Podle André Sapira je „členství Gruzie, Moldavska a Ukrajiny v Evropské unii v současné době nereálné, ale mělo by jim být nabídnuto více než dohody o přidružení“.

Vláda válkou zmítané Ukrajiny podepsala 28. února 2022 žádost o členství v Evropské unii a požádala o okamžitý vstup. O tři dny později podaly přihlášku také Gruzie a Moldavsko. Je to pochopitelné vzhledem k tomu, že všechny tři bývalé sovětské země trpěly ruskou agresí a usilují o mírový, demokratický a ekonomicky úspěšný rozvoj, napsalAndré Sapir pro think tank Bruegel.

Tyto tři země již mají s EU úzké hospodářské a politické vazby. V roce 2014 podepsaly s EU dohody o přidružení, které vstoupily v platnost v roce 2016 pro Gruzii a Moldavsko a v roce 2017 pro Ukrajinu. Tyto dohody zahrnují prohloubené a komplexní zóny volného obchodu (DCFTA – Deep and Comprehensive Free Trade Area), které zavádějí volný obchod s průmyslovým zbožím a určitou liberalizaci obchodu se zemědělským zbožím a službami mezi těmito třemi zeměmi a EU.

Jak by měla EU reagovat na nové žádosti o členství?

Země EU jsou v této otázce hluboce rozděleny. Několik východních členů chce dát Ukrajině a dalším dvěma uchazečům pozitivní signál a někteří z nich je dokonce chtějí co nejdříve prohlásit za kandidáty na členství v EU. Většina západních členů se však k tomuto kroku staví odmítavě a dává přednost další spolupráci s těmito třemi zeměmi v rámci stávajících dohod o přidružení.

Oba postoje jsou pochopitelné.

Východní členové EU jsou motivováni především stabilitou v regionu. Mnohé vlády východních zemí se domnívají, že by se EU měla formálně zavázat k podpoře úsilí těchto tří zemí o evropskou integraci, jak to učinila se zeměmi západního Balkánu na summitu v Soluni v červnu 2003 po válce v regionu.

Mnoho západních členů se však zdráhá zahájit přístupová jednání s Gruzií, Moldavskem a Ukrajinou dříve, než bude s Ruskem dosaženo nového bezpečnostního uspořádání v Evropě. Domnívají se také, že EU se nemůže dále rozšiřovat, dokud neprovede významné změny ve svém vnitřním fungování.

Současná EU se velmi liší od Unie z 90. let, kdy byl zahájen přístupový proces s 11 zeměmi střední a východní Evropy, které nakonec vstoupily do EU v roce 2004 nebo později. EU se stala političtější, částečně v reakci na geopolitické změny, k nimž došlo během posledních 30 let. Přesto pravidlo jednomyslnosti v některých otázkách a větší různorodost členů EU způsobily, že rozhodovací proces EU je často příliš těžkopádný pro přijímání vhodných rozhodnutí. V důsledku toho existuje skutečná neochota některých zemí EU, zejména těch, které chtějí prohloubit proces evropské integrace, přijímat nové členy před provedením důležitých změn smluv, zejména před zrušením pravidla jednomyslnosti v některých citlivých oblastech.

Jak se v těchto podmínkách posunout vpřed?

I kdyby se země EU v určité fázi dohodly na prohlášení, že tyto tři nové uchazeče uvítají ve svém středu, jejich skutečný vstup do EU by byl stále velmi vzdálený, stejně jako tomu bylo v případě zemí západního Balkánu po Soluňské deklaraci. Přistoupení vyžaduje mnoho kroků: Evropská komise musí nejprve žádost posoudit a poté vydat doporučení, aby byl kandidátské zemi udělen status kandidátské země. Rada EU pak musí doporučení Komise jednomyslně schválit a Komise musí doporučit zahájení jednání s kandidátskou zemí, které musí Rada opět jednomyslně schválit. Komise pak bude s uchazečem jednat, aby ověřila, zda splňuje kritéria pro členství. Pokud jsou splněna, musí Komise opět předložit Radě doporučení, aby jednomyslně podepsala smlouvu o přistoupení. Nakonec se kandidátská země může stát členem.

Šest zemí západního Balkánu se zúčastnilo summitu v Soluni v roce 2003 a získalo od EU závazek, že bude podporovat jejich úsilí o evropskou integraci. Téměř o 20 let později se k EU skutečně připojila pouze jedna země, Chorvatsko, které o členství v EU požádalo již před summitem. Čtyři další země získaly status kandidátské země, ale přístupová jednání byla zahájena pouze se dvěma z nich. A konečně Bosna a Hercegovina oficiálně požádala o členství v EU teprve v roce 2016 a na získání statusu kandidátské země stále čeká. Tabulka 1 (v originálním článku) uvádí některá data mezi podáním žádosti a členstvím těchto šesti zemí západního Balkánu.

