Agrární hnutí. Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (9. část)

Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje politickým dějinám jedné z nejvýznamnějších politických stran českých moderních dějin – České straně agrární.

Osudy agrárního dědictví

Komunistická programová předloha (těžící mj. z podkladů manželů Švermových), připravená na moskevská březnová jednání, se po řadě formálních korektur přetavila do Košického vládního programu. Vznikl nový systém správy společnosti nazývaný lidovou demokracií; bylo to dáno faktem, že západní demokracie v posledním období druhé světové války na východě dospěly do Berlína a k Vídni, v případě Prahy k úzkému pruhu československého území na západní hranici; stejně tak jako k západní části Jugoslávie. Vývojovým příchodem studené války se Evropa rozdělila tzv. železnou oponou; území na východ od ní byla vystavena systémovému působení zprvu stalinské, později stalinistické sovětizace. Byť byl prezident Budovatel opakovaně – a hloupě – kritizován, jednalo se o věci, které byly mimo sílu, moc a možnosti československé Třetí republiky. Lidová demokracie, původně přechodné poválečné období překonávání hospodářské krize přechodu z válečné na mírovou ekonomiku, proběhla prakticky na celém území sovětizované části evropského poloostrova.

Síla organizace agrárního hnutí, rozvětvenost jeho profesionálních i neplacených pracovníků, nemohla nebýt předmětem zájmu politických stran třetirepublikové Národní fronty. Nejvíce aktivní byli v tomto ohledu komunisté; toto hnutí pro ně bylo hlavní překážkou na jejich cestě k dosažení mocenského monopolu. Retribuční dekrety velký i malý mohly být využívány proti někdejším agrárníkům tam, kde bylo lze se obávat jejich politického vlivu. Mj. byli-měli být takto potrestáni Adolf Hrubý, Rudolf Halík, Rudolf Beran a dr. Josef Černý (1885–1971). Retribuční dekrety zakládaly mimořádné soudní právo, jež bylo zakotveno i správně (Národní soud) a nemohlo zcela vyloučit případnou mstu. V žádném případě je však nelze srovnávat s legislativou i vlastně až protiprávními praktikami politických procesů padesátých let. Třetí republika byla až do konce svého trvání demokratickým státem. Posledním na východ od železné opony.

Agrární hnutí bylo tedy „rozebíráno“. Naopak někteří agrárníci, někdejší členové Republikové strany zemědělského a malorolnického lidu, se snažili uplatnit i ve veřejném životě Třetí republiky. V parlamentních volbách jich bylo zvoleno pět u národních socialistů, čtyři u sociálních demokratů a po jednom u komunistů a lidovců. Jako svou zájmovou organizaci začali zemědělci vnímat 28. května 1945 založený Jednotný svaz českých a slovenských zemědělců. Naopak v zárodku byly policejně potlačovány ojedinělé pokusy i o velmi nesmělou obnovu agrárního hnutí.

Válečný rozvrat se projevoval i v osvobozeném Československu a při správě konfiskovaného zemědělského majetku. Nejen v zemědělství se pro národní správce ujala ne příliš lichotivá lidová přezdívka „zlatokopové“. Už tehdy byla „etapovitě“ vlastně zahájena kolektivizace. Komunistický Hradecký program stanovil v pokračující pozemkové reformě horní mez individuální držby na 50 ha. Matoucí dojem z těchto změn překrývaly konfiskace půdy Němcům, Maďarům a kolaborantům. Po únorových událostech komunistická (stalinistická) sovětizace zčásti pod dohledem tzv. sovětských poradců zahájila virtuální tvorbu posléze bytostných agronepřátel režimu. Hlavním objektem zájmu StB byly zejména střední vrstvy, svým hodnotovým založením nejvíce vzdorující a imunní vůči sovětizačním snahám. První polovina padesátých let byla rozbitím integrity vývoje československé společnosti zejména v její české části, kde probíhala organicky a kontinuitně od roku 1848.

