Druhý život Edvarda Beneše. O dějinné kontinuitě v soudobé české společnosti (6. část)

Jiří Malínský Komentáře

Historik Jiří Malínský se v novém historickém seriálu věnuje reflexi osobnosti prezidenta Edvarda Beneše a kontinuitě dějin v kontextu současné české společnosti. 

Polistopadové paralely

Polistopadový vývoj přes první halasné postkomunistické proklamace z let zhruba 1989–1991 (tzv. romantická diplomacie vnější i vnitřní) však vedl k podstatně odlišným výsledkům. Pro určitou – nikoliv nevýznamnou – část této naší společnosti se dokonce tato charakteristika stala symptomem dávné – údajně výlučně poúnorové – minulosti. Na tapetě je pro mnohé i sám pojem sociálního státu a vše, co s ním souvisí, tj. mj. věda a umění, ale i kultura a kvalita kulturnosti všedního dne. Opakovaný konverzační obrat o údajně příliš štědrých (v polistopadovštině pro nízkopříjmové) sociálních chudinských dávkách se stal dokonce trapným klišé ignorujícím zužující se seberealizační obzory dnes minimálně pětiny (ve skutečnosti až třetiny) naší společnosti.            

Věcné podpůrné postupy, postupy vývojové demokracie první Československé politiky, uplatňované a prosazované v jejím praktickém provozu Hradem, zahrnovaly pestrou škálu státní i veřejné pomoci počínající systematickou podporou nadaných jedinců, recenzními řízeními v případě připravovaných závažných projektů napříč spřízněným (ale i opozičním) politickým středovým spektrem, pokračuje organizací neformálních lidských kontaktů s návazností na získávání důvěrných zpráv a fakt z pozadí prakticky celé tehdejší společnosti, z nichž vývojově vyrostla československá zpravodajská služba, a razantními zákroky v případech životního ohrožení demokratického režimu konče (případ první Benešovy prezidentské kandidatury, Tukova aféra, Gajdovo selhání ad.).

Tvárnost mladé československé demokracie, její regulovanost včasně a v případě potřeby i razantně odpovídající na potřeby chvíle i na zásadnější historické momenty (volební vítězství SdP v r. 1935, dohadovací institucionalizované nadstranické mechanismy typu Pětky či Osmičky) měly své meze. Meze demokracie. Česká republika, svým časovým trváním nezávisle na nedobrovolném epilogu československé státnosti (1989–1992/93) již delší než Masarykův a Benešův stát, v podobných situacích opakovaně vždy ke škodě demokracie selhává, zdá se, stále trapnějším způsobem. Místo očekávaného nástupu kvality a překonávání někdejší havlovské blbé nálady jsme svědky změn, které jako by přesvědčovaly v lepším případě o stagnaci, v tom horším dokonce o úpadku systému, který se po půlstoletí stagnace a rozvratu stále nebyl s to pevně zakořenit.

Střední vrstvy a jejich špičky, nezaměnitelná bazální opora První republiky, jsou polistopadovým režimem dlouhodobě devastovány a doslova ždímány. Zcela absentují postupy a procesy jejich plynulé generační obměny. Je to nejen důsledek postupného degradování vzdělávacího systému. Jsme totiž konfrontováni – jak jsem už zdůraznil v předcházející části tohoto eseje – s vývojovou destrukcí vzdělávacích systémů naší země, které postupně vznikaly v závěrečné části XVIII. století. Úpadek řemeslných dovedností v pásmu středně kvalifikované pracovní síly nezadržitelně provází pozvolný mravní rozvrat, v mnohém připomínající svými vnějškovými projevy a parametry pozdní římskou a řeckou antiku.

Žádný obraz však není jen černobílý. Kolektivní bezpečnost, pojetí zahraniční politiky čelící v zárodku hrůzám válečných katastrof nezřídka apokalyptického dosahu, byla velkou výzvou i zahraniční politiky první Československé republiky. Malá dohoda, ženevský protokol, úsilí o zastavení mocností Osy, vztah k SSSR a Kominterně byly jen několika nejzřetelnějšími zastaveními v práci soustavné píle zahraniční politiky meziválečného Československa. Mnichovská katastrofa, nacistický přepad a další události, spojené se zánikem První republiky, však nejsou v žádném případě důkazem její údajné státnostní (např. národnostní) nedostatečnosti. Naopak mnohem spíše systémového selhání zejména západních meziválečných demokracií, dlouhodobě sebepoškozujících vlastní nejen své strategické, ale i bazálně vitální – v případě Francie i bezprostředně existenční – zájmy.

Naopak to byl osobnostně Edvard Beneš, který celým svým vystupováním jedné z nejzralejších, nejpracovitějších a současně i nejtvořivějších osobností předchůdkyně OSN Společnosti národů i všemi svými silami působil také během druhé světové války ve prospěch dalšího cizelování myšlenky kolektivní bezpečnosti. Spolupracoval rovněž uvnitř Spojených národů na vzniku OSN, ale i na myšlence potřeby integrace evropského lidstva. V těchto případech již nebyl sám; poučení z Mnichova, přepadu Polska i západoevropského vojenského kolapsu na jaře a zčásti i v létě 1940 bylo až příliš jednoznačné a zejména v atlantické části protihitlerovské koalice Spojených národů přesvědčilo mnohé o potřebě zásadní změny dosavadního kurzu politik mezinárodní bezpečnosti. Lidé kolem Jeana Monneta začali kus po kuse, z výchozí základny praktických poválečných problémů a projevů dnes nepředstavitelné tísnivé hospodářské krize, budovat Evropská společenství a vývojově překonávat dlouholeté mezistátní a interetnické nesváry. I tento účel plnila organizace válečné kolektivní bezpečnosti, která by v meziválečném světě byla nepřestavitelná – Severoatlantické souručenství a do značné míry svým způsobem i Varšavská smlouva.

