidiči, mladý advokát a studentka práv, Eric Thonon a Francoise Anis, členové Federace lidských práv, ale i trockistické Organisation Communiste Internacional (OCI) byli zatčeni a propuštěni až po měsíci po intervenci nově zvoleného francouzského prezidenta Françoise Mitterranda. Detaily pašovacího systému se StB nepodařilo odhalit a tak se mi po čase podařilo spojení obnovit. Po několika letech jsem však cítil potřebu některá opatření zlepšit, zpřesnit, projednat a dohodnout. A tak jsem si ve svém britském pase změnil příjmení a přijel do Prahy v roce 1987 jako britský turista. S Petrem Uhlem jsem si domluvil schůzku v Riegrových sadech. Seděli jsme tam na lavičce a kolem občas proběhl jeho tehdy dvanáctiletý syn Pavel, který nás hlídal, neboť prý pozná StBáky ihned podle jejich fyziognomie. Petr byl nesmírně klidný a velmi věcný. Schůzka byla úspěšná. O rok později jsem se s ním v Praze sešel znovu. Tentokrát Petr vybral jako místo setkání hotel Evropa na Václavském náměstí. Přišel i se svou ženou Haničkou Šabatovou. Fotografii z tohoto setkání zařadil Petr do svých vynikajících memoárů „Dělal jsem, co jsem považoval za správné“, kterou doporučuji všem čtenářům, kteří chtějí pochopit člověka levice, který byl ochoten obětovat svou svobodu v boji za svobodu jiných a za lepší svět, který byl zcela prost kariérismu, který byl zásadový, až tvrdohlavý, obětavý, nekompromisní. Petr Uhl měl silné sociální cítění a vnímal lidská práva jako nedělitelná. Zcela jednoznačně odmítal posuzovat lidi podle jejich barvy pleti, sexuální orientace, politického přesvědčení či vyznání. Ostře odmítal projevy vypjatého nacionalismu, xenofobie a rasismu. Pro mne byl vzorem bojovníka za demokratickou nekomunistickou levici.
S většinou jeho názorů jsem zcela souzníval, ať už se týkaly práv Romů či žen, zrušení vepřína v Letech a vybudování památníku romským obětem, zrušení Matiční zdi v Ústí nad Labem, lustračního zákona či amerického radaru v Brdech nebo empatií k uprchlíkům. Jeho lpění na liteře práva a zákona jsem respektoval, ale 20 let mé britské emigrace mne spíše sblížilo s anglosaským (daleko volnějším) vnímáním práva, postaveného více na obecném právu, na precedentech, na rozhodnutí soudů a tribunálů spíše než na přesných paragrafech zákonů, které obdivoval a skvěle ovládal Petr Uhl.
Telefonáty s Petrem Uhlem, o nichž jsme pochopitelně věděli, že byly odposlouchávané, byly pro mne nejen neocenitelným zdrojem informací, ale umožňovaly mi i nahlédnutí do některých akcí, kterým jsem pak mohl i trochu pomáhat. Takto jsem mohl pomoct zařídit setkání americké zpěvačky Joan Baezové na Bratislavské Lyře s Václavem Havlem a dalšími. Takto mne Petr Uhl informoval i o chystané snídani s Françoisem Mitterrandem v roce 1988. Podobně jsem díky Petrovi mohl trochu pomoci i s jednou schůzkou chartistů se zástupci polského KORu a Solidarity na společné hranici. Petr a Hanička Šabatová byli mezi spoluzakladateli Československo-polské solidarity. Fotky z jejich setkání a text společného prohlášení jsem mohl v zahraničí zveřejnit do 24 hodin po jednání na česko-polské hranici.
O Petrových sympatiích s Polskem jsem věděl již koncem šedesátých let, kdy Jacek Kuron a Karol Modzelewski zveřejnili svůj otevřený dopis straně, v němž ostře zkritizovali vládnoucí stranu a to z levicových pozic a navrhovali antibyrokratickou revoluci. To se internacionalistovi Uhlovi zamlouvalo.
S Petrem Uhlem jsem zůstal v úzkém kontaktu až do Listopadu 1989. Tehdy jsem se 25.11. vrátil domů. Po zadržení na letišti a následných výsleších jsem se mohl dostat 26. listopadu na Letnou. Na tribuně jsem se pozdravil s Petrem Uhlem, kterého právě propustili z poslední vazby v Litoměřicích. Pokusil jsem se mu vylíčit, jak problematicky se mnou zacházeli StBáci během předchozích 24 hodin. Petr mne však odbyl poznámkou, že teď na to není čas, neboť každou hodinou se vytvářejí nové dějiny. Pak si vzal mikrofon a obrovskému davu na Letné se omluvil za zveřejnění nepravdivé zprávy o údajné smrti Martina Šmída. Puntičkář a vždy opatrně vše si ověřující Petr Uhl vnímal fakt, že uvěřil smyšlence paní Dražské, jako své selhání. Tuto zprávu mi Petr telefonoval ještě do Londýna a dobře si pamatuji na jeho varování, že zprávu se mu nepodařilo potvrdit nějakým věrohodným zdrojem a proto mne nabádal k jisté zdrženlivosti při jejím zveřejnění. To jsem respektoval a ke zprávě jsem připojil varování, že nemusí být důvěryhodná. Paradoxně tento jediný Petrův omyl, o němž vím, pomohl uspíšit definitivní pád režimu.
