Alexandra Gorodecká pokračuje ve svém seriálu věnovanému Anne Frank(ové) a jejímu Deníku.
V minulém díle jsem hovořila o spojitosti, kterou spatřuji mezi Anniným Deníkem a Vyznáními sv. Augustina. Jedná se o pojítko spočívající v tzv. autorském postoji, neboli přístupu autora k tomu, o čem píše; jeho nedílnou součástí je pak bezesporu i to, komu text adresuje a jak se staví k tomuto adresátovi. S jistou dávkou sarkasmu? S obdivem? Se strachem? S obavami, nadějemi, s láskou? Řekla bych, že v tomto případě jde především o pocit důvěry a pokorné sebekritičnosti, jenž Anne a sv. Augustina jako spiklence v dobro-činu spojuje. Touha vyjádřit své niterné pocity, myšlenky, sdílet radost, vykřičet rozhořčení, vyjádřit úctu, s despektem odsoudit – chyby druhých, i chyby své vlastní. Sv. Augustin a Anne Frank jsou ve svých textech radikálně otevření. A mně něco našeptává, že by takovouto upřímnost ocenil i Antonio Gramsci, který zastával názor, že „v časech, kdy je podvod všudypřítomný, je upřímnost revolučním činem.“
Anne se v Deníku svěřuje své vysněné přítelkyni Kitty. Jí a sobě samé vylévá své srdce. Sv. Augustin se obrací k Bohu a činí tak se stejnou dávkou bezbřehé otevřenosti, jakou lze očekávat snad jen od dítěte. Zkrátka jen od duše, která ještě nepoznala odvrácené stránky života, temnotu světa a její hloubku. Anebo od duše, která to vše poznala, ale – jak by potvrdili zkušení romantici – dokázala se z těchto míst úspěšně vrátit. Dobrovolně otupila své tesáky, odložila plášť vlka a vrátila se zpět v rouše beránčím. Nenechala se svévolí strhnout. Dokázala se opanovat.
Na jiném místě, než jsou Vyznání, přesněji řečeno ve svém komentáři k prvnímu listu apoštola Jana, III, 13, Augustin přichází s následujícím poznatkem:
Pravý učitel je ve vašem nitru.
Nikdo ať si nemyslí, že se může něčemu naučit od člověka.
Vnější vyučování je pouze pomůcka a znamení.
Ten, kdo skutečně vyučuje srdce, má svou katedru v nebi.
On sám má proto mluvit ve vašem nitru,
tam, kam nemůže proniknout žádný člověk,
neboť i když je někdo po tvém boku,
nemůže vstoupit do tvého srdce.
Tato slova by nepochybně pro Anne, která dva roky, obklopena lidmi, bojovala s pocity nepochopení, opuštěnosti a samoty, hladu po vědění a po vzdělání, mohla být jistým uklidněním, lékem na její mladé rány. Ačkoliv aby se rány mohly zacelit, člověk se musí nejprve poranit. Spadnout z kola a odřít si kolena i dlaně. A tak stále znovu, dokud se na kole nenaučí jezdit. Anne se učí. Učí se ráda a je k sobě nezvykle kritická. Ví, že dospívá a reflektuje to, jak je pro ni dané období náročné: „Nepociťuji jenom podivnost vnější změny, nýbrž spíše to, co se tu mění uvnitř. Právě proto, že o tom, co teď prožívám, s nikým nemluvím, snažím se, abych v tom sama před sebou měla jasno. (…) Přišla jsem sem do zadního traktu, když mi bylo právě třináct let, a tak jsem snad už dříve než jiné dívky začala přemýšlet a považovat se za člověka, který je odpovědný sám za sebe.“
Ve svém textu Anne často naráží na to, že si příliš nerozumí se svou matkou. Byť se jí rodiče, v reakci na útoky a osočování ze strany Van Daanových zastávají, má pocit, že Margot mají radši. Její starší sestra je vzorná a ‚bezproblémová‘ – to Anne nikdy nebyla. K otci vzhlíží, ale s maminkou se hádá; na její výtky reaguje podrážděně, a když na to přijde, záměrně jí nevychází vstříc. Svým způsobem si připadá odstrčená a bez plnohodnotné životní náplně: „Žilo by se mi snáze, kdybych se jednou mohla pořádně vyplakat! (…) Chybí mi denně skutečná matka, která by mi rozuměla. Proto při všem, co dělám nebo píši, myslím neustále na to, abych později byla svým dětem takovou matkou, po jaké stále toužím.“ Vyznává se z toho, že v duchu prahne po matce, jež by pro ni „byla vzorem“. Po ženě, kterou by mohla obdivovat, po někom, kdo by ji inspiroval. Po dospělém člověku, o něhož by se mohla opřít, který by ji chápal a který by byl taktní. Ne po někom, kdo se tu a tam pošklebuje nad jejími slabostmi.
Augustin toto pochopení hledá u Boha – „Dovol mně přece mluviti; vždyť mluvím ke Tvému milosrdenství a ne ke člověku, který se mně vysmívá“ (…) – Anne vytoužené porozumění de facto nachází ‚na konci svého vlastního ramene‘ a je si toho vědoma. Podobně jako Augustin, který Bohu vyznává své hříchy, a to od dětského věku až po dospělost, Anne v Deníku nejednou prokazuje nezvykle kritickou sebereflexi. Ve svých úvahách se poctivě vrací k situacím, v nichž podle svého vlastního přesvědčení nejednala správně, a to i vzhledem ke své matce:
„Když jsem dnes ráno neměla nic na práci, listovala jsem ve svém deníku a našla jsem několik dopisů, v nichž jsem se vášnivě, ba téměř prchlivě obírala thematem ‚matka‘. S úlekem jsem se ptala: ‚To jsi ty, Anne, která zde mluví plna zášti? Je to možné?‘ Seděla jsem nad rozevřenou knihou a přemýšlela jsem o tom, jak jsem mohla dospět k tomu, že jsem byla naplněna takovou zlostí a skutečnou záští. (…) Viděla jsem všechno subjektivně a nepokoušela jsem se ani uvažovat v klidu o tom, co říkali druzí. Pak bych pravděpodobně lépe pochopila smysl protiargumentů a byla bych jednala jinak, abych svým vznětlivým temperamentem přestala zraňovat druhé.“
Podobné příklady Annina zpytování svědomí nejsou výjimečné. Snaží se vytrvale pochopit sebe sama a nezastírá své chyby, i když někdy pochází ze vzdálenější minulosti. Ve vzpomínkách i ve snech se vrací ke své zesnulé bábince, u níž se bojí, že jí v závěru života pro samou starost nevěnovali dostatek pozornosti, a dále k židovským přátelům, kteří toho času trpí v koncentračních táborech, kde je s nimi nelidsky zacházeno. Anne o všem ví a cítí vinu za své nářky nad pociťovaným nepohodlím, které je ve srovnání s utrpením druhých, méně šťastných, odvlečených Židů, nicotné. Prosí je o odpuštění a modlí se za ně: „Při pomyšlení na své bližní by měl člověk plakat. Vlastně by se mělo plakat celý den. A tak zbývá jen modlitba a prosba k Bohu, aby učinil zázrak a několik jich zachoval na živu. Modlím se z hloubi srdce.“
Určitý emocionální protipól k výčitkám svědomí z toho, že rodina Frankových a další obyvatelé zadního traktu jsou prozatím na rozdíl od většiny Židů v bezpečí, představuje Annin vděk k jejich ochráncům. Cítí s nimi, když je trápí zdravotní potíže a nemohou k nim přijít, aby jim přinesli čerstvé zprávy a potřebné věci, což v některých obdobích trvá i delší čas. Anne jejich nepřítomnost ale ještě více trápí pocitově – jednoduše se jí stýská; a zdaleka není sama.
„Koophuis a Henk nám vyprávěli všechno, co slyšeli o schovaných (…) lidech. Vědí, že to vzbuzuje náš žhavý zájem a že v duchu žijeme a trpíme s lidmi, kteří byli vypátráni, a že se radujeme s vězni, kterým se opět dostalo svobody. (…) Organizace jako například ‚Svobodné Nizozemí‘ falšují osobní průkazy, obstarávají bezpečné skrýše (a) dávají svým chráněncům peníze a potraviny (…). Je podivuhodné, co všechno dělají šlechetní a nesobečtí lidé, kteří s nasazením vlastního života podporují a zachraňují druhé. Nejlepším příkladem jsou naši ochránci (…)“.
Již v minulém díle jsem zmiňovala, jak ‚ne zrovna přátelský‘ vztah měla Anne k paní Van Daanové a je pravdou, že takový zůstal až do konce. Na následujícím příkladu je však dobře vidět, že Anne nepřehání, mluví-li o sobě jako o „klubíčku rozporů“. I o paní Van Daanové je schopna s odstupem, kriticky přemýšlet – alespoň někdy. Je připravena přiznat jí i světlé stránky a připustit, že části hádek, k nimž v zadním traktu dochází, by se dalo předejít, kdyby její matka, paní Franková, byla méně „nepříjemná“. S paní Van Daanovou se totiž údajně dá mluvit. „Přes všecku sobeckost, lakotu a hádavost (ji lze) snadno přimět k povolnosti, když ji člověk neštve a nedráždí. Nemá to sice dlouhé trvání, ale kdyby s ní měl člověk trpělivost, dostal by se snad dál.“
Anne zkrátka nelze upřít, že sebekritičnost, jak sama tvrdí, „je (poměrně) výrazný rys (její) povahy“. Nahlíží na sebe zpovzdálí a tiše se kárá za všechno, o čem si myslí, že měla udělat jinak a lépe. S rodiči sice často nesouhlasí, avšak minimálně tátovi musí dát v jednom zapravdu: „Odsuzuji sama sebe za nesčetně mnoho věcí a stále více poznávám pravdivost otcova rčení: ‚Každé dítě se musí vychovávat samo.‘ Ostatní nám mohou pomoci jenom radou či návodem. Konečná forma charakteru každého člověka je výsledkem jeho vlastní snahy a námahy.“ Mám za to, že sv. Augustin by souhlasil…
V článku bylo čerpáno z textu Deník Anne Frankové: 14. června 1942 – 1. srpna 1944. Z originálu Het Achterhuis přeložil Gustav Janouch. Text vyšel v Praze roku 1957 v nakladatelství Svobodné slovo – Melantrich. Dále byly použity informace ze stránky zde a z textu Svatého Otce a učitele církve Aurelia Augustina Vyznání. Kniha vyšla v Praze roku 1926. Přeložil ji Ladislav Kuncíř.
Předchozí díly:
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník…(1.část)
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník… (2. část)
Pokračování:
Ilustrační foto: Autor – Hansmuller, CC BY-SA 4.0.