Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje dějinám slovanské politiky i tématu panslovanství nejen prismatem knihy, kterou vydal Edvard Beneš v závěru druhé světové války.
Politický vývoj na konci 19. století se ve vztahu k slovanskému hnutí dlouhodobě vyznačoval dvojím charakterem. Sílilo vzestupem evropského buržoazního demokratismu, liberalismu a konstitucionalismu (v případě potlačené části Slovanstva i revolucionismu) v bezprostřední vazbě na krizové (převratové) momenty této doby (1848, krymská válka, balkánské povstání, 1866 a 1871, 1904–1905). A naopak při projevení jevů opačné povahy sláblo. Rusko, usilující o vlivnější postavení v dobovém koncertu velmocí, se tak cílům a požadavkům panslavismu viditelně vzdalovalo. Rakouští Slované se během působení Taaffeho vlády loyalizují a stávají se i oficiálně částí zejména předlitavské exekutivy. Přelom této tendence nastává až r. 1905.
Všeslovanské tendence znovu viditelně sílí. EB jmenuje slovanskou manifestaci v Praze r. 1898 při příležitosti stých narozenin „otce národa“ Františka Palackého (1898), proslovanské působení Francouzů Ernesta Denise (1849–1921) a Louise Legera (1843–1923), založení odborného, i dnes vycházejícího periodika Slovanský přehled (1898) slavistou Adolfem Černým (1864–1952) – jsou to hlavní příznaky novoslovanství (neoslavismu). Lze mluvit i o obrození slovanského hnutí. Projev zesílených realistických tendencí, navazujících na dřívější působení Františka Palackého a Karla Havlíčka Borovského; tento trend nejvýrazněji ztělesnil tehdy profesor Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937).
V praktické dobové rakouské-uherské politice se tyto dobové jevy poměrně podrobně sledovaly; prezident Beneš to dokládá otištěním řady dobových archiválií, jež byly tehdy (tj. po roce 1918) dostupné (s. 83–90). EB k této řadě pramenných citací ze zvlášť důležité dobové diplomatické pošty věcně dodává: „Chci je bráti ne jako svědectví absolutní pravdy, nýbrž jen jako jeden z pramenů historicko-politického bádání. Uvidíme, co objeví a dokáže zkoumání pozdější a důkladnější.“ (s. 91). V této době se projevila viditelně stupňující se ruská zaostalost: to, co překračoval, všerusství (panrusismus), tj. nadvládu nad všemi slovanskými národy, bylo podle EB ohroženo soudobou (buržoazní) demokracií a konstitucionalismem. Vztah Petrohradu k myšlence slovanské vzájemnosti byl vztahem účelového vy(zneu)žívání.
Panslavismus jako hnutí usilující o národní osvobození a společnou státní jednotku nejvýstižněji podle Edvarda Beneše popsal Danilevskij. O jeho nevyhraněnosti v dobovém diskurzu svědčí ztotožnění tohoto přístupu s ruským úsilím nad kontrolou úžin i osvobození balkánských Slovanů i vývody o ustavení jednotné slovanštiny, písma apod. Časově vyplnil druhou polovinu předminulého století (1856–1905). Obtížnou byla jeho takřka nemožná slučitelnost s demokratickými přístupy. Pro ruské panslavisty bylo trvalým problémem srozumění s Poláky. Přirozeným vyzněním panslavismu se tak stal civilizační a místy i politický vzestup malých slovanských národů střední a jižní Evropy.
Ouverturou neoslavismu (novoslovanství) je důraz na politickou důležitost slovanské otázky, viditelné rozšíření vnitroslovanské osvěty a vyostření mezislovanských sporných otázek volajících po jejich praktickém pozitivním řešení. Panslavismus se na počátku minulého století vyžil. Tak řečený kulturní panslavismus byl kulturní mezislovanskou duchovní vzájemností a z širšího měřítka formou stabilních mezinárodních vztahů. Beneš výslovně zdůraznil „Pro všecky tyto důvody jsem vždycky byl a jsem proti tzv. panslavismu starého ražení, proti pojmu i proti jeho obsahu.“ (s. 96).
Ostudná porážka carství v rusko–japonské válce vedla v zemi k těžkým společenským otřesům, jež vyústily v letech 1905 – 1907 k ustavení tzv. dumské monarchie. To se zvlášť výrazně projevilo v národnostní otázce: mimo Poláků se ozvali Ukrajinci, Bělorusové, ale také např. Litevci. Zprostředkovaně se vliv ruských událostí projevil i v Rakousku-Uhersku. Vliv volební reformy r. 1906–1907 vedl k ustavení vedoucího postavení předlitavských Slovanů v říšské radě; s politickými požadavky šly ruku v ruce s požadavky i na jejich hospodářské zesílení; mělo tak být oslabeno vůdčí německé hospodářské i politické postavení ve střední Evropě. V české politice byl hlavním představitelem této novoslovanské orientace Karel Kramář (1860–1937).
Slovanské posílení Rakouska-Uherska se tedy stalo hlavním programem této vznikající snahy a přesáhlo jak do Haliče, tak do Zalitavska. Beneš v této souvislosti výslovně zdůraznil: „Budiž jednou pro vždy a velmi důrazně řečeno, že bez spravedlnosti pro Polsko nikdy žádná upřímná slovanská politika možná nebyla a že každá slovanská politika ruská měla a musila začíti se sjednocením a osamostatněním polského národa. Bylo to jeho nezadatelné právo.“ (s. 98).
V Rusku se tyto změny projevují v poslaneckých projevech na jednáních dumy. Novinář Vsěvolod Petrovič Svatkovskij (nar. 1862), jehož EB znal osobně, ovládal polské, české i jihoslovanské záležitosti; v hloubi duše podle EB zůstával slavjanofilem. Znal se i s Karlem Kramářem. Cílem jeho snah byla podobně jako u Danilovského všeslovanská federace. Základními kameny jeho náhledů byla polsko–ruská dohoda a shoda Vídně a Petrohradu. To mělo umožnit hospodářskou spolupráci a společnou balkánskou politiku. To jsou popsatelné hlavní momenty novoslovanství. Podle prezidentova názoru kolem roku 1905 představovalo nesporný krok vpřed. Bezprostřední podnět ke svolání druhého pražského slovanského sjezdu vyšel z redakce týdeníku Máj a jeho výzvy České národní radě, podané 29. května 1907, uctít takto sedmdesátiletí sjezdu z r. 1848. Další prosjezdové podněty se nezávisle objevily ve stejné době i v Rusku.
Dne 27. listopadu 1907 se ve Vídni ve stejné věci sešla porada slovanských poslanců Říšské rady. Kramářův proslov, sumarizující základní představy novoslovanství, byl přijat a domluvil se zájezd tří do Petrohradu. Kramář se stal předsedou přípravného výboru a současně došlo k navázání kontaktů s ruskými zastánci této myšlenky. Předseda ruského přípravného výboru generál Volodimirov (klub obščěstvennych dějátělej) přijel v dubnu 1908 do Prahy, kde jednal jak s Kramářem, tak pražskou městskou radou. Navštívil i Krakov a Varšavu. Základní myšlenky blížícího se kongresu byly jasně precizovány: rovnost všech slovanských národů a omezení jejich vzájemné spolupráce na styky kulturní, vědecké a hospodářské i vědecké.
Toto hnutí však nikdy nebylo pevně sceleným a jasně vymezitelným celkem; to podle Beneše znesnadňuje i jeho přesné pojmové a obsahové postižení. Naopak v květnu Kramář s druhy přijeli do Petrohradu (Kramář tehdy jednal i se Stolypinem). Slovanský týden v Petrohradě, který proběhl při příležitosti jejich návštěvy, vyzněl jak pro smír s Poláky a spolupráci s Ukrajinci, tak proti německému Drang nach Osten. Druhý pražský sjezd byl svolán na 12.–17. červenec 1908. S výjimkou Lužických Srbů se jej účastnili zástupci všech slovanských národů. Chyběli však také delegáti poznaňských Poláků (německý zábor), haličští Ukrajinci a uherští (maďarští, žijící mimo Slovensko) Slováci. Z Čechů se jednání kongresu účastnili Karel Kramář, Václav Jaroslav Klofáč, Antonín Kalina, Josef Dürich, Karel Mattuš, Josef Eugen Scheiner, Jaroslav Preiss, Přemysl Šámal a řada dalších. Rusy reprezentovali Maklakov, Svatkovskij, Bechtěrev, Bobrinskij; Poláky Roman Dmowski, Stanislaw Grabski a Marjan Zdziechowski; Srbochorvaty mezi jinými Stjepan Radič; Slovince Hribar a Rybar; Bulhary Bobčev a Kalinkov.
