Historik Jiří Malínský provede čtenáře historickými událostmi, které předcházely a vedly ke vzniku 1. československého samostatného polního praporu a jeho účasti bojích druhé světové války.
V Buzuluku
Ledy se však lámaly. 1. ledna 1942 schválil Státní výbor obrany SSSR amnestii pro internované a vězněné československé státní občany na území SSSR a následný nábor pro československou vojenskou jednotku jak z řad vězněných a internovaných Čechoslováků, tak z ruských občanů československé (české a slovenské) národnosti. 10. ledna se konalo další zasedání smíšené československo-ruské komise, na níž generálporučík Alexej Pavlovič Panfilov oznámil souhlas Moskvy s budováním prvního praporu budoucí motorizované armády a počátek propouštění československých občanů z internačních, zajateckých a jiných táborů (s výjimkou těch, kteří byli obviněni ze špionáže). Na dalším jednání v Moskvě 10. února bylo Československu Moskvou pro rok 1942 potvrzeno budování motorizované brigády v počtu 2350 vojínů a důstojníků. NKVD SSSR (Lidovým komisariátem pro veřejnou bezpečnost) bylo nařízeno propouštění zajatých a internovaných Čechoslováků a současně jim bylo povoleno vstupovat do řad tvořící se československé jednotky. 15. 1edna byl vyhlášen nábor do 1. československého samostatného praporu v SSSR; jeho velitelem se stal podplukovník Ludvík Svoboda. Byl to zřetelný výsledek ne zcela hladké spolupráce londýnského a moskevského zahraničního druhého odboje i váhavých postojů Moskvy. Mnoho dobrovolníků přicházelo přičiněním plukovníka Heliodora Píky z GULAGu. 22. ledna v Kujbyševě byla podepsána dohoda o půjčce sovětské ruské vlády československé vládě na vydržování československých vojenských jednotek v SSSR.
5. února začalo příjezdem oraňské skupiny formování československé vojenské jednotky v SSSR v městečku Buzuluk na úpatí Uralu. 7. února zahájili činnost komise přijímací a odvodní. Přijímací komisi tvořili mimo majora Perníkáře (vojenská mise), za vyslanectví dr. Outrata, štábní kapitán Josef Koutný a lékař MUDr. Ervín Líbal. Mimo zdravotní stav byly velkým problémem chybějící dokumenty, jazykové (ne)znalosti a ověřování získaných vstupních informací od právě přišedších dobrovolníků. 12. února bylo i oficiálně vyhlášeno formování 1. československého samostatného praporu v SSSR. Nábor byl situován do Buzuluku (uvažovalo se i o Kujbyševě-Samaře; polské jednotky tzv. Andersovy armády postupně vyklidily v městě umístěná kasárna). V den vyhlášení bylo v Buzuluku hlášeno a evidováno kolem 200 mužů. Pro seniory, ženy a osoby vojenské služby neschopné byla v Kujbyševě organizována Sociální péče. 17. února hlásil major Perníkář z buzulucké přijímací komise, že „… počet osob k léčení (4–6 neděl) dosahuje dnes čísla 54. Bylo by nutno vyhradit pro ně nějaký dům s vlastním lékařem a získat nějaké přilepšení na stravu. Většina z nich trpí nejen avitaminosou, ale také celkovou tělesnou slabostí. Ztráta 20–30 kg na tělesné váze je normální. Byl zde případ úbytku na váze až 52 kg …“.
Skrytý vnitrospojenecký konflikt byl patrný i v této počáteční fázi zrodu východní exilové armády; předmětem střetů byl i jinak plně loajální (počestný) podplukovník Ludvík Svoboda, který se exilovým stalinistům nezdál být dostatečně „revoluční“. Na jaře 1942 si hlavní informátor moskevského exilového vedení KSČ osvětový důstojník jednotky stalinista Jaroslav Procházka (1897–1980) stěžoval: „Oranská skupinv počtu 90–97 lidí je … skupinou speciálně vybranou a zpracovávanou ve vojáckém duchu. O to má největší ,zásluhu‘ podplukovník Svoboda. Skládá se (mimo kapitána Bedřicha) z mladických důstojníků z povolání a poddůstojníků, kteří mají být povolnými nástroji v rukou velení … vedoucí lidé skupiny jsou smýšlení ostře protikomunistického a protisovětského … Svobodovi jako všem ostatním se nesmí věřit a musí být pod stálým dozorem.“ Proti oranské skupině chtěli komunisté vystupovat co nejostřeji, rozdělit ji a postupně dostat pod svou kontrolu. Spory a nesváry mezi komunistickou, nekomunistickou a antikomunistickou částí jednotky byly svou potenciální i faktickou nebezpečností s to zpochybnit československou prestiž a vliv nejen v Rusku.
Píka proti stalinistům
Dobře informován byl i plukovník Píka. 24. března upozornil v depeši ministru národní obrany generálu Janu Sergěji Ingrovi, že ustavení jednotky brání v Rusku mocné síly. GPU (Gasudárstvěnnoje palitíčeskoje upravljénije, tj. Státní politická správa) potřebuje Čechoslováky především pro parašustické (diverzantské) účely a pořizuje si pro tyto účely značné lidské rezervy. Naopak Kominterna se snažila od začátku ovládnout jednotku a zajistit si v ní dostatečný politický vliv (formálně platily v jednotce prvorepublikové vojenské předpisy zakotvující důslednou stranickou apolitičnost armády). Dále 9. dubna referoval Píka z Moskvy opět ministru národní obrany generálu Ingrovi, že Moskva (generální štáb) stále nerozhodla o příjezdu důstojníků a odborníků (specialistů) z Londýna (zatímco na východě byl důstojníků nedostatek, v západní armádě jich bylo tolik, že byli běžně zařazováni na poddůstojnické funkce i jako řadoví vojáci).