Polistopadové Československo, jemuž opakovaná souhra velmocí v r. 1968 zabránila v dodatečné integraci do tehdejších evropských a atlantických struktur (do jisté míry ji o několik let později nahrazoval helsinský proces), prošlo obdobnou sebereflexí násobenou srpnovým šokem 1968 z tzv. internacionální pomoci sebe zvoucích bratrských armád. Vstup do těchto struktur byl od počátku polistopadového vývoje jednoznačným cílem rozhodné většiny politických sil země. Protože navazoval na podobné snahy dalších zemí někdejšího ruského vnějšího impéria, naděje na jeho úspěšnost byly o to silnější. A z nadějí se před časem stala i nezpochybnitelná skutečnost. O to více zarážejí projevy malosti a místy až trapného provincialismu, které charakterizují významnou část českého vystupování a prezentování na těchto mezinárodních úrovních.

K nadčasovosti Benešova odkazu

Cesta tím, co jsem na počátku svých úvah označil druhým životem Edvarda Beneše, končí. Fakta, dnes bezpečně doložená, souvislosti a zkušenosti, kterými na jejich základě disponujeme, umožňují v pádné většině případů jednoznačné odpovědi na otázky a otazníky, které s sebou přineslo nejen historické badání nejnovějších dějin, ale i vlna nenávistné nebo naopak až příliš apologetické propagandy související s životem tohoto velkého Čecha a Čechoslováka . Výsledný obraz je nejen odrazem života a odkazu nezapomenutelné rázovité osobnosti a člověka velkého nejen mozku, ale i srdce s vyhraněným smyslem pro spravedlnost a pravdu, ale současně i otevřením Pandořiny skříňky celé řady témat, která jsem se pokusil v několika zastaveních svého písemného putování popsat, zachytit a zasadit nejen do historického, ale i současného sociálně politického kontextu.

Skutečnost, že bezprostřední vyhasínání odkazu První republiky, kterou Beneš také vedle TGM ztělesňoval, nastává prakticky až nástupem normalizace s pozoruhodným bočním obratem normalizační politiky zhruba od druhé poloviny sedmdesátých let minulého století (plive-li na něco exil, měli bychom my tomu věnovat pozornost; zhruba tak lze zjednodušeně popsat myšlenkové pochody bystřejších mozků tehdejších pozdně komunistických československých špiček) zdaleka neuzavírá jeho stále – podle mého soudu bezpečně prokázanou – živou bezprostřednost.

Problémy, kterými Edvard Beneš žil, dostávají aktuálně nové rozměry; jejich adekvátní zvládnutí však vyžaduje tvořivé osvojení a dotvoření postupů, které používaly největší osobnosti české politiky a veřejného života vůbec; jejich východiskem je spontánně osvojovaný globální rámec a hodnotově pojatý vývojově kultivovaný výkonnostní princip. Výkonnostní princip nejen špiček, ale i středního a bazálního patra okolí, bez nějž se již ani v Masarykově a Benešově době nedala dělat kvalitní praktická politika zahraniční i vnitřní. Osobitá olympijská Coubertinova triáda přijít–vidět–bojovat do posledního dechu se neuplatňuje jen ve sportu; je přirozenou pružinou všeho konání evropského – a dnes nejen evropského – lidstva.

Vícevrstvý, mnoharozměrový druhý život kožlanského rodáka je tedy nejen inspirací, ale i nepřeslechnutelnou, v mnohém varovnou výzvou. Výzvou všemu lepšímu v nás všech. Výzvou k docenění a domyšlení všeho, čím Edvard Beneš žil, oč usiloval, tam, kde uspěl, i tam, kde z dopuštění daných poměrů a výchozích parametrických podmínek uspět nemohl. Nejlépe to zrcadlí závěr jeho života. Únorová pohroma byla skutečností, jež přesahovala možnosti životních výhledů předčasně zestárlého, smrtelně nemocného drobného muže. Ale i v těchto okamžicích tento nezdolný plebejský optimista nepochyboval o vítězství sil demokracie, tolerance, lidství, kompetentnosti, profesionality, nadšení, slušnosti.

Ptáme-li se po etických východiscích Benešova života, nalézáme je právě zde, v mezních okamžicích jeho života i dějin národa, kterému tento vřele rozumový patriot zasvětil svůj život. Život, který se zhmotnil v květnovém odpoledni r. 2005 při odhalení Budovatelova pomníku v stovkách zestárlých, často na konci své životní cesty na Loretánském náměstí stojících Masarykových dětí a Benešových vojáků. Lidí, kteří nezapomněli, lidí, legitimizovaných statečností, kterou opakovaně projevili nejen v událostech druhé světové války, ale i v sovětizačních padesátých letech, i v dobách pozdějších. Nezdolné kmetství, vyzařující mladistvou sílu, jež si vynutila obnovení věcného pohledu na Benešovu osobnost, kterou se vyznačovala drtivá většina veřejného mínění této země během jeho života. A s tím i váhu a význam i odkazu jejich míjející doby, který by bez Benešova výrazného podílu byl – v lepším případě – viditelně chudší a šedší.

I to je druhým životem Edvarda Beneše.

Předchozí díly:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.