Agrární hnutí. Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (8. část)

Jiří Malínský Komentáře

Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje politickým dějinám jedné z nejvýznamnějších politických stran českých moderních dějin – České straně agrární.

Druhá republika

Československo se začalo měnit. Dýchavičně a mrtvičně. K ústřední vládě v Praze přibyla 6. října 1938 autonomní slovenská vedená dr. Tisem a 11. října obdobná karpatoruská. Z hitlerovského Berlína začaly přicházet nové instrukce, které znamenaly zásadní rozchod s dosavadní benešovskou politikou evropské kolektivní bezpečnosti. Hospodářsky byl stát – podobně jako po první světové válce – rozpolcen. Výstižně to postihl Rudolf Bechyně: „Je pro nás nové základní a rozhodující, že již nejsme pod ochranou politické soustavy, v níž jsme žili bezpečně a v poměrném blahobytu dvacet let. Musíme se nyní rozumným způsobem vyrovnat s Německem a ostatními státy a nesmíme udělat nic, čím by byl tento úkol zmařen. Vláda musí být k Němcům poctivě loajální (počestná – JM) a musí v tom mít oporu národa. Žádné jiné cesty není.“ Toto chtěné prozření bylo naivní: zda bezděčně nebo chtěně v dusivé atmosféře beznaděje a bezbřehého zoufalství i přežívajícího zbytku iluzí zůstává z dnešního pohledu neřešitelnou otázkou. Určitou alternativu nabízí československé vysílání BBC z jara roku 1945: „Len najsilnejší odolali náporu nedôvery, malomyseľnosti a zúfalstva. Medzi nimi bol prvým dr. Eduard Beneš. Neprestal veriť v pravdu, demokraciu a vo väčný ideál československej slobody. Viera v spravodlivosť ho preniesla najkrutejšími dňami jeho života, Mníchovom. Dokonalá znalosť sociologických zákonov ho preniesla najúzkostlivejšími dňami vojny. A predovšetkým: Presvedčenie o nevyhnuteľnom víťazstve československej pravdy mu dodávalo sily, ktorá hory prenášala.“

Demokratický režim se autoritatizoval: vznikly dvě politické strany: Strana národní jednoty a Národní strana práce. Činnost KSČ, s níž pro případ války počítal prezident Beneš jako součástí nové vlády všenárodní koalice, byla zastavena 20. října. Formálně rozpuštěna byla 28. prosince. O prvorepublikovou kontinuitu v počátcích svého nedobrovolného prezidentství usiloval doc. Emil Hácha. 1. prosince se na přímé prezidentovo vyzvání novým premiérem stal Rudolf Beran. Nezávisle na vlastním přesvědčení byl Beran, omezený na žalostný zbytek předcházející československé státnosti, odsouzen poslouchat stupňující se nehorázné požadavky Hitlerova Berlína; přímo i nepřímo to vedlo k postupně narůstající fašizaci země. Západní demokracie jednající v československém případě podle zbabělé zásady bez nás /o nás / proti nám, středoevropskou demokracii pohřbily s nacistickou důsledností a utekly i od těch nepatrných kroků, k nimž se zavázaly. Řada prvních zahraničních odbojářů měla nedobrovolnou příležitost přesvědčit se i o odpuzující všednodennosti této trapné sebevražedné zbabělosti.

Roku 1947 před retribučním soudem Beran prohlásil: „Já mohl jet do Berlína a byl bych tam vítán, byli by moji vládu přijali s otevřenou náručí jako pana Tisa, Horthyho, Antonesca, Stojadinoviće, představitele Slovenska, Maďarska, Rumunska a Jugoslávie; já to neudělal. Proto poměr Berlína k Beranově vládě a k němu samotnému nebyl dobrý, byl téměř nepřátelský.“ Smrtelným úderem zbytku předválečné československé státnosti byla podle dostupných informací rovněž nedobrovolná slovenská ľuďácká iredenta v zimě 1939. Tzv. první Slovenská republika (vyhlášena 14. března) byla vyzdvižena následnou nacistickou okupací Československa zbytku země 15.–16. března 1939. Současně je nutné objektivně uvést, že mezi exekutivou hospodářsky se hroutící Druhé republiky a nacistickou správou rozkrádaného vnitrozemského zbytku Česka byl od počátku strmý rozdíl.

Agrárníci, skrytí v jádru Strany národní jednoty, přešli do Národního souručenství, historicky nejmlhavější a nejpočetnější české politické formace. Tento Háchův koncept nacisté v přesvědčení, že spíše pomůže v lámání českých lidí, přijali. Jeho prvním předsedou byl předseda Zemědělské rady agrárník Adolf Hrubý (1893–1951); v jeho vedoucích funkcích se dále uplatnil druhý předseda, bývalý ředitel Ústřední jednoty řepařů Josef Nebeský (1889–1966). V období let 1939–1941 skýtalo souručenství podmínky pro započetí řady aktivit domácího odboje. Přineslo i své oběti: nacisté popravili třicet jeho tajemníků a uvěznili 200 členů aparátu. Perzekuce se vystupňovala po atentátu na zastupujícího říšského protektora, nacistického válečného zločince Reinharda Heydricha. Rudolf Beran podle dostupných zpráv působil v Politickém ústředí jako zástupce své strany. Mimoto tu také pracoval ředitel Centrokooperativu, účastník obou druhých odbojů ministr Syrového, Beranovy, Eliášovy a Šrámkovy vlády dr. Ladislav Karel Feierabend 1891–1967).

Počátky a vývoj druhého odboje

Zatímco se Feierabend před nacistickou perzekucí zachránil včasným útěkem na Západ, Rudolf Beran byl zatčen v květnu 1941 a o rok později postaven a souzen pro velezradu berlínským lidovým soudem (Volksgericht). Byl odsouzen k 10 letům věznění a byl mu zabaven veškerý majetek. Na doživotí byl odsouzen ministr národní obrany Machník, generální tajemník strany ing. Jindřich Žilka (1886–1942) byl popraven za druhé heydrichiády. Na ministerstvu zemědělství bylo usmrceno nacisty 45 vedoucích úředníků, 123 vězněno a 170 suspendováno. Obdobně se vedlo i stranickému družstevnímu ústředí. Celkem tu bylo postiženo 205 obětí nacistické perzekuce. Postiženy byly i parlamentní kluby: povražděno bylo 40 jejich členů. Z třicetičlenného předsednictva strany v jeho složení z roku 1938 zbylo 10; tři byli členy prozatímního státního zřízení v Londýně a čtyři ve vedení Slovenského národního povstání. V druhém domácím odboji byly činny další početné stovky členů agrárního hnutí. Je jen pochopitelné, že i tady se žilo, aby se přežilo.

Podobně jako počínaje r. 1914 se v zahraničí formoval alternativní český odboj, počínaje rokem 1938 započal i domácí druhý zahraniční odboj. Benešova vůdcovská kompetence a prognostická představa předpokládající přesvědčivé vítězství antifašismu demokratického i sovětského se postupně naplňovala. Agrárníci tu měli mizivé zastoupení. Jeho součástí byli pařížský vyslanec dr. Štefan Osuský (1889–1973), ministr dr. Ladislav Karel Feierabend a ministr dr. Juraj Slávik. Periferně se tu pohyboval i dr. Hodža. Po pádu Francie se postupně během roku 1940 ustavilo v churchillovskému Londýně československé prozatímní státní zřízení. Došlo tu k zásadní neshodě mezi Hodžou a Benešem v jejich názorovém střetu o slovenskou národní identitu. Zvláštní vládní jednání s ľuďáky, vedená v létě 1938 paralelně se Sudetendeutsche Partei, byla předčasně ukončena mnichovským diktátem. Součástí Benešovy koncepce byl i rozhodovací imperativ domácího odboje; pregnantně to vyjádřil ve svém vystoupení ve Weissově klasickém dokumentárním filmu Věrni zůstaneme! (1944).

V západním exilu začalo poznenáhlé vytlačování členů agrárního hnutí z prozatímního státního zřízení; je těžké určit skutečnou příčinu tohoto vnitročeskoslovenského exilového posunu. Dostál se nesouhlasně vyjadřuje i ke kvalitě agrárnického zástupce v Londýně Viktora Pácala; byl to krajně nešťastný výběr. Jeho osobnostní nedostatečnost poznenáhlu vedla k určité rétorické inovaci: agrárníky nahradili v programových představách zahraničního odboje blíže neidentifikovaní zemědělci. Hlavní slovo v těchto věcech měl Feierabend; v exilových nejasnostech mu podle dostupných zpráv bylo soutěžit s poddajným Pácalem. Agrární strana se v Londýně nakonec ustavila 3. června 1944. Její hlavní posilou se měl stát v USA dlící dr. Milan Hodža; ten tu však 27. června zemřel; nad rakví mu ve Spojených státech promluvil ministr zahraničí Jan Masaryk.

Není bez zajímavosti, že rok před Hodžovou smrtí 17. července 1943 mu prezident Beneš poslal tento vlídný dopis: „Milý kolego Hodžo, vzkázal jsem Vám, že jsem měl ve Washingtonu rozhovor s francouzskou osobností, která byla na rozhodujícím místě na Quai ďOrsay v září 1938 a která mi dala další velmi důležité informace o Mnichovu. Mezi jiným mi učinila nová velmi důležitá sdělení o tom, jaké instrukce dostal telefonicky Delacroix od Bonneta pro známou rozmluvu s Vámi. Plyne z toho, že jste měl být vyprovokován k prohlášením, která měla být využita proti republice. … Komplot se nepodařil – zodpovědnost na Prahu svalena být nemohla. A Berlín rozmluvu tu poslouchal. Pokládám za správné, abyste byl o tom informován nejen k důležitosti věci, ale i vzhledem ke sporům, jež o tom vznikly mezi námi. Pravda o Mnichovu jde pomalu navrch, vyjde navrch jistě celá. Přeji Vám brzkého zotavení. Váš dr. Edvard Beneš.“   

Feierabend si jako exilový ministr financí vedl v USA nadmíru dobře; byl také autorem a distributorem koncepce nových poválečných československých bankovek a rovněž stál u počátku našeho členství v brettonwoodských institucích. Na rozdíl od značné části agrárníků měl s prezidentem Budovatelem vzájemný hluboký osobní vztah. Mezitím Pácal v Londýně, kde se spolurozhodovalo o rázu budoucí poválečné fronty, dokonával své kozlí dílo. Ke „zdaru“ této věci přispěl i fakt, že demokratickým stranám přišel náhlý konec nepříjemného konkurenta vhod. Jak podotkl ve svých vzpomínkách člen londýnských komunistů Bohuslav Laštovička (1905–1981): „Stará agrárnicko-socialistická solidarita se již neuplatnila při určování delegace do Moskvy. Stránský ani Majer si již nehodlali pálit prsty pro agrárníky a jejich odnože.“ V březnu 1945 bylo rozhodnuto. Cesta z Moskvy vedla na konci druhé světové války přes Košice a Bratislavu do Prahy.

Předchozí části:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.