Co stojí za masivní propagací vodíku?

Je vodík skutečně všelék na problémy klimatu, nebo jsou na pozadí zájmy lobbistů a koncernů?

Analýza více než 200 dokumentů odhaluje intenzivní lobbistickou kampaň plynárenského průmyslu v EU. Prvním cílem bylo přesvědčit EU, aby přijala vodík jako „čisté“ palivo budoucnosti, píše se v článku Corporate Europe Observatory.

Tímto způsobem byla zajištěna politická, finanční a regulatorní podpora pro ekonomiku založenou na vodíku. Druhým úkolem bylo zajistit podporu pro vodík získaný z fosilních paliv i pro vodík vyrobený z obnovitelné elektřiny. Úspěšné lobbování znamená, že se plynárenský průmysl může těšit na lukrativní budoucnost –  to ale přináší vážné nebezpečí pro klima i pro komunity a ekosystémy zasažené těžbou fosilních paliv.

Ze zprávy, na které se podílely Corporate Europe Observatory, Food and Water Action Europe a Re: Common, vyplývá následující:

Vodíková lobby, jejíž hlavními aktéry jsou společnosti zabývající se fosilním plynem, uvedla kombinované roční výdaje ve výši 58,6 milionů eur, jež byly určeny k ovlivnění bruselské politiky, i když se předpokládá, že jde o hrubé podhodnocení.

Zástupci vodíkového průmyslu se v období mezi prosincem 2019 a zářím 2020 setkali s evropskými komisaři Timmermansem (má na starosti Zelenou dohodu – Green Deal), Simsonovou, Bretonem, s jejich kabinety a generálními řediteli 163krát, ve srovnání s 37 setkáními v oblasti energie mezi vysoce postavenými úředníky Komise a nevládními organizacemi (s kým se setkal např. Timmermans lze najít zde).

„Otáčivé dveře“ („revolving door“ – termín, který se používá, když politici/úředníci opustí funkci a stanou se z nich lobbisté a naopak) se vesele točí: bývalý náměstek generálního ředitele pro energetiku Klaus-Dieter Borchardt, jeden z nejvlivnějších úředníků Evropské komise pro plyn a vodík, opustil svůj post, aby se připojil k právnické firmě Baker McKenzie. Připojil se k bývalému kolegovi Christopheru Jonesovi, který byl také náměstkem generálního ředitele pro energetiku, a stal se vedoucím členem vodíkového týmu u Baker McKenzie.

Klíčovou firmou k vytvoření vodíkové lobby se stala FTI Consulting, ta stojí za společností Hydrogen Europe a Radou pro vodík (Hydrogen Council) – tedy lobbistickými skupinami, které jsou nejvíce zodpovědné za vytváření „humbuku“ kolem vodíku.

Vodíková strategie Evropské komise (A hydrogen strategy for a climate-neutral Europe), publikovaná v červenci 2020, je znepokojivě podobná požadavkům lobbistické skupiny Hydrogen Europe, včetně cílů a investic potřebných pro vodík uvnitř i vně EU, které budou průmysl stát 430 miliard eur do roku 2030.

Evropská komise zařadila plynárenství do mnoha nových subjektů zaměřených na vodík, jako je „Clean Hydrogen Alliance“, jejichž úkolem je vypracovat seznam vodíkových projektů vhodných pro využití veřejných fondů. Jedná se o do očí bijící střet zájmů.

Vodíkový průmysl měl v letech 2014–2020 přístup k více než 1 miliardě eur z veřejných prostředků na své projekty díky partnerství veřejného a soukromého výzkumu „Fuel Cells and Hydrogen – Joint Undertaking“ mezi Evropskou komisí a společností Hydrogen Europe. Partnerství bylo klíčové při propagaci vodíku a při zajišťování toho, aby ke členům společnosti Hydrogen Europe v následujících letech proudilo více veřejných prostředků.

Vodíkové projekty nyní budou požívat regulatorní a finanční podpory ze strany EU, mimo jiné uvedené v Evropské vodíkové strategii (European Hydrogen Strategy) a Průmyslové strategii Evropské komise (European Commission’s Industrial Strategy), přičemž budou rovněž prosazovány v nadcházejících revizích (TEN-E) – Transevropské energetické sítě. (Nová průmyslová strategie pro Evropu je v češtině dostupná zde).

Nadrozměrná síť pro „fosilní“ plyny v EU byla průmyslem změněna na budoucí evropskou „vodíkovou páteř“ (Hydrogen Backbone), která v krátkodobém horizontu přimíchává malé množství vodíku do stávajících plynovodů a v dlouhodobějším horizontu bude produktovody přepravován vodík. Zdá se, že Evropská komise podporuje průmyslové plány, které by společnostem budujícím a provozujícím infrastrukturu fosilních plynů poskytly zelenou, aby mohly pokračovat jako dříve.

„Vodíková páteř“ je využívána průmyslem a členskými státy k oživení kontroverzních megaprojektů, jako je francouzsko-španělsko-portugalský plynovod MidCat, který byl z klimatických důvodů odmítnut. (Bližší informace v článku „Kdo vlastní plynovody?“ – Who Owns All The Pipelines?)

***

EU naskočila do „vodíkového vlaku“ a jede plnou parou vpřed. Vodík považuje za „čisté“ palivo budoucnosti a poskytuje mu politickou, finanční a regulatorní podporu. Přesto dnes méně než 0,1 procenta vodíku vyrobeného v Evropě pochází z obnovitelné nebo „nízkouhlíkové“ elektřiny.

Zatímco je vodík prezentován jako všelék na klima, koordinované lobbování plynárenského průmyslu zajistilo, že přinejmenším v příštích několika rozhodujících desetiletích bude v Evropě velmi hodně medializovaná „vodíková ekonomika“ poháněna vodíkem vyrobeným spíše ze znečišťujících fosilních paliv než z obnovitelné elektřiny .

Pokud jde o slíbený „zelený“ vodík, průmysl a EU plánují polovinu zdrojů čerpat z Ukrajiny a severní Afriky, přičemž budou pokračovat v neokoloniálním vztahu, který charakterizuje energetickou politiku EU až do současnosti – při získávání zdrojů se otáčí zády k politickým a sociálním dopadům a k vlivu na životní prostředí.

Celou zprávu si můžete v angličtině přečíst zde.

 

Psali jsme:

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Ilustrační foto: Autor -Bexim, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=54083025

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.