O dva dny později telefonoval Píka opět z Moskvy o aktivitách komunistického poslance Josefa Krosnáře (1891–1968) a dodal, že Kominterna se snaží ovládnout východní jednotku exilové československé armády. Mezi ty, kteří příjezd odborníků (nedostatek důstojníků) z Anglie záměrně zpožďovali, patřil i vyslanec Zdeněk Fierlinger. 25. dubna informoval Jaroslav Procházka dopisem Klementa Gottwalda o Fierlingerových názorech na Píku a o Ingrem prosazovaném příjezdu důstojníků západní československé armády. Upozornil také na kritický Fierlingerův poměr k Benešovi a psal i o jeho obavách z „reakční“ londýnské vlády. Sověti nakonec toužebně očekávaný příjezd 50 západních důstojníků neschválili.
Boj o jednotku mezi demokraty a komunisty pokračoval. 8. května navrhl další z komunistických předáků u vznikající československé jednotky major MUDr. Bohuslav Vrbenský (1882–1944) podplukovníku Svobodovi reorganizaci osvětové (politické) činnosti u praporu; měla spočívat ve vytváření vybraného okruhu pracovníků vedeného zodpovědným důstojníkem přebírajícím péči o jednotnost ducha jednotky (šlo v podstatě o otevřenou komunizaci osvětových aktivit vedenou komisařem-politrukem) na úkor oficiálně respektovaných prvorepublikových vojenských řádů. Současně u Svobody prosadil návštěvu komunistických poslanců Klementa Gottwalda a Václava Kopeckého; zvací dopis byl odeslán 15. května s vědomým pominutím Píkovy mise. Píka byl Svobodou o věci informován až o týden později. 26. května do Buzuluku přijela na Svobodovo pozvání skupina komunistických poslanců vedená Klementem Gottwaldem; byl to výrazný pokus o posílení pozice ilegální komunistické organizace v jinak výrazně nekomunistickém, většinově převládajícím vnitřním prostředí první československé vojenské jednotky v SSSR. To všechno se dálo pod bedlivým Svobodovým vedením za soustavného výcviku stále bojeschopnější jednotky.
Proti jejich návštěvě předem protestovala skupina mladých důstojníků jednotky (mj. nadporučík Bohumír Lomský (pozdější ministr národní obrany; 1914–1982), nadporučík Otakar Jaroš (1912–1943), poručík Jan Kudlič, nadporučík Vladimír Janko (pozdější zástupce ministra národní obrany; 1917–1968) u podplukovníka Ludvíka Svobody. Svoboda si, jak plyne z jeho dopisu Gottwaldovi z 30. května, od návštěvy obou vedoucích československých komunistů sliboval rozhodný pokrok v řešení dlouhodobě váznoucích potíží brzdících ustavení jednotky a tím i československé exilové východní armády (polský legion, který stál u jejích základů, byl, jak jsem již upozornil, vůbec nejstarší jednotkou druhoodbojové exilové československé armády): mj. také urychlení přesunu dalších československých vojáků do Buzuluku jak z GULAGu, tak urychlení vyzbrojování jednotky. V příloze Svobodova dopisu byl uveden seznam 26 ruských táborů nucené práce (koncentračních táborů) GULAGu, v nichž podle jeho informací byli zadržováni českoslovenští státní občané (připojená příloha jejich počet odhadovala na 12 000 osob). Dopis osvětlil skutečnou pohnutku Svobodova pozvání vedoucích komunistických představitelů. 8. července to uznal a do Londýna potvrdil i plukovník Heliodor Píka.
1. června byla zveřejněna v praporním rozkaze výzva, aby se vojáci hlásili, mají-li zájem o osvětovou kulturní činnost u jednotky. Z 52 zájemců bylo 85 % komunistů. Demokraté, vědomi si skrytých komunizačních snah o ovládnutí jednotky, se pokusili o protiakci. Píka zaslal do Buzuluku dokument Návrh rámcových osnov mravní a osvětové výchovy v československé armádě ve Velké Británii z pera národně socialistického poslance Františka Uhlíře (1900–1980); dokument vycházel z předválečného československého armádního předpisu Mravní výchova vojáka.
2. června jednal v Londýně prezident Edvard Beneš s lidovým komisařem zahraničí sovětového Ruska Vjačeslavem Michajlovičem Molotovem-Skrjabinem (1890–1986) o československo-ruských vztazích. Jednání potvrdilo, co bylo zřejmé již dříve: Rusko nemělo nic společného s Mnichovem a bylo rozhodným stoupencem obnovené československé státnosti v jejích prvorepublikových hranicích. (Byl to další krok přípravy třetí československo–sovětské smlouvy, která byla podepsána v Moskvě 12. prosince 1943 a současně dynamická podpora výcviku a vyzbrojení budované východní samostatné československé jednotky.)
Předchozí díly: