Ekonomka Ilona Švihlíková hodnotí ostře sledovanou návštěvu německého kancléře v Číně. Zrazuje Německo Západ?
Návštěva německého kancléře Olafa Scholze v Číně se v řadě západních médií neobešla bez silných titulků hovořících o „nepoučitelnosti“, naivitě, hlouposti, či dokonce zradě Západu Německem. Když uvážíme, že kancléřka Angela Merkelová byla v Číně „pečená vařená“, je patrné, že čas oponou trhnul a blokové dělení světa, motivované udržením americké hegemonie, je v plném proudu.
Vliv USA na EU roste spolu s tím, jak jsou země EU tlačeny k tomu, aby se vzdaly své vazby na Rusko a s radostí nad správnými hodnotami kupovaly předražený LNG z USA. Francie a Německo si „dovolily“ upozornit spojence, samozřejmě bez odezvy. Zásady politiky vůči Číně smí formulovat jen Washington – jak ukazuje i pondělní setkání Joe Bidena a Si Ťin-pchinga na Bali –, ostatní mají pouze právo se přizpůsobit, tedy zařadit za USA.
Pozice EU a jejich lídrů je přitom téměř zoufalá. Na jedné straně zhoršující se socioekonomická situace a blížící se zima, rostoucí tlak od občanů (což většinu politiků EU moc nezajímá a nejen u nás mají nástroje, jak si s nimi „poradit“), ale také od národního kapitálu. To je podstatně rozsáhlejší problém, protože tady už bývá přímé finanční napojení a tlak byznysu na to, aby vlády „něco“ udělaly. Tlak byznysu se přijímá s většími obavami, ale i s větší ochotou naslouchat než je tomu v případě „pouhých občanů“.
Na rovinu vzato, EU má na výběr jen mezi tím, že bude oddaně následovat svého spojence, jehož jediným zájmem je udržení hegemonie i pokud to má být třetí světovou válkou, a EU jako ekonomika zkolabuje, nebo se pokusí o změnu kurzu. Což bude představitele EU i unijní země stát hlavu (možná i doslova, nejen přeneseně). Matně se mi v této souvislosti vybavuje citát prince Filipa ze seriálu The Crown, kterým směřuje k nešťastné princezně Dianě hovořící o tom, že se „trhne od královské rodiny, která neplní její potřeby“ – I can´t see it ending well for you (nemůže to pro Tebe dopadnout dobře).
Nu, a v takové atmosféře udělal kancléř Scholz dva kroky, které „nadzvedly obočí“ uvědomělého tisku. První z nich bylo posvěcení angažmá čínského giganta Cosco v hamburském přístavu. Přes tlak Zelených, kteří se samozřejmě razantně postavili proti, Scholzův kabinet dal nakonec Coscu zelenou. Scholz byl ale v defenzívě, musel argumentovat tím, že jde jen o podíl na jednom z terminálů, nikoliv o většinu přístavu jako v případě řeckého Pirea. Mimochodem, právě privatizace řeckého přístavu, který skončil v čínských rukou ukazuje velmi názorně, o co skutečně jde v současném systému. Kdepak nějaká dlouhodobá fiskální udržitelnost, ale strategický majetek v soukromých rukou, jen se prostě neohlídalo, aby ten majetek připadl do „správných“ rukou, skončil totiž u Cosca. Není to tak dávno, kdy si Francouzi stěžovali na řeckou (vynucenou) privatizaci s tím, že příliš málo majetku bylo koupeno právě Francouzi… Čína má podíly ve 14 evropských přístavech a postavení Cosca má globální význam. Tato logistická firma se stará o to, aby čínské zboží bez problémů proudilo po celém světě, resp. aby jeho doprava byla lacinější a efektivnější než u jiných zemí.
Scholzova návštěva v Číně má stejné motivy, jako u Angely Merkelové, souvisí s postavením a zaměřením německé ekonomiky. Merkelová, resp. před ní ještě Schröder, potvrdili pro Německo postavení exportní země. Pokud chce velká země žít z exportu, musí mít širokou průmyslovou základnu (což Německo má) – ta je ale nutně spjata s dostupnými a ne příliš drahými energiemi. Dále pak potřebuje stabilní ekonomické prostředí a určitou část globální trhu (větší než EU bezesporu). Pokud se cokoliv z těchto předpokladů změní, pak Německo neudrží svůj ekonomický model, což bude mít drtivé dopady nejen pro EU. Změnit model je jistě možné, posílit domácí spotřebu je manévr, který Čína provádí již delší dobu. Nejde to ani rychle, ani snadno a nezdá se, že by Německo o něčem takovém z hlediska své struktury uvažovalo. Samozřejmě, pokud budou ceny energií v Německu podstatně vyšší než světové, pak ani velké balíčky, překračující představy o státní pomoci, nemohou stačit, a proces deindustrializace bude nevyhnutelný.
