Promarněná příležitost. Polistopadová ČSSD předevčírem, včera a dnes (anatomie vzestupu a rozkladu strany Lidového domu) 6. část

Jiří Malínský Komentáře

Historik Jiří Malínský se ve svém seriálu zaměřil na anatomii vzestupu a pádu moderní ČSSD. Šestou část věnuje analýze cesty strany k politickému dnu.

Na cestě ke dnu   

Marginalizace strany i hnutí

Citované výroky olomouckých autorů poslední dostupné volební analýzy pocházejí z přelomu let 2017–2018. Sobotkovo vedení ztratilo po tomto roce volebních výprasků jistotu a pokud docházelo k pokusům o obnovu programatických prací a přípravu volební kampaně 2017, vyznačovaly se až nepochopitelnou svéhlavostí v křečovitém opakování zřejmých chyb a pochybných již předtím opakovaně kritizovaných postupů. Při zpracovávání volebního programu, do kterého často neorganicky zasahovala i Masarykova demokratická akademie, byly ústřední odborné komise obcházeny a samozvaně působící Zaorálkovi prostředkovatelé udivovali vedle své neodbornosti i odzbrojujícím nedostatkem elementární slušnosti (jedna ze zimních Rad ústředního odborného zázemí byla konfrontována s fakty, přednášenými Lubomírem Zaorálkem a vystoupeními 9 předsedů ústředních odborných komisí, popírajícími fakta, uváděná krátce předtím tehdejším ministrem zahraničí a místopředsedou strany). Snahy vyloučit programovou diskusi na XXXIX. sjezdu (jaro 2017) vedly k uspořádání volné diskuse zcela mimo rámec schváleného sjezdového programu; obavy Sobotkova vedení z kritiky řady sjezdových delegátů byly až průhledně čitelné.

Jakkoliv to pod povrchem ČSSD bobtnalo, Bohuslav Sobotka své předsednictví obhájil a prvoplánově strana působila solidním dojmem. Skutečnost však byla, jak naznačovaly průběhy programatických jednání a příprav, složitější. Stížnosti na tlumení diskuse i nesouhlas s řadou pasáží připravovaného volebního programu, které byly patrné i v okresních a krajských organizacích, měly být usměrněny v červnu 2017 na programové konferenci. Na stejný den bylo svoláno předsednictvo i ústřední výkonný výbor. Vznikla z toho všeho nepřehledná změť budící dojem absurdního divadla. S nikým neprojednaný volební program, který jako hotový text nebyl s nikým ani diskutován, byl ráno dovezen z tiskárny a dán na stůl jednajícímu předsednictvu bez možnosti se s ním blíže seznámit (jednomyslně schváleno bez ohledu na flagrantní porušení alespoň týdenní předkládací lhůty) a současně byl distribuován spolu s hlasovacími mandáty přicházejícím členům ústředního výkonného výboru bez doporučujícího usnesení předsednictva. Tvar jednání programové konference byl amébní (měňavkovitý); jednání řídilo (spíše estrádně moderovalo) skotačivé duo mladých sociálních demokratů vybavené scénářem, který nikdo (snad s výjimkou politického grémia) neschválil.

Pro zhruba 500 účastníků programové konference (prezentace volebního programu?) ve Slovanském domě bylo naservírováno úvodní vystoupení předsedy ČSSD Bohumila Sobotky, který při této příležitosti oznámil (tři měsíce po volebním sjezdu) svou rezignaci na stranickou funkci i postavení volebního lídra strany; jeho nástupcem se stal Lubomír Zaorálek (zřejmě stylem poslední chvíle, což se odrazilo i na jeho vystoupení) a funkci předsedy převzal statutární místopředseda František Chovanec. Diskuse k programu, který nikdo z přítomných neznal, se nekonala; nicméně formálně byl schválen členy ÚVV při dvou se zdrženích hlasování.

