Politolog Petr Drulák komentuje situaci kolem Panamy a panamského kanálu. Jakou roli hraje geopolitika a čínský vliv?
Donald Trump i po nástupu do prezidentského úřadu potvrdil, že by USA měly získat zpět kontrolu nad panamským průplavem. Amerika chce ovládnout část území neutrálního státu, jehož neutralitu se zavázala chránit a který sám neučinil nic, čím by svoji neutralitu zpochybnil. To lze odůvodnit geopoliticky, zájmem ovládat místo, skrze nějž proudí 15 % amerického zahraničního obchodu a dokonce 40 % americké kontejnerové přepravy.
Těžko se to však obhajuje z hlediska základních pravidel stávajícího mezinárodního řádu, o nichž Američané a jejich spojenci tak rádi mluví. Každopádně hůře než například vojenská intervence Ruska na Ukrajině, která byla dlouhodobě provokována mimo jiné právě protiruskými kroky porušujícími ukrajinskou neutralitu. Trump sahá při obhajobě svého imperialistického záměru ke dvěma argumentům: zvyšování tranzitních poplatků na účet USA a příklon Panamy k Číně. Ani jeden neobstojí.
Průplav je významným zdrojem panamských příjmů. Loni zemi vynesl pět miliard dolarů, z toho tři a půl miliardy zisku. To je významná částka pro zemi, kterou lze velikostí a ekonomickou úrovní srovnat například s Chorvatskem; ovšem s propastnými sociálními a regionálními nerovnostmi. Odhaduje se, že z průplavu a souvisejících ekonomických aktivit pochází čtvrtina příjmů státního rozpočtu. Největší část příjmů přichází právě z USA, až s odstupem za nimi jsou Čína a Japonsko.
Koncem loňského roku Panama oznámila, že poplatky za rezervaci termínu proplutí se zvýší o dvacet procent, přičemž v posledních letech také výrazně stouply poplatky za proplutí. Na aukcích, kde se povolenky k proplutí nakupují, dosahují astronomických částek nesrovnatelných například s poplatky za použití Suezského průplavu. Miliardové panamské příjmy loni mírně narostly, přestože samotná přeprava v průplavu poklesla asi o 30 %. Panamské zisky, a tím i náklady rejdařů, rostou, i když tranzit Panamou klesá.
Nemá Trump pravdu, když si stěžuje, že Panama Američany obírá? Panamská vláda omezila dopravu v průplavu, což při rostoucí poptávce rejdařů vedlo k vzestupu cen na aukcích. Ale k tomu ji přinutila příroda. Aby průplav fungoval, musí se do něho denně pumpovat sedm a půl milionu kubíků sladké vody z jezer a přehrad. V důsledku sucha byl vody nedostatek, a proto se na všechny lodě nedostalo a ty, co proplout mohly, musely sáhnout hlouběji do kapes. Jde tedy o učebnicovou reakci trhu na omezení nabídky po poptávané službě, k níž by došlo, i kdyby průplav kontrolovali Američané. Vliv Číny se zde projevuje pouze tím, že spolu s USA představuje poptávku, která ceny žene nahoru.
To neznamená, že by se Čína o průplav nezajímala. Jako největší světový vývozce a druhý největší dovozce si přirozeně buduje zázemí na jedné z nejdůležitějších křižovatek světového obchodu. Nicméně čínská přítomnost v Panamě je ryze ekonomická. Začíná v roce 1997, kdy je průplav ještě pod správou Američanů a hongkongská firma Hutchinson Whampoa získává od panamské vlády dlouhodobý kontrakt na provozování dvou z pěti přístavů podél průplavu: Balboa u Pacifiku a Cristobal u Atlantiku.
Provozovatel přístav nevlastní, má na starosti provoz, nečiní regulatorní rozhodnutí, nerozhoduje, kdo do přístavu smí, v tom podléhá vládě. Hutchison je největším světovým provozovatelem přístavů, do jeho portfolia patří přístavy na všech kontinentech, mezi jinými: Barcelona, Duisburg, Rotterdam, Brisbane, Sydney, Buenos Aires, Veracruz, Dar es Salám, Jakarta, Karáčí, či Pusan. Ale hongkongská firma v Panamě působí na Trumpa a jeho příznivce jako rudý hadr. Co více, před čtyřmi lety Panama kontrakt prodloužila na dalších dvacet pět let. Ale v posledních týdnech zahájila pod americkým tlakem hloubkový audit.
K hongkongské firmě postupně přibyly firmy z kontinentální Číny jako Cisco či Landbridge, které v Panamě budují logistická centra, mosty, železnice. Každá taková investice budí nelibost Washingtonu. Nejvíce Američany naštval panamský prezident Varela, když v roce 2017 přestal uznávat Tchaj-wan a navázal diplomatické vztahy s Čínou; čtyřicet let poté, co totéž udělaly USA. Rok na to Varela navíc pozval do Panamy prezidenta Si Ťin-pchinga a připojil Panamu, jako první zemi Latinské Ameriky, do čínského projektu ekonomické spolupráce Nové hedvábné cesty.
Vzápětí se do Panamy vypravuje americký ministr zahraničí Pompeo, aby Varelovi vysvětlil, že zachází příliš daleko. Varela nestojí o konflikt s tehdejší Trumpovou administrativou a od některých panamsko-čínských projektů odstupuje. Další z nich pohřbí jeho nástupce, který si nechá od Američanů vysvětlit, jak se to má s panamskou svrchovaností. Samotný Varela si posléze, už jako bývalý prezident, vyslouží od Bidenovy administrativy zákaz vstupu do USA za „významnou korupci“; nejspíše se nechal korumpovat někým jiným než USA. Čína však mezi podezřelými nefiguruje.
Čína si v Panamě buduje ekonomické zázemí odpovídající jejímu významu v čínské ekonomické expanzi. Nejsou však žádné důkazy, že by zasahovala do vládních záležitostí či dokonce narušovala neutralitu „pro všechny země, v dobách míru i války“. Panamě ji předepsali Američané, když se s ní v roce 1977 dohodli na předání průplavu. Američané si tehdy smlouvami zajistili takové postavení, jaké tam Číňané, či kdokoliv jiný, nikdy mít nemohou. Například mají právo vojensky bránit průplav před zahraniční agresí.
Panama si je toho vědoma a také podle toho jedná. V mezích, které jí Washington toleruje, se pokouší diverzifikovat a mírně bohatnout. Ale tyto meze se s oslabováním USA budou zužovat. Co si mohl dovolit tolerovat světový hegemon, už neskousne nervózní regionální velmoc. Možná, že už dnes se Washington nedokáže srovnat s tím, že by Panama byla skutečně neutrální, bohatla a měřila stejným metrem USA i jejich nepřátelům. Trump je symptomem tohoto přechodu.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!