Projednávanými tématy sjezdu byla mj. všeslovanská výstava prostředkující spolupráci obchodní, finanční, průmyslovou a zemědělskou, sociální, vědeckou, uměleckou, vzdělávací; měla odrážet sílu a výhledy Slovanstva. Měla se konat v Moskvě r. 1911, nejpozději však r. 1915. Současně bylo dohodnuto založení všeslovanské banky se sídly v Moskvě a Praze. Jednalo se i o vzájemné duchovní výměně prostřednictvím knih, revuí, pobytů vysokoškolských profesorů a studentů, překladů, organizace a spolupráce tisku i zpravodajských agentur, zemědělských kontaktů, další hospodářské činnosti, sokolských kontaktů i turismu. Měl být rovněž zřízen stálý všeslovanský výbor, jehož předsedou byl zvolen Karel Kramář.
Z pronesených projevů byl cítit značný pokrok oproti předcházejícím kontaktům všeslovanského hnutí. Druhý pražský sjezd byl také podnikem nejrealističtějším. Ukázalo se však, že byl také pouze nejrealističtějším pokusem o dosažení a vytvoření realistické všeslovanské struktury. Beneš jej vyjádřil tímto hodnocením: „Pražský sjezd byl tudíž politicky především jen ukazovatelem: žádal svobodný rozvoj všech Slovanů na základě jejich rovnosti a svéprávnosti národní a kulturní, žádal vyřešení všech sporů mezi Slovany samými, zdůrazňoval společnou obranu všech proti expanzívnímu němectví a konečně mluvil o slovanské jednotě a solidaritě kulturní. …novoslovanstvím … byly tudíž z hlediska politického především všeobecné politické směrnice, hesla, přání, naděje a tendence.“ (s. 107).
Dosažení vnitroslovanských smírů bylo leitmotivem sjezdu. Výslovně to konstatovala sjezdem schválení rezoluce. S tím souviselo i odmítnutí ideologie ruského mesiánského slavjanofilství. Totéž platilo i o protiněmecké politické tendenci. Slované byli pojednáváni jako etnické a kulturní společenství. Do jednání rušivěji zasáhly vnitrohaličské spory polsko–ukrajinsko–ruské (rusínské). Společenství zájmů, vyjádřené v nejpozoruhodnějším Kramářově projevu, mělo být solidární: „My světu neseme mír a lásku, my nechceme káceti trůny, rozbíjeti říše a státy; ne, my se chceme cítiti jen jedním velkým celkem, spjatým společnými kulturními zájmy, abychom rozděleni, znesvorněni neklesali jeden po druhém pod nátlakem přemocné, organisované a plánovité expanse kulturní a hospodářské.“ (s. 110) Obdobně se vyjádřil i Polák Dmowski. Důležité bylo i to, čemu se delegáti (účastníci) sjezdu vyhýbali: bližším vyjádřením k Rakousku-Uhersku i Rusku a do značné míry i balkánské otázce. Podle Beneše to tak trochu byla i kvadratura kruhu pro úsilí smiřovat viditelně nesmiřovatelné. V tomto ohledu měl podle EB pravdu již Bakunin r. 1848. Posuzování těchto navrhovaných tendencí bylo u delegátů vymezováno jejich aktuálními poznávacími horizonty, jež nemohly nebýt nedeterminovány.
Křehkost těchto myšlenek byla až příliš viditelně determinována překotným vývojem dobové mezinárodní situace (anexe Bosny a Hercegoviny Rakouskem-Uherskem 5. října 1908). Zdrženlivá revolučnost novoslovanství byla vykladatelná i jako jeho viditelná slabina. Nepochybná byla i jeho vázanost na předcházející všeslovanské podniky let 1848 a 1867. Recepce novoslovanství se proto v řadě případů jeho ztělesnitelů pohybovala mezi částečným pochopením a okamžitou taktikou. Beneš se domníval, že pražský novoslovanský podnik postrádal i větší míru demokratičnosti a revolučnosti a tím i lidovosti a realističnosti. Domýšlení politických důsledků bylo prostě nepominutelnou nutností. Mesianismus a budování slovanství na nejširší lidové základně byly krajními polohami pohybu všeslovanského úsilí i konceptu.
Předchozí díly: