Viceprezident ASORKD Martin J. Kadrman komentuje anabázi vznikání památkového zákona, který ve středu sněmovna odmítla. Jak byl zákon připravován a kdo za jeho sněmovní propadák nese odpovědnost? A ponese ji někdo?
Na adresu Daniela Hermana (KDU-ČSL) jsem jednou pronesl, že po zkušenosti s Alenou Hanákovou bych nevěřil, že může na ministerstvo nastoupit horší ministr. Alena Hanáková (TOP09) byla naivní teta, která nasekala mnoho chyb, ale nebylo jich moc, které by měly fatální následky pro české kulturní dědictví. Možná to bylo tím, že nebyla přehnaně ambiciózní.
Zato Danielu Hermanovi ambicióznost nechybí. Jenže když někdo o své práci nic neví, nerozumí ji, a přesto je ambiciózní, je to vražedná kombinace. V případě kulturního dědictví obzvlášť. Herman záměr vytvořit nový památkový zákon zdědil od svých předchůdců. Vláda Petra Nečase (ODS) rozhodla, že je třeba připravit nový zákon, který nahradí stávající z roku 1987. Ministrem kultury byl tehdy Jiří Besser (TOP09) a úkolem zkoordinovat práci na jeho přípravě byla jeho pravá ruka ještě jeho působení na radnici v Berouně, Anna Matoušková, kterou jmenoval odbornou náměstkyní pro památkovou péči. V přípravě zákona ji tehdy začal pomáhat Martin Zídek, kterého 3.11.2011 Besser jmenoval ředitelem Památkové inspekce. Třetí důležitou postavou, která v jepičím životě nového památkové zákona sehrála roli, je postava Jiřího Vajčnera, kariérního úředníka, který se z pozice řadového referenta vypracoval do současné funkce ředitele odboru památkové péče MK ČR. Vajčner proslul mnoha pochybnými rozhodnutími. Tím nejznámějším je prohlášení vlakového nádraží v pražských Bubnech kulturní památkou, aby jej o dva roky z důvodu „ztráty hodnot, pro které bylo památkou prohlášeny“ opět zrušil a uvolnil tak cestu jeho demolici.
Nekompetence a mlha
Již od prvních dní ve své funkci bylo zřejmé, že Daniel Herman nemá potuchy o tom, do jakého úřadu nastoupil a co má dělat. Velmi rychle to pochopily jednotlivé zájmové skupiny, které na ministerstvu kultury, stejně jako na těch ostatních, existují. Přivedl si sebou z ÚSTRu i dva své blízké spolupracovníky (psal jsem o tom ZDE), ale stejně jako na ÚSTRu, i na ministerstvu mají trošku jiné zájmy, než jsou ty, které od nich daňoví poplatníci očekávají.
Přípravu nového památkového zákona provázela mlha. K jednacímu stolu byli přizváni jen ti, o kterých se dopředu vědělo, že budou souhlasit v podstatě se vším. Někteří členové pracovní komise, kteří se tam objevili zřejmě omylem, protože měli vlastní názor, po pár zasedáních přestali na komisi docházet. Členem pracovní komise byl i zástupce Metrostavu. Tím, kdo určoval složení komise a kdo měl přípravu památkového zákona na starost byla náměstkyně Anna Matoušková. Ty organizace, které nejsou součástí potravinového dotačního či jinak benefitního řetězce, měly smůlu. Mezi ně patřila i naše památková asociace.
Zejména v posledních čtyřech letech k nám začaly prosakovat znepokojivé informace, že příprava zákona je v rukou tří již zmíněných úředníků, jejichž výstupy pracovní komise bez větší kritiky bere za své. Martin Zídek dokonce přípravě zákona obětoval svůj veškerý pracovní čas ředitele Památkové inspekce. Pod jeho vedením inspekce v celé republice provádí v průměru 2 kontroly ročně! Vůbec mu nevadí, že inspekce, která má kontrolovat vlastníky, tedy i stát, má pro celou republiku rozdělenou na 14 krajů slovy sedm inspektorů.
Jednotlivé verze zákona, bylo jich více jak dvacet, jsme průběžně připomínkovali, upozorňovali na protichůdnosti, na nejasné právní výklady, na chaotičnost a zejména byrokratičnost. Nejdřív nám bylo odpovídáno, že se vyjadřujeme k zastaralé verzi, v dalším dopisu jsme se dozvěděli, že šlo pouze o návrh a potom už nám na naše dopisy nikdo neodpovídal. Ministerstvo se uzavřelo do sebe a odmítlo cokoliv komentovat či sdělovat. To byla kromě zmíněných zjevných vad návrhu zákona jedna z osudových chyb, na které Hermanův aparát ve středu 12. července 2017 lidově řečeno dojel.
Když s námi nekomunikovali autoři zákona, kteří si mysleli, že jim chceme bořit jejich bábovičky, rozhodli jsme přímo oslovit samotného ministra. Nakonec, na přepracování zákona do hlasovatelné podoby byl ještě čas. Byl červen roku 2015 a bylo to pár dní, co ministr Herman po naší masivní kritice z funkce náměstkyně pro památkovou péči odvolal Annu Matouškovou, která rychle našla uplatnění v náručí ANO, a obratem ji na ministerstvo vyslalo jako svoji politickou náměstkyni.
Komunikace podle ministra Hermana
Ve funkci ji nahradil lidovec, duší památkář z Národního památkové ústavu v Českých Budějovicích Vlastislav Ouroda. Bylo to v jednu červnovou sobotu, kdy jsme se společně s ministrem Hermanem a jeho novým náměstkem Ourodou setkali. Danielu Hermanovi jsme detailně vysvětlili chyby zákona, nedostatky i zjevné nesmysly. Psal si, jak je jeho zvykem poznámky, které vydaly na několik stran. Souhlasně přikyvoval a naše argumenty mu dávaly smysl. Alespoň se tak tvářil. Vlastislav Ouroda se v podstatě od zákona distancoval a opakoval, že je ve funkci teprve pár týdnů a že nastoupil do rozjetého vlaku a za obsah návrhu zákona nemůže. Z jednání jsme měli úžasný pocit a věřili jsme, že jsme našli pochopení a skutečný zájem na kvalitní přípravě tak nesmírně důležitého zákona, jakým památkový zákon pro všechny milovníky architektury a historie je.
O dva dny později, v pondělí, si Daniel Herman na jedné z ministerských porad postavil autory zákona do řady a veřejně jim poděkoval za příkladnou práci na tvorbě nové právní úpravy. Po dvou dnech jsme tak pochopili, že na ministerstvu není v rozhodujících funkcích nikdo, komu se dá věřit a komu by skutečně záleželo na kvalitě výstupu.
Další peripetie a zákon jde do sněmovny
Za měsíc později, v červenci roku 2015 jsme se několikrát setkali s vedoucím poradců premiéra Sobotky s Vladimírem Špidlou (ČSSD). Ten značné části našich argumentů rozuměl, souhlasil s nimi a požádal nás, abychom do konce srpna připravili paragrafové znění zákonu tak, jak by podle našeho nejlepšího svědomí měl vypadat. Následně měl podle svých slov náš návrh předat Legislativní radě vlády (LRV) s tím, že naše připomínky do ministerského návrhu zapracuje. Pustili jsme se do práce a v podstatě celé letní prázdniny zejména viceprezidentka památkové asociace ASORKD Marie Švábová strávila doma u počítače. Dělala zdarma ve svém volném čase práci, kterou ve svém pracovním čase měli dělat státní úředníci. Výsledek? Náš návrh Vladimír Špidla LRV nepředal. Bůh ví, zda je pravda, že s naším návrhem šel nejdřív za premiérem a ten mu sdělil, ať se do zákona koaličního partnera nemontuje a pokud je zákon skutečně průšvihem, tak ať si v tom lidovci vymáchají ústa.
Dne 25.11.2015 vláda návrh zákona o ochraně památkového fondu schválila a zákon tak zamířil do sněmovny. Po dvou dnech mi zazvonil telefon a volající mi sdělil, že se chce se mnou ministr ve sněmovně setkat a dohodnout se na dalším postupu. Ve státních aktech mne přivítal náměstek Vlastislav Ouroda a první náměstek ministra a jeho dlouholetý blízký spolupracovník z ÚSTRu a přítel Patrik Košický. Ouroda však, jak jsem záhy pochopil, k zákonu změnil postoj: „Víte, on ten zákon není dokonalý, vím že má chyby. Ale pokud ho nepřijmeme, může být přijat příští sněmovnou a může to být mnohem horší zákon, než je tento.“ Najednou jsem pochopil, že funkce opravdu mění charakter. Po pár minutách přišel Daniel Herman, bodře mne pozdravil a naléhavým hlasem mne žádal, aby naše asociace neblokovala zákon, abychom mu jej nechali projít aspoň do prvního čtení a že je třeba táhnout za jeden provaz, a nikoliv spolu bojovat. Že zákon bude torpédován různými lobbyistickými skupinami.
Sdělil jsem panu ministrovi, že je to půl roku, co jsme mu říkali, že je zákon spíše paskvilem a že byl čas na jeho přepracování a že do voleb je ještě dost času. A protože jsem člověk přímý, řekl jsem mu také, že tuto příležitost promarnil a nám teď nezbývá než hledání podpory pro to, aby byl zákon zamítnut jako celek, protože jeho přepracování pozměňovacími návrhy je v podstatě nemožné. To už ale nevydržel náměstek Patrik Košický a výhružným tónem pronesl: „Viděl jste, že jsme si ten zákon protlačili vládou. A když jsme to dokázali, nemyslete si, že si ho neprotlačíme ve sněmovně!“ Dál jsem v jednání nechtěl pokračovat, a tak jsem jej ukončil s tím, že zákon vnese do ochrany kulturního dědictví mnohem větší chaos, než jaký v něm je a budeme proti němu bojovat do posledního dechu.
Ve sněmovně nejprve nezájem
Ve sněmovně nikoho moc památkový zákon nezajímal. Bylo to také proto, že obecně kulturní dědictví moc lidí nezajímá a jak víme, zákonodárci jsou vzorkem populace. A památkový zákon je složitě komunikovatelný. Není to energetický zákon, který je zvučný pro mnoho poslanců. První, koho téma památkového zákona zaujalo, věřte, nevěřte, byla Marta Semelová (KSČM)a Vítězslav Jandák (ČSSD). Oba velmi rychle pochopili rizika spojená s jeho zavedením do praxe a začali dělat vše pro to, aby se o problému, který do sněmovny vláda poslala, dozvědělo co nejvíc kolegů. A pak už to šlo ráz na ráz. O zákon se začali zajímat sociální demokraté Jeroným Tejc, Roman Váňa, František Adámek a další. Gabriela Hubáčková z KSČM byla některými pasážemi, které například umožňovaly uprostřed památkové zóny, například náměstí, vyjmout parcelu z ochrany a postavit tam tak v podstatě cokoliv, natolik zděšena, že přesvědčila celý klub KSČM, že proti zákonu není třeba hlasovat proto, že ho předkládá lidovec, ale proto, že zákon je ve své podstatě pro naše kulturní dědictví nebezpečím. Pro člověka zvenčí bude asi překvapením, že komunisté byli jedinou stranou, která od prvního do posledního dne měla k zákonu jednoznačný postoj, který neměnila.
Později se k jednoznačně odmítavému stanovisku postavila ODS a TOP 09, z jejíž lůna paradoxně jedna z hlavních postav pocházela. Vítězslav Jandák opakovaně ve sněmovních chodbách „odchytával“ ministra Hermana a marně ho přesvědčoval, že má zákon stáhnout, protože je nehlasovatelný. Vítězslav Jandák byl společně s místopředsedou klubu Romanem Váňou a Františkem Adámkem tím, kdo varoval před nedostatky zákona. A František Adámek byl zároveň poslancem, který podal nejvíce pozměňovacích návrhů. Těch se sešlo tolik, že měnily 118 paragrafů ze 140ti. Vůči této strategii jsem byl osobně skeptický, protože jsem byl přesvědčen, že poslanci nemají dělat práci úředníků a pokud by byly všechny pozměňovací návrhy přijaty, výstupem by byl sice mnohem lepší, ale zcela jiný zákon. A tahat horké kaštany za ministra a jeho ansábl není prací poslance. To se jistě shodneme.
