Agrární hnutí. Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (10. část)

Jiří Malínský Komentáře

Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje politickým dějinám jedné z nejvýznamnějších politických stran českých moderních dějin – České straně agrární.

Agrarismus

Shrnutí myšlenek harmonujících morální a sociální funkce venkova podal dr. Milan Hodža: „Periodická pravidelnost rolníkovy práce a její výsledek i jeho tělesné fyziologické podmínky, okolnosti a nauka o způsobu života musejí nutně řídit zvláštní pochod rolníkovy mysli a psychologie. Řád, nikdy ukvapenost, avšak neustále pevná snaha tváří v tvář čelit nevlídnostem přírody a jeho prostředí přírodnímu, láska k půdě, a zvláště láska k jeho vlastnímu majetku, a také představivost živená přírodou samotnou, všechny tyto věci nemohou než vytvářet rozdílnou mentalitu od té, jakou průmyslový pracovník získává od svých strojů. Individualismus ve vlastnictví, spojený s kázní v hospodaření, společnosti a politice, a pak smysl pro spolupráci mezinárodní i národní, to všechno jsou jeho odlišující rysy.“ V těchto představách a názorech se jednalo tedy o ne různé odrůdy spekulativního kapitálu, ale o peníze přímo (bezprostředně) vázané na hospodářský primérní pohyb. To vše bylo provázeno – opakovaně psáno – vazbou na plnohodnotnou demokracii. Taková tedy byla ideální (sebe) projekce nejen českého a československého meziválečného agrarismu. Pro agrárnický vztah k fašismu je příznačný závěr zprávy sjezdu z r. 1936 Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu ing. Jindřicha Žilky: „Nás nemůže spasit fašistická diktatura Mussoliniho ani nacismus Hitlerův, který je produktem mentality německého národa. Nás nespasí ani rudá diktatura a marxistický program. Nás může spasit jedině opravdová, poctivá demokracie, odpovídající duchu národa, demokracie disciplinovaná a spravedlivá.“

Dalším sloupem agrarismu bylo soukromé vlastnictví. Sloupy rolníkova vlastnictví byly v této optice půda, práce a kapitál. Podle mínění některých příslušníků agrární inteligence to nebyl obvyklý kapitalismus: „Agrární ideologie soukromého vlastnictví, mocně uplatněná v pozemkové reformě, činila svobodné podnikání základem ve výrobě, ve výdělku, ale již v prvních programech jasně řekla, že tato svoboda nesmí být svobodou k vykořisťování.“ Pojícím činitelem tu bylo zemědělské družstevnictví. A vše doprovázel výrazný sociální odstín. K tomu patřila i myšlenka regulovaného hospodářství tlumící finanční velkokapitál. Z toho rezultovalo protiliberalistické zaměření agrarismu a myšlenka hospodářského plánování.

Vhled do anatomie agrárního hnutí

To všechno se odráželo ve vnitřní struktuře agrárního hnutí. Vedle Domoviny domkářů a malorolníků byla jeho nejpočetnější složkou mládežnická Říšská jednota republikánského dorostu složená z mladých lidí mezi 14 a 30 lety (u sociálně demokratického hnutí mládeže činilo toto rozpětí 14–24 let). Byla všestranně nápomocna Republikánské straně a zpětně dostávala možnosti pro mládež jinak nedostupné. Počátky její činnosti sahají do let 1904–1906; významně se na nich také podílel Antonín Švehla. V dubnu 1908 bylo založeno Sdružení agrárních akademiků. Na počátku roku 1914 ve 132 okresních organizacích působilo 36 028 členů. Různé vzdělávací, družstevní a zemědělské kursy vtahovaly toto mládí do činnosti hnutí. S aktivitami mladých a jejich rozrůstáním na Slovensku rostl i podíl nejmladších agrárníků na průniku agraristických idejí a snah do dalších společenských prostředí i aktivit Republikánské strany. V roce 1920 stoupnul tento počet na 53 720 členů (včetně slovenských).

V roce 1924 vznikla evropská organizace agrárního mládí. Do roku 1927 počet členů agrárního mládí dále stoupnul na 66 780 členů. Každý druhý rok se svolávaly říšské (celostátní) sjezdy. Na konci První republiky se agrární mládí rozrostlo na 133 285 členů. Ve stejné době se začalo projevovat i rovněž agrární hnutí středoškolské a vysokoškolské mládeže. Utužovaly se i vztahy se slovenskou a rusínskou agrární mládeží. Relativně značný význam v tomto ohledu měly vzdělávací aktivity. Mládežnické organizace byly generačně občerstvujícím východiskem pro přirozené obměny ve vedoucích orgánech strany. Nejznámějším příkladem takového vzestupu byl třetí předseda strany Rudolf Beran.

Hlavní pohnutkou vedoucí k založení Ústřední domoviny československých domkářů a malorolníků na přelomu desátých a dvacátých let minulého století byla touha řady bezzemků a pachtýřů po vlastní půdě. Postupně se také vyjasnil vztah domovinářů ke středním sedlákům. V roce 1930 existovalo více než 5 000 místních Domovin. V roce 1931 v komunálních volbách pronikli jejich kandidáti do řady místních samospráv. Bylo to seskupení kupců, šenkýřů, kovářů, kolářů, obchodníků, krejčí, zámečníků, mlynářů a cihlářů a jejich rodin. Živnostenské ústředí se staralo o domovinářské odbytové ceny, ochranu před nepřiměřenými daněmi a vystupovalo při přidělování půdy pro jejich členy.