Beranovo zatčení 14. května 1945 je dnes podstatnou částí odborné veřejnosti zpochybňováno. K podobným obtížně věcně doložitelným kauzám nedocházelo jen v Československu a pouze v sovětizované části střední a jihovýchodní Evropy. Je jisté, že zájmem obžaloby bylo kumulovat vše, co bylo vyložitelné v Beranův neprospěch. Zcela stranou zůstal Beranův vklad do prvního odboje v době, kdy byl nejbližším spolupracovníkem Antonína Švehly mladšího. Tendence k jednostrannosti se u žaloby zdá být prokazatelnou. Svou váhu mělo i nepochopitelné umírněné chování fakticky agrárníky spravovaného ministerstva vnitra vůči henleinovcům. Černobílé vidění poválečné československé společnosti, logický důsledek nacistického teroru a nejrůznějších forem perzekuce, v nichž probíhal, se projevilo i v tomto soudním procesu. A je nutno znovu opakovat, že tento symptom nebyl československou výjimkou a projevil se v řadě dalších Němci okupovaných zemích. Třetirepubliková drtinovská denacifikace (retribuce) nemohla nebýt alespoň občas neúměrně drsnou a ne vždy zcela neovlivnitelnou.

Rozsudek v Beranově věci byl vynesen 21. dubna 1947 v závěru této stále demokratické denacifikace. Z původně navržených nejvyšších trestů smrti zůstaly trosky. S Beranem obžalovaný dr. Josef Černý byl dokonce osvobozen. V jeho osvobozujícím rozsudku se mj. uvádělo „Ze skutečností zjištěných vysvítá, že obžalovaný dr. Josef Černý byl vždy nejen hlasatelem vroucího vlastenectví, sociálního a politického míru a lásky k Československé republice, jak to vyjádřil dr. Pražák v dopise zaslaném Národnímu soudu, nýbrž i důsledným a nekolísavým uskutečňovatelem, a to v dobách pro národ nejhorších. Ve spoustě dopisů zaslaných Národnímu soudu vydávají lidé, stýkající se s dr. Černým za okupace, osvědčení, že byl vřelý vlastenec, věrný republikán, ryzí demokrat, lidumil, který za okupace pomáhal mnoha lidem bez ohledu na jejich politické přesvědčení; stačilo, že byl okupanty pronásledován.“ Zdá se, že i v rozsudku nad Beranem byly konstatovatelné mezery; řada tehdejších obvinění se dnes navíc jeví v odlišném světle. Beran byl odsouzen k dvacetiletému žaláři. Asi neúměrně byla šestiletým trestem postižena i jeho manželka. Odvozovat tento rozsudek ze snad doložitelné Benešovy antipatie je ovšem krajně nesnadné; drtinovská denacifikace opravdu ctila důsledně zásadu soudcovské nezávislosti.

Poúnorový exil

Další život postupně skomírajícího agrárního hnutí se odehrával v poúnorovém exilu. Na dny 27. a 28. září 1948 byl do Paříže svolán sjezd, na němž byla Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu po svém nedobrovolném odmlčení obnovena. Předsedou strany byl zvolen dr. Josef Černý, sjezdem byla také schválena Svatováclavská deklarace. Obnovená strana se dostala do nelehkých vztahů jak se stranami předúnorové Národní fronty politických stran, tak s většinou stran Rady svobodného Československa. Dominovaly v nich asi i vzájemné osobnostní insinuace. Na půdě Rady svobodného Československa byla popřena účinnost Košického volebního programu. Přetržité vnitřní děje, které se odehrávaly na její půdě, postupně splývaly s poválečnou realitou světa na západ od Šumavy.

Hlavní náplní exilového agrárního výboru byla obhajoba minulosti Republikánské strany a jejích historických postojů a názorů. Pravidelná a živá byla spolupráce s krajanským tiskem ve Spojených státech a poměrně intenzívní činnost vyvíjela i kanadská organizace exilové agrární strany. Byla činná i na poli nástupnické organizace Zelené internacionály International Peasent Union. Postupně vymírající exiloví agrárníci měli tři předsedy: prvním byl dr. Josef Černý (1885–1971, z funkce odstoupil r. 1969), druhým dr. Martin Hrabík (1904–1992, předsedou byl v letech 1969–1984) a třetím dr. Vladimír V. Dostál (1913–1998, předsedou se stal r. 1984).

Zelená internacionála

Jako prevence snah socialistické Třetí internacionály o průnik do venkovského obyvatelstva vznikla ve spolupráci Antonína Švehly mladšího a Milana Hodži myšlenka mezinárodní spolupráce agrárních stran a hnutí. Výchozí Švehlova úvaha byla přímočará: „Stojíme před tragickým faktem, že zatímco zemědělec zabezpečuje společnosti podmínky její existence, tato současně v přeměnách a v převratech velké doby dělá zákony a upravuje cesty nových veřejných řádů bez něho, ba často proti němu.“ Východiskem byla agrární hnutí slovanských států. První pokus o realizaci této švehlovské premisy vedl do Polska, porozumění nalezl československý premiér i v Bulharsku (Stambolijski) a v Rumunsku. Do r. 1925 převládal slovanský rozměr těchto aktivit; současně však se stejnou myšlenkou přišla i švýcarská inspirace.

Roku 1923 bylo založeno Mezinárodní agrární byro propojující čtyři středoevropské strany; tou nejlépe organizovanou byla Republikánská strana. Tiskový orgán byra se nazýval Bulletin a byl vydáván česky s francouzskými překlady. Po přístupu rakouských a švýcarských zemědělských stran, k nimž se připojili další zemědělské strany, se zrodila i jeho německá mutace; z tohoto periodika se stala neformální evropská encyklopedie evropské agrární politiky. První valná hromada byra se konala v Praze ve dnech 23.–25. května 1928. Sdružila celkem 17 členských stran Československa (jeho členem byl i Bund der Landwirte), Rakouska (Landbund), Bulharska, Estonska, Finska, Francie, Holandska, Litvy, Lotyšska, Polska (svaz Piast), Rumunska, Švýcarska (2 strany), Jugoslávie (3 strany). Předsedou byra byl zvolen Antonín Švehla, generálním tajemníkem novinář a diplomat dr. Karel Mečíř (1876–1947). Kongresy Zelené internacionály (agrárního byra) se konaly každoročně a byly zveřejňovány v trojjazyčných publikacích. Socialistická kritika vytýkala tomuto byru nejvíce jeho ochranářské tendence.

Kongres internacionály (byra) r. 1932 schválil zásadu rovnováhy mezi průmyslem a zemědělstvím. O jeho osudu rozhodl pád Evropy do druhé světové války. Jako následnická organizace vznikla r. 1947 v USA Mezinárodní rolnická unie (International Peasant Union). Jejím předsedou se stal válečný polský premiér Stanislaw Mikołajczyk. Postupem času její agilnost ochabovala; zanikla v polovině osmdesátých let. Ideologicky v různých národních formách vytvářela národní agrarismy. I v českém (československém) případě to byl ideový srůst vlastenectví, demokracie a vztahu k půdě jako základu vesnického a venkovského života. Ne náhodou byla Republikánská strana oporou domácího prvního odboje, ne náhodou si zachovávala obezřelý přístup k nacistickému henleinovství a to vždy při výrazně většinovém posuzování vnitrostranickým a vnitrohnutevním dialogem či polylogem. Citlivě se naopak chovala k rychle zrajícímu emancipačnímu slovenskému národnímu hnutí První republiky. Rozsah jejích aktivit v druhém odboji by měl být podroben bedlivému badatelskému výzkumu.

Předchozí části:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.