Jak zákon narazil
V ANO jsme našli pochopení zejména u Jany Lorencové, která nám ještě dávno před svým mandátem pomáhala v kauze zdevastovaných lázní Kyselka nebo v záchraně vlakového nádraží v Havířově.
Osud tomu chtěl, že ani garanční výbor, tedy výbor pro kulturu, ani výbor pro veřejnou správu nepřijal k zákonu usnesení. Tedy ani doporučení k prohlasování. To u vládních návrhů zákonů není zcela obvyklé.
Jak se projednávacím procesem zákon blížil k třetímu závěrečnému čtení, tak sílila kritika dalších organizací. Připojila se Česká komora architektů, Občanské sdružení majitelů domů v ČR a nakonec i Hospodářská komora ČR, jejíž prezident Vladimír Dlouhý den před závěrečným hlasováním vyzval předsedy poslaneckých klubů, aby zákon zamítli. Ministrovi Hermanovi se tak podařil husarský kousek. Proti jeho zákonu protestovali všichni. Tedy až na jeho autory.
O pozměnovacích návrzích se nakonec nehlasovalo. Skupina poslanců v čele s Janou Lorencovou totiž navrhli, aby se zákon zamítl jako celek. K překvapení všech, včetně nás, byl zákon skutečně zamítnut. A přispěli k tomu nejen sociální demokraté, kteří svým hlasováním projevili mnohem více zodpovědnosti ke kulturnímu dědictví, než sám ministr kultury, ale i lidé do kterých bychom to bývali neřekli. Hlasování se zdržel a tím zvýšil pravděpodobnost zamítnutí předseda hnutí ANO Andrej Babiš nebo Hermanův ministerský kolega Jan Chvojka.
Hlasy, které hrály významnou roli nebyly jen zmíněné sociálně demokratické, ale i ty z hnutí ANO. Ať již zmíněná nepodpora ze strany Andreje Babiše a jednoznačný postoj Jany Lorencové, ale i pardubického poslance Martina Kolovratníka či Zuzany Šánové z Vysočiny. Sám zpravodaj zákona Roman Procházka se při hlasování o zamítnutí zákona zdržel, čímž jej pomohl de facto potopit. Ukázalo se tak, že o kvalitě nového památkového zákona není přesvědčen ani ten, který jej má spolu s ministrem ve sněmovně prosazovat.
Kdo však čekal projev sebemenší Hermanovy sebereflexe, byl zklamán. Ministr záhy obvinil své koaliční partnery z podrazu a z podlehnutí lobbyingu.
Plýtvání našich daní a tisíce hodin špatné práce
Ale když si události shrneme, dojdeme k následujícímu. Ministr nesplnil úkol daný mu vládou, neprosadil největší prioritu KDU-ČSL. V době, kdy se dozvěděl o zásadních nedostatcích zákona neudělal pro nápravu zhola nic. Jeho aparát pracoval tisíce hodin na zákonu, který jeho koaliční partneři označili za cár bezcenného papíru. A toto vše stálo nás, daňové poplatníky několik milionů korun na mzdách úřednictva.
Proto jsme týž den vydali výzvu, aby byli okamžitě odvoláni z funkcí hlavní autoři zákona. A ANO nechť okamžitě odvolá svoji politickou náměstkyni Annu Matouškovou, která je se svým více jak devadesátitisícovým platem nejdražší střihačkou pásek ve střední Evropě.
Ministr však České televizi sdělil, že práce na zákonu, který byl sněmovnou smeten ze stolu, není vyhozeným časem. Pokud se další vláda bude chtít novým zákonem zabývat, bude tento sloužit jako jeho základ. A protože výše zmínění autoři zákona díky personální vyprázdněnosti ministerstva požívají silné a v podstatě neotřesitelné pozice, máme se v nejbližších letech na co těšit.