Německo, zdá se, není prozatím ochotno se natolik podřídit zájmům USA, aby spáchalo ekonomickou sebevraždu v přímém přenosu. Snaží se manévrovat v limitech možného, za zády má dvě klíčové prohry a údery (nástup na sankční politiku vůči Rusku a zničení plynovodů Nord Streamu). Další úder už by byl fatální, proto Čína. I když je Scholz někdy označován za „kramáře“, nejde podle mého názoru jen o ekonomické propojení s Čínou, ale i o schopnost zachovat vazby a dialog navzdory „odlišným hodnotám“ (čti: odlišným prioritám americké politiky). Čím více se bude Německo, potažmo EU vzdávat vazeb na zemích „se špatnými hodnotami“, tím více bude chudnoucím, kolabujícím přívažkem USA, který bude maximálně sloužit jako nárazníkové pásmo (a nelze vyloučit, že minimálně část amerických elit uvažuje tak, že oslabení EU znamená posílení např. amerického průmyslu).
Statistické údaje za rok 2021 stvrdily dlouhodobější trendy. Čína je pro Německo hlavní obchodní partner, a to již šestý rok za sebou. Nicméně největší německý export v roce 2021 směřoval do USA, pak do Číny a následně do Francie. Z hlediska importu je nejdůležitější Čína, pak Nizozemsko (nejspíše deformováno tzv. Rotterdamským efektem), pak USA. Zatímco s USA, Francií a Velkou Británií mají Němci obchodní přebytek, s Čínou je to deficit.
Pro Čínu je EU zásadním trhem, za posledních 8 měsíců do Evropy směřovalo 4,1 milionů kontejnerů (jeden z nejvýraznějších symbolů globalizace). V obráceném směru to bylo 1,1 milionu kontejnerů. I vzájemné investiční vazby jsou silné, i když jsou (jak uvedeno na hamburském případě) čínské investice v EU nazírány stále více prizmatem „hodnot“ a strategického ohrožení. O globálním ekonomickém významu Číny není třeba ztrácet slov – třetina světového automobilového trhu je v Číně, a co se týká strojírenství, pak je čínský trh velký jako americký, evropský a japonský dohromady. Proto Jörg Wuttke (prezident Obchodní komory EU v Číně) uvedl, že je potřeba být na čínském trhu přítomen. Nejde přitom „jen“ o prodeje, ale také o přístup k inovacím, které se na tak obrovském trhu realizují.
Čína návštěvu německého kancléře přivítala a jeho přístup byl mediálně komentován jako „pragmatický“ přístup zemí, pro něž je vzájemná ekonomická kooperace výhodná. Bylo zajímavé pozorovat, jak čínští komentátoři zdůrazňovali, že Německo je přeci (opravdu?) suverénní země, která si může provozovat ekonomické vztahy s kým chce. Scholz sám pokračoval v tanci mezi vejci, když jako hlavní přínos (dominantně byznysové) cesty definoval shodu s čínským prezidentem na tom, že není akceptovatelné hrozit použitím jaderných zbraní, či je použít. Význam této shody nechci tváří v tvář stále silnějšímu válečnému štvaní a hysterii vůbec ponižovat.
Scholzova cesta je náznakem pokusu o (omezenou) emancipaci na americké politice, jejíž vliv kvůli postoji EU vůči Ukrajině masivně vzrostl. Scholzův tlak na zrušení práva veta v rámci EU, je možno číst také v tomto kontextu. Tlak německého průmyslu (i v evropském měřítku) je patrný na bezprecedentním balíčku pomoci německým domácnostem i průmyslu (je řeč o třetím balíčku s kapacitou až 200 miliard eur, což je více než dala Francie s Itálií dohromady).
Ukázněná politika těch „nejvyšších hodnot“, ať už daná progresivistickým hlupstvím, nebo záměry jiné velmoci, EU dříve či později zničí. Od současných „elit“ ale nelze očekávat vzpouru proti americkým zájmům, spíš jen zoufalý tanec mezi vejci, který předvedl německý kancléř.