Zprávu o Martinu Šmídovi rozeslal Petr Uhl jménem VIA (Východoevropská informační agentura). VIA poskytovala západním novinářům zprávy ze Sovětského svazu, Polska, Maďarska, NDR a řady dalších zemí od poloviny roku 1989. U nás VIU reprezentovali Petr Uhl, Petr Pospíchal a Jan Urban. Na Petrovo přání jsem jí rovněž pomáhal. VIA fungovala ještě krátce v roce 1990, ale v té době našly Uhlovy novinářské schopnosti větší uplatnění v ČTK, jejímž byl jmenován ústředním ředitelem.
Petr mi nabídl místo jeho zástupce v ČTK. Provedl mne všemi kancelářemi a představil mne jeho podřízeným. Viděl jsem, že lidé mají k němu velký respekt. Poslouchal jsem jeho nadšený výklad, jak z tohoto státního molochu udělá veřejnoprávní instituci, což se mu skutečně podařilo.
Petr nakonec v křesle ředitele ČTK vydržel jen asi rok. Doba, která byla vstřícná vůči disidentům se rychle krátila. A čestný, zásadový disident naprosto nezávislého myšlení, kterému přízeň mocných a kariérní postup byl vždy cizí, jakým byl nepochybně Petr Uhl, se brzo octl mezi řadovými zaměstnanci ČTK.
Po vzájemné dohodě jsme se oba rozhodli kandidovat za Občanské forum do nového Federálního shromáždění. Oba jsme byli zvoleni. Petr do Sněmovny národů, já do Sněmovny lidu. S Petrem se mi ve FS skvěle spolupracovalo. Měli jsme stejný názor na roli odborů, na Listinu práv a svobod a ocenil jsem Petrovo pochopení pro můj odmítavý postoj vůči návštěvě Margaret Thatcherové, která českým poslancům a poslankyním sdělila, že ona a americký prezident Ronald Reagan společně porazili sovětský komunismus.
Oba dva jsme rovněž souhlasili s principem navrženého lustračního zákona, neboť nám nebyla příjemná představa, že bychom měli poslanecké lavice sdílet s bývalými agenty StB. Jenomže v průběhu debaty poslanci vládní návrh z pera Pavla Rychetského upravili a do zákona vnesli princip kolektivní viny, který neumožňoval soudní přezkum jednotlivých konkrétních případů. Petr proti tomu argumentoval s odkazem na potřebu vlády práva. Neuspěl. Pamatuji si, jak do sálu plného zákonodárců, kteří o práci StB nevěděli téměř nic, křičel: „Vzpamatujte se!“. Nevzpamatovali se a schválili lustrační zákon ve znetvořené formě, kterou pak Petr roky kritizoval.
Lustrační zákon byl zneužit i proti mně a v nastalé odporné mediální kampani se mne nejhlasitěji zastal právě Petr Uhl. Pamatuji si, jak po přečtení mého StBáckého svazku pro rok 1969, poněkud ochladl a sdělil mi, že si druhý svazek pro rok 1970 musí pečlivě prostudovat, aby si byl zcela jistý, že jsem s StB nespolupracoval. Oba svazky byly sice k dispozici k nahlédnutí poslancům, ale Petr požádal tehdejšího ministra vnitra Jana Rumla (mimochodem jednoho z příjemců mých zásilek literatury), zda bychom mohli oba přijít na jeho ministerstvo a tam si ty StBácké záznamy prostudovat. Ruml nám to povolil a Petr mi tam díky jeho bezkonkurenční znalosti StBácké terminologie ukázal na věty, které jednoznačně prokazovaly, že mne StB pro spolupráci nikdy nezískala. Důvěra, kterou mi projevil disident, jemuž StB vzala devět let života, mi udělala neobyčejnou radost. Podpora Petra Uhla mnohonásobně vyvážila roky urážek, nadávek, podezírání, která jsem pak zažil.
Petr Uhl důsledně promítal své přesvědčení do konkrétních činů. Ostře nesouhlasil s rozpadem Československa a na protest proti němu si zažádal o slovenské občanství. To obdržel a po dlouhou dobu mu to způsobovalo různé potíže. Nevzdal se a roky se dožadoval rovněž i českého občanství. Nakonec uspěl u Ústavního soudu a získal obě občanství. Stal se tak i formálně Čechoslovákem, kterým se vždy cítil.