Přístupový proces Gruzie, Moldavska a Ukrajiny bude pravděpodobně přinejmenším stejně zdlouhavý jako v případě zemí západního Balkánu, a to ze dvou hlavních důvodů.

Za prvé, hospodářská a politická situace v Gruzii, Moldavsku a na Ukrajině znamená, že bude pravděpodobně trvat mnoho let, než tyto země přístupová jednání vůbec zahájí, natož aby je úspěšně dokončily. Zadruhé, jak již bylo zmíněno, některé země EU se zdráhají rozšířit EU dříve, než provedou změny ve smlouvách, které by odstranily pravidlo jednomyslnosti v některých oblastech.

To naznačuje, že EU potřebuje jiný přístup k posílení vazeb s Gruzií, Moldavskem a Ukrajinou, který by zahrnoval více než současné dohody o přidružení, ale méně než status kandidátské země EU.

Před zahájením přístupového procesu by bylo rozumné stanovit jiný status pro evropské země, které si přejí mít užší vztahy s EU. Tento status by se měl vztahovat na všechny současné kandidáty na členství v EU, mezi něž patří nejen Albánie, Černá Hora, Severní Makedonie a Srbsko, ale také Turecko, a na Bosnu a Hercegovinu, Gruzii, Moldavsko, Ukrajinu nebo dokonce Bělorusko a Rusko, pokud a až budou považovány za země, které splňují požadavky Smlouvy o EU, aby mohly požádat o členství v EU. Nový status by se mohl vztahovat i na další země včetně Švýcarska a Spojeného království.

Tento nový status by měl těmto zemím nabídnout podstatně více než volný obchod se zbožím, určitou liberalizaci v oblasti zemědělství a služeb a finanční pomoc při zlepšování jejich správy a přijímání pravidel EU – jinými slovy, než dohody o přidružení.

Jednou z možností by bylo členství v Evropském hospodářském prostoru (EHP), které v současnosti nabízí Islandu, Lichtenštejnsku a Norsku účast na jednotném trhu EU. Další možností by bylo členství v Kontinentálním partnerství, což je struktura, kterou jsme s kolegy navrhli v roce 2016 a která by měla řešit vztahy mezi EU a Spojeným královstvím po brexitu, jakož i zeměmi, jako je Ukrajina a Turecko. Hlavní rozdíl mezi Evropským hospodářským prostorem a Kontinentálním partnerstvím spočívá v tom, že by nezahrnovalo volný pohyb pracovních sil. Ať už by se na ně vztahovaly všechny čtyři svobody jednotného trhu EU, jako na členy EHP, nebo pouze tři svobody, jako na země kontinentálního partnerství, všechny země s nízkými příjmy by získaly značné zdroje na podporu institucionální a hospodářské konvergence, přičemž přístup k těmto zdrojům by byl podmíněn tím, že by dosáhly dostatečného pokroku při plnění tohoto cíle. A konečně, všechny země patřící do EHP nebo Kontinentálního partnerství by se podílely na fungování některých orgánů EU se statusem pozorovatele nebo potenciálně i více, ale pouze členové EU by měli hlasovací práva v Komisi, Radě a Parlamentu.

Pro Gruzii, Moldavsko a Ukrajinu, které v současné době mají s Evropskou unií uzavřeny dohody o přidružení, by to znamenalo obrovské zlepšení. Podpořil by hospodářské a politické reformy, které by těmto zemím umožnily dosáhnout hospodářské stability a hospodářské konvergence, o kterou usilují. Potenciálně může vést ke členství v EU, pokud dosáhnou dostatečného pokroku a EU se podaří reformovat tak, aby rozšíření bylo proveditelné a nevedlo k zablokování.

A konečně, přistoupení k EU, EHP nebo kontinentálnímu partnerství je třeba posuzovat případ od případu podle situace každé kandidátské země. To znamená, že proces evropské integrace bude v případě Gruzie, Moldavska a Ukrajiny jistě probíhat různou rychlostí a možná i v různých podobách.

Zdroj: Sapir, A. (2022) „How should the EU respond to Georgia, Moldova and Ukraine’s membership aspirations?“ Bruegel Blog, 14 March

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.