Ve chvíli potřeby maximálního soustředění strany provedlo končící Sobotkovo vedení její chaotizační znejistění, které nemá v dějinách novodobé české i československé politiky obdoby. Nesmyslné předchozí vynucení Babišovy demise z funkce ministra financí na jaře 2017, nepodložené závažnou průkaznou skutečností, a Havlíčkovo (po Janu Mládkovi ministr průmyslu a obchodu poslední chvíle) katastroficky provedené propůjčení koncese k hledání lithia v Krušných horách v horké fázi volební kampaně dokonalo zvrat ve volební síle ČSSD: z 41 % preferencí v lednu 2013 na 7 % hlasů ve volbách na podzim 2017 (i to je historický primát, který v naší novodobé politice počínající v roce 1848 nemá obdoby; výjimkou je volební vynulování staročechů /staroliberálů/ na počátku devadesátých let předminulého století). Ze strany dominantní se řetězením řady nedokonalostí stala strana marginální, ale ještě parlamentní.

Zamyšlení nad jedním politickým harakiri

Polistopadové osudy české sociální demokracie nejsou výjimečné, ale spíše typické. Listopadové iluze braly za své hned od počátku. Nejen tíha zděděných problémů, ale i problémy nové stejně nebo i více závažné, dolehly na společnost mocenského zvratu, který byl až příliš romantický a tzv. romantickou politikou také hlavně zpočátku vykonávaný.

Zemanovské období učinilo z marginální politické síly ztělesnění alternativy, kterou alespoň po několik let ČSSD skutečně byla. Miloš Zeman nebyl jediný; byly to do značné míry generace Pražského jara, které stranu Lidového domu dokázaly povznést. Vzestup to byl ovšem v mnohém kontroverzní. Snaha zbavit se všeho rmutu, který souvisel s komunistickým čtyřicetiletím a absence povědomí o historii dějinné české a československé sociální demokracie Pecků, Zápotockých, Schwarzů, Marxů, Masaryků, Steinerů, Němců, Soukupů, Hamplů, Lužů, Koháků, Holubů, Bechyňů, Veverků, Hájků, Šilhánů (vyslovení každého jména vyvolá u drtivé většiny současných českých sociálních demokratů fatální ne nevědomost, ale bezděčně hodnotové až substanciální míjení) vedlo k opomíjení historické zkušenosti, která rozdvojovala i exilovou ČSSD v zahraničí. Pojmy sociálně demokratického hnutí, internacionalismu, prognostického myšlení, kritického zvažování, Masarykova, Benešova a Hamplova odkazu zůstaly a zůstávají kdesi na periferii uvažování a cítění druhé poloviny působení Sobotkova, Hamáčkova či nejnověji Šmardova stranického vedení. Po r. 2006 se strana začala propadat do hlubin všelijak ředěného neokonzervatismu, neoliberalismu, hédonismu (požitkářství) a individualistické sebestřednosti.

Absence výkonově založeného a sdíleného vnitrostranického vzdělávání (idealistický náběh z let 2004–2006 se rozplynul v následné byrokratické karikatuře, která frázovitým tlumočením a neschopností navazovat na předcházející stádia a nedobrovolnou rezignací na stěží započatou kontinuitu ztratila svůj původní étos, a vyústila do postupného odchodu od výkonově založených postupů a metod, které před dvaceti lety nejuceleněji zformulovali odborníci spolupracující s Vladimírem Špidlou; i to patří k absurditám a opakovaným selháváním v ČSSD). Ale také do postupného odchodu od osobnostní integrity, do topení se v letitých vzájemných resentimentech a redukci tolik potřebné systémové sebereflexe na více či méně sebestředné výkřiky, stesky a redukce všeho druhu. Nic platné nebylo ani vnitrostranické referendum o změnách ve stanovách bránící v usnadnění přístupu politických turistů všeho druhu i kumulaci funkcí.

Průvodní zjevy počínající na chatrně založené a dále obtížně sdělitelné vlastní anebo skupinové zkušenosti a prožitcích byly a jsou provázeny rezignací na dlouhodobou systematickou práci, budování skutečného hospodářského zázemí, levicovou podnikatelskou politiku (směnné postupy a pohyby tu budou nezávisle na společenském uspořádání stejně tak za sto, dvě stě či pět set let; vlastní podnikatelskou organizaci i politiku měla včetně silného hospodářského zázemí před sto lety i historická česká sociální demokracie) a evropské i globální myšlení a domýšlení. Je pravdou, že každý z těchto úseků má pečeť speciálního vědeckého disciplinárního uchopení až na nejvyšší odborné úrovni a že branou k tomuto způsobu vyrovnávání se světem je v případě sociální demokracie mj. marxovský marxismus. Ovšem marxismus také kriticky vnímaný a uchopovaný („Marx není nám neomylným papežem“ prohlásil při programové diskusi na XVI. sjezdu r. 1930 předseda programové komise Josef Stivín).

Právě těchto témat se dotýkala skupina Špidlových spolupracovníků v ústředním odborném zázemí i na Úřadu vlády České republiky (1997/9–2002/2004). Přirozeně probíhající mezigenerační směna a postupný pokles kvality vzdělávacích systémů (viz knihu rakouského vědce sociálně demokratické orientace Konráda Paula Liesmanna (nar. 1953) Teorie nevzdělanosti; obsáhlý výtah byl před několika lety publikován zde na !A) vedl při všeobecně rozšířeném zvyku-nemravu zametání obtížných problémů pod koberec ke zrušení generační kontinuity, přeceňování mládí (což není totožné s jeho pomíjením) a postupné vývojové autodegradaci strany. Pomíjení přirozené hierarchie vede časem – není to jen sociálně demokratická zkušenost – k anarchizující oligarchické (nomenklaturní) vládě-zlovládě. V nejlepším případě to může dospět k monogenerační pozitivní periodě, ale následně také k postupné degeneraci a fatální (osudové i osudné) ztrátě civilizačně sociální kvality.

Nejvíce v polistopadové sociální demokracii takřka vždy záleželo na všem, co bezprostředně souviselo a souvisí s mocí. Hypertrofie sebestřednosti se soustředila na vnějškově prázdné zvládání formy, tj. procedur. Nejdříve degeneroval obsah (neochota číst a myslet je pro významnou část členů ČSSD až příslovečná a jejich nechuť pročítat nejdůležitější dokumenty sociálně demokratického hnutí s tím souvisí včetně pojímat politiku jako výlučně instrumentální boj o funkce a teplá místa) a postupně, jak naznačuje posledních pět, i forma. Trpí tím i kultura řízení jednání a rozhodování (nedávný pokus o prodej Lannova paláce či jeho záměr byl předsednictvem strany schválen– nikoliv odsouhlasen – na základě obsáhlého materiálu, který byl dán na stůl bez projednání v hospodářské radě ČSSD; umožnilo to nepochopitelné zrušení předkládacích lhůt obsažených v organizačním řádu). Nebylo také náhodné, že předseda strany Jan Hamáček se v protikladu ke svým předchůdcům Slavomíru Klabanovi, Miloši Zemanovi, Vladimíru Špidlovi, Stanislavu Grossovi, Jiřímu Paroubkovi a Bohumilu Sobotkovi nezúčastnil ani jednou jednání Rady předsedů ústředních odborných komisí; souvisela s tím i redukce zpráv o jejich činnosti ve sjezdových materiálech po r. 2007. Že to činnosti ústředního odborného zázemí neprospělo, je nabíledni. Vše umocnil vstup do Babišovy vlády odhalující ve speciálním referendu politickou nepřipravenost většiny členstva ČSSD; pokles volebních preferencí a možnost následné ztráty parlamentního zastoupení se po zkušenostech ze Sobotkovy vlády jevily už v roce 2017 jako nanejvýš pravděpodobné (očekávatelné). O Šmardově vedení se dá mluvit věcně jen s velkými obtížemi; není to zdaleka jen proto, že zdědilo nálož téměř nezvladatelnou.

Čeští polistopadoví sociální demokraté vrátili svým přičiněním-nepřičiněním tuto svou silně oslabenou stranu do její výchozí polistopadové situace počátku devadesátých let minulého století (k výchozí úrovni páté obnovy). Stupeň současné kvality jejich vztahu ke stranickým i hnutevním tradicím i navazující stupeň jejich praktické politické zralosti neúprosně prověří budoucnost. Současná kvalita tohoto vztahu je totiž slušnou slovní zásobou z tohoto hlediska nepopsatelná.

Předchozí části:

Ilustrační foto: Olaf Kosinsky, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.