Roky byl komentátorem deníku Právo a jeho sloupky, spolu s jeho Uhlovinami, což byly pravidelné dopisy přátelům, mi značně nasvěcovaly šedou chmuru té doby. Ani v Právu však Petr Uhl nenašel dlouhodobou shodu. Po delším čase odešel a začal psát pro server Referendum a pro Alarm, kde nebyl nijak omezován. Petr Uhl chtěl za každou cenu zůstat navždy zcela svobodným. Je úžasné, že se mu to podařilo. S postupujícími roky se stal tolerantnějším vůči okolí, ale ze svých levicových ideálů neuhnul ani o píď. Zůstal zcela věrný ideálům lidských práv, spravedlnosti, rovnosti a solidarity. Tyto principy promítal i do svých postojů vůči nespravedlnostem, k nimž docházelo i v zahraničí, takže zcela pochopitelně odmítal třeba invazi do Iráku nebo represe vůči Palestincům. Ve svém přesvědčení zůstal tvrdý a neoblomný. Skutečný neobroušený diamant české politiky i novinařiny.
Po rozpadu OF se Petr stal členem Občanského hnutí, ale ani to nepřežilo vlnobití společenských změn. V letech 2002-2007 se aktivně účastnil práce ve straně Zelených, ale i tamější vnitrostranické války ho donutily odejít.
Své zapálení pro dodržování lidských práv mohl Petr dobře uplatnit v mezinárodních institucích. V letech 1990-2000 byl expertem ženevské pracovní skupiny pro svévolná zadržování při Komisi OSN pro lidská práva, byl rovněž předsedou Výboru proti mučení a účastnil se práce i v dalších lidsko-právních institucích OSN.
V době, kdy byl Miloš Zeman premiérem, tak nabídl Petrovi Uhlovi post vládního zmocněnce pro lidská práva, což Petr přijal. Stal se rovněž předsedou Rady pro národnosti, Rady pro lidská práva a Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity. Petr i veřejně přiznal, že jako socialista má blízko k ČSSD, ale do strany nikdy nevstoupil, neboť ho odrazovala prohlášení některých představitelů, která byla „příliš národovecká“ a občas dokonce i poněkud „nahnědlá“. Přiznal to tenkrát i v pořadu Krásný ztráty Michala Prokopa. Moc mne potěšilo, že mezi ministry Zemanovy vlády, s nimiž sympatizoval, jmenoval mne na prvním místě. Ministry, s nimiž měl rozpory, zvláště v otázkách romské problematiky, zdvořile nejmenoval.
Petr byl oprávněně hrdý na své děti. Pavel vystudoval dvě vysoké školy a stal se úspěšným právníkem, který je známý obhajobou zvláště lidí, kterým jsou krácena jejich lidská práva. Saša kráčí ve šlépějích svého otce a její burcující články proti jakémukoliv bezpráví a nespravedlnostem v Právu, Referendu i Alarmu nedávají zapomenout na to, kdo jsou její rodiče. A nejmladší Michal je v Praze radním za Zelené.
V žádné vzpomínce na Petra Uhla nemůže chybět jeho manželka Anna Šabatová, která si ho vzala po jeho propuštění z prvního věznění. Nikdy jsem nepřestal obdivovat její trpělivost a péči, s jakou se o Petra starala a to, jak v době, kdy byl pro svou nepohodlnost terčem nejrůznějších útoků, tak i v době jeho nemoci, kdy by bez ní nepřežil. Anna, přátelé jí říkají Hanička, je sama neohroženou bojovnicí za lidská práva. Už jako dvacetiletá byla odsouzena ke třem letům vězení za účast v letákové kampani proti prvním posrpnovým volbám v prosinci 1971, v roce 1976 podepsala Chartu 77 a v roce 1986 se stala jednou z jejích mluvčích. Po Listopadu byla mj. zástupkyní veřejného ochránce lidských práv v letech 2001-2007 a sama byla zvolena veřejnou ochránkyní lidských práv na rok 2014-2020. Je důležité si všimnout, že v době jejího prvního zvolení v roce 2001 Petr Uhl dobrovolně rezignoval jako vládní zmocněnec pro lidská práva, aby ani potenciálně nemohlo dojít k nějakému střetu zájmů. Zákon nic takového nevyžadoval, ale pro Petra bylo nejvyšším zákonem jeho svědomí.
V závěru tohoto dlouhého povídání o Petrovi Uhlovi si nemohu odpustit zmínku o jeho tchánovi, Jaroslavu Šabatovi, bývalém mluvčím Charty 77, levicovém politologovi a filozofovi, který strávil 8 let ve vězení za své přesvědčení. Jeho moudré úvahy a analýzy budoucího vývoje v naší zemi jsem vždy vnímal jako pozoruhodně přesné. Jaroslav Šabata a Petr Uhl byli nepochybně stateční lidé, kteří budou české levici velmi chybět. Za sebe musím přiznat, že jsem je nejen respektoval a obdivoval, ale oba jsem měl nesmírně rád.