Z dalších organizací agrárního hnutí lze jmenovat Odborovou jednotu zemědělských a lesních zaměstnanců (na podzim 1932 60 000 členů), Odbory československých žen venkovských (v roce 1932 77 okresních odborů a 1747 důvěrnic). V Ústředním sdružení úředníků, učitelů a zřízenců v tomtéž roce působilo 241 okresních jednotek (místně i krajské výbory); nejpočetnější složkou tu byli učitelé. Významnou organizací byl Ústřední svaz domáckých výrobců (sklářů, tkalců, brusičů kamenů, řezbářů, kteří byli povětšinou současně malorolníky). Směřovalo se k vytvoření státního ústavu pro domácký průmysl. Inspirací při zakládání této organizace byl skandinávský vzor. Další specifickou organizací, o které byla již řeč, bylo Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické. Obdobně byli po roce 1918 organizováni slovenští agrárníci a s poměrně velkým odstupem byl započat obdobný vývoj i na Podkarpatské Rusi.

K českému venkovu 

Pokud se dnes vůbec tuší něco o velikosti této mohutné a silné strany, není to založeno na bližším povědomí o okolnostech jejího vzniku, působení, jejích nesporných skutečných osobnostech (odhlédaje od možných sympatií a antipatií), jejím místě a působení v politickém systému První republiky a řadě dalších okolností a jevů, jimž nelze porozumět, pokud se ji určití lidé snaží vyoperovat z novodobých českých a československých dějin. Navíc tu existuje řada informačních šumů a výrazně chybí, pokud je mi známo, hlubinný badatelský výzkum a jeho výstupy, bez nějž je nutné spokojit se s letmým nástinem, který vám byl právě předložen.

Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (původním názvem Česká strana agrární) působila relativně krátkou dobu (1899/1900–1938). Venkov, ať v dobrém či zlém slova smyslu,  zastupovala a hájila. Rozporuplný odér, který ji provází, je přímým důsledkem absence jejího hlubšího poznání. Skutečnost, že ve vsích, které měly – ve velké většině – agrární starosty, hlasování ve volbách předjímalo ty volební akty, které známe z poválečného období, je nepopiratelná. Téměř nic není známo ani o Agrobance, jejích koncích a naopak jejím sílení v průběhu dvacátých a třicátých let minulého století (posléze se pro svou podnikatelskou rvavost a nápaditost stala nebezpečnou konkurencí pro tehdy největší českou a československou Živnobanku). Jak působil a jakých výsledků dosahoval Centrokooperativ a další organizační jednotky agrárního družstevnictví a naopak i velkostatkářství a později zbytkových velkostatků? Téměř totéž platí i o kulturním zázemí zeleného hnutí, ruralismu i nakladatelství Brázda, případně i o regionálních revue typu Sever a Východ produkované turnovskou literární skupinou. Co dnešku řekne např. jméno významného československého spisovatele a nositele prvorepublikové Státní ceny a vězně svědomí padesátých let Františka Křeliny (1903–1976)? Přesněji by měl být prozkoumán údajný nebo svým způsobem proslulý agrární sklon k demagogii a hrabivosti.

Celostnost vědeckého poznání se vztahuje i k politickému působení Republikánské strany. Mimo diskusi se zdá být osobnost a odkaz spoluzakladatele hnutí Antonína Švehly mladšího. Stále však přežívá poměrně silný sklon posuzovat stranu podle počínání jejího ultrapravého velkostatkářského křídla omezovaného původními staročeskými a mladočeskými (liberálními) východisky z poslední čtvrtiny předminulého století. Jako velmi problematické se jeví postihování třetího předsedy strany Rudolfa Berana; hluboká analýza a neiluzívní pohled by se tu měly propojit k syntetickému a hlavně jednoznačnému závěru. Jak je doceněna mimořádně zajímavá osobnost Benešova stoupence, inspirativního ekonoma, odbojáře dr. Ladislava Karla Feierabenda? A zaslouží si bližší sledování postupné vyhasínání této politické prvorepublikové strany v druhé polovině minulého století? Jako nanejvýš problematický se jeví její faktický zákaz realizovaný v zahraničním druhém odboji v průběhu roku 1944, aniž by byla zmapovaná její účast v druhém odboji domácím. Do úvahy bude nutno vzít povahu hlavního vnitrostranického střetu agrárníků: zda vládnout v rámci všenárodní koalice nebo vlády panské koalice.

Případná budoucnost agrarismu v druhé polovině minulého století zůstává otevřeným metodologickým problémem. Stejně tak jako rezonanční venkovský aspekt kulturních aktivit agrárního hnutí a jeho možný středoevropský rozměr. Boj o kulturní krajinu a její budoucnost je stálým otevřeným problémem dnes i v budoucnu ještě více než tehdy. Snahy o restauraci selského a rolnického stavu se sice po listopadu 1989 objevily; dálo se tak ovšem za cenu určitého výprodeje historické paměti (liberálně egalizující anglosaský termín farma, farmář mluví za vše); nejcelistvějšího výrazu nabyl v první polovině devadesátých let minulého století existencí přechodně působící Liberálně sociální unií a zemanovského tzv. Realistického bloku (1993–1994), jehož součástí byla postslušovická Zemědělská strana. Tento vznět přešel postupně od nesmělé naděje k bolestné poznenáhlé agónii.

Současná česká neoliberalistická společnost stojí v tomto případě před obtížným problémem, který se jmenuje udržitelnost a rozvojeschopnost českého venkova. I dnes v této části naší republiky žije každý třetí občan. Má také podstatný význam pro kvalitu budoucnosti české národní společnosti.   

Předchozí části:

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.