Uveřejňujeme vzpomínkový nekrolog z pera Jana Zemana.
Kolegové mi poslali e-mailem smutnou zprávu. V neděli 15. května 2022 ve věku 66 let zemřel známý ekologický právník JUDr. Petr Kužvart, romantický marxista, jinak též starší bratr ministra životního prostředí vlády Miloše Zemana RNDr. Miloše Kužvarta.
Kdy jsme se přesně seznámili, už si nevzpomínám. Snad krátce po listopadu 1989. Oba jsme k tehdejší zásadní přestavbě řízení ochrany životního prostředí v Československu měli co říci. Já svou velkou studií Soustava plánovitého řízení k ekologizaci v podmínkách přestavby (podle ní se do značné míry tehdejší zásadní změny řízení ochrany životního prostředí v Československu uskutečňovaly, byť já sám dál pracoval mimo federální i český resort životního prostředí a dění jsem ovlivňoval hlavně kritickými články a intervencemi u tehdy oba resorty životního prostředí ovládajících ekologů), Petr jako velmi schopný úředník a právník na Vavrouškově Federálním výboru pro životní prostředí.
Jen jsem zíral, když mně Petr v červenci 1992 líčil, jak tento Výbor nezákonně rozhání tehdejší místopředseda vlády M. Macek z ODS. Začínalo protiústavní dělení Československa. Následovala svízelná obrana dosaženého. Ve volbách 1992 moc získala parta neurvalých liberálních ekonomů v čele s Václavem Klausem. Ignorovala sociální, kulturní i ekologické, resp. environmentální problémy, s životním prostředím se nepárala. Petr patřil k předním obráncům životního prostředí v té neutěšené době.
Petr od roku 1995 dlouhá léta vedl nevládní ekologickou organizaci právníků Ekologický právní servis, bojující za respektování platné ekologické legislativy. Pracoval s obrovským, pro mě těžko představitelným, nasazením. Prakticky se nezastavil. Zní to až neuvěřitelně, nebylo snad velkého právního sporu v ochraně životního prostředí v Česku, kde by jako obhájce zájmů životního prostředí neuspěl.
Právně i věcně se podílel na desítkách případů právních bitev na ochranu životního prostředí po celé ČR, mj.:
– proti těžbě zlata v Kašperských horách,
– proti výstavbě cementárny u Tmaně v Chráněné krajinné oblasti Český kras,
– proti výstavbě velkého obchvatu Plzně,
– proti těžbě kamene na Tlustci,
– proti dostavbě JE Temelín,
– proti schvalování dálničních koncepcí bez účasti veřejnosti,
– proti výstavbě mrakodrapu na Pankráci v Praze a dalším stavbám,
– podporoval aktivní účast veřejnosti, hlavně spolků, v řízeních před úřady,
– pomáhal obcím proti plánům byznysu zasahovat do krajiny…
Díky Petrovi neprošla těžba zlata v Kašperských horách, cementárna Tmaň (jen obnova bez navýšení výrobní kapacity), větší těžba kamene na Tlustci, po roce 1997 byla připuštěna účast veřejnosti na dálničních a dalších koncepcích (pravda, drtivá většina připomínek veřejnosti byly odmítána), podporoval vznik zákona č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředím atd.
Petr pomáhal v několikaleté bitvě o trasu jižního obchvatu Plzně dálnicí D5 a podařilo se mu zrušit územní rozhodnutí přes vrch Valík. Stanovisko o hodnocení vlivů na životní prostředí přitom doporučovalo severnější kratší trasu obchvatu okrajem města s méně konflikty.
Plzeňští spekulanti s půdou s podporou radnice přitom prosazovali trasu dále od centra města přes vrch Valík. Nicméně soud na základě Petrových argumentů v srpnu 1997 územní rozhodnutí zrušil. Odpůrci kratšího obchvatu, který doporučila ještě Pithartova vláda a ministr Ivan Dejmal, ovšem s podporou resortu dopravy a hospodářství pokračovali v prosazování delší trasy dále od centra, i za cenu nového procesu EIA. Cena těchto změn činila osmileté zpoždění realizace, zvýšení investičních nákladů o osm miliard korun, osmi let fungování silně devastační „západovýchodní“ magistrály přes centrum Plzně a nižší dopravní využití dálničního obchvatu Plzně.
Dálničáři nejenže odmítali vedení dálnice D8 z Prahy na sever mimo Chráněnou krajinnou oblast České středohoří, ale navíc prosazovali trasu bez dlouhých tunelů přes velká sesuvná území. Přitom na toto riziko svými posudky marně dlouhá léta upozorňovali geologové. Navíc tak činili bez jakéhokoliv jištění stavby. Petr občanským sdružením a místním lidem radil, jak se domoci práva, zejména s územním řízením. To bylo nakonec po sedmi letech soudních sporů v červnu 2010 zrušeno, ale nové se už nevydalo, protože mezitím se vydala řada stavebních povolení a dálnice se v září 2007 začala stavět.
Výsledkem zpupnosti dálničářů bylo 15 let zpoždění výstavby dálnice D8. Místo původních 3 mld. Kč v 90. letech a očekávaných 10 mld. Kč v roce 2007 se utratilo kolem 15 mld. Kč. Současně musel stát utratit asi jednu miliardu za sanaci obrovského sesuvu, který v červnu 2013 spadl na rozestavěnou dálnici a současně zničil část železniční tratě, která nestojí dodnes.
A to se stalo přesně v té oblasti, na kterou státní geologové a nevládní ekologové léta marně upozorňovali. Jak jsme ale mohli slyšet od řady dálničářů, můžou za to ekologové.
Ano, ti nejotrlejší dálničáři měli tu drzost vinit z té šílenosti ekology a po 11. září 2001 je nazývat i ekoteroristy. Za obří sesuv je již léta pro změnu šikanován nedaleký kamenolom, který sesuv nebyl s to citelněji ovlivnit a který stále čelí žalobě státu za miliardovou újmu.
Ano, velcí investoři se snažili Petra uplatit. Marně. Poté se ho snažili zastrašit. Opět marně, byť jednu dobu musel nosit i revolver.
Pokud se naskytla vzácná chvíle, kdy jsme se mohli s Petrem setkat a probírat ožehavé problémy ochrany životního prostředí v Česku (omezení na toto téma nebylo podmínkou), překvapoval mě svou radikálností a vírou ve stále více upadající demokratické instituce. Jistě, on byl právník a vycházel z nutnosti prosadit ušlechtilou myšlenku právního státu, já byl ekonom – národohospodář – environmentalista, odchovaný Marxovým Kapitálem a opírající se zejména o široké znalosti a rozbory reálného fungování naší i světové kapitalistické ekonomiky a ochrany životního prostředí a častou ignoraci ochrany životního prostředí vládnoucí světovou i českou oligarchií. Právní stát jsem bral jako sice krásný, ale prakticky nedostižný cíl, byť i ty ekologické normy, daně a daňové úlevy k ekologizaci a další se musí nejprve uzákonit a poté ony zákony v praxi vymáhat.
Nevím už, kdy mě ve slabé chvíli napadla obava, že při tomto přístupu a pokračujícím úpadku české společnosti přijde den, kdy Petr tzv. vyhoří. Stalo se tak v roce 2013. Jak se říká, přes noc se vším praštil, o všechno ztratil zájem, začaly ho sužovat těžké deprese. Pokud deprese trochu ustoupily, mnohé dál sledoval a sem tam i komentoval. Jeho paní Alena s ním musela mít božskou trpělivost.
Petr byl již osmým rokem v zásadě mimo neutěšeného dění české i světové ochrany životního prostředí, včetně rostoucího rozvratu samotné české ekologické fronty. Strategii udržitelného rozvoje má sice ČR již třetí, ale tak děravou a poplatnou velkým ekonomickým lobby, že k udržitelnosti nevede ani náhodou a jádro českých nevládních ekologů proti tomu rozhodně nevystupuje. Jen příštipkaří.
Odešel JUDr. Petr Kužvart. Je ho velká škoda. Čest jeho světlé památce!