Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu v době tzv. třetí republiky.
Komunisty „vyrobené“ kauzy III
Dne 15. prosince předala konečně po četných Drtinových urgencích „sedmička“ (slovenský odbor ministerstva vnitra) očekávané trestní oznámení. Kauza tzv. slovenského spiknutí se dostala do rukou justice. Mimo Kempného a Bugára se vztahovalo na dalších 16 obžalovaných a bylo postaveno výhradně na výpovědích vězněných osob a jen velmi výjimečně od osob schopných a ochotných vypovídat v duchu účelové konstrukce Státní bezpečnosti. Závěr trestního oznámení byl zvlášť výmluvný: „Ze shora uvedeného vyplývá, že dr. Miloš Bugár byl důsledným vyznavačem a realizátorem ľuďácko-separatistických tendencí, že použil každé příležitosti, kdy mohl nynějšímu státnímu zřízení uškodit jak na domácím fóru, tak v zahraničí. Dr. Bugár není sice představitelem mladé ľuďácké generace, jako jsou dr. Kempný a jeho skupina, ale je zastáncem stejného postupu jako oni. Pro zahraniční emigraci pracující pro rozbití ČSR byl spolehlivou osobou, jak je vidět z toho, že se spojky na něho s důvěrou obracely a dr. Bugárem jim byla slíbena pomoc pro protistátní činnost v zahraničí i na domácí půdě.“ Obdobně byla pojata obvinění Kempného a dalších obviněných. Historik Karel Kaplan k tomu dodal: „,Spiknutí na Slovensku‘ vzniklo naroubováním cestou provokací a použitím nezákonných vyšetřovacích metod (mimo jiné i fyzického a psychického nátlaku), vykonstruované protistátní činnosti na skutečnou a málo nebezpečnou ilegální aktivitu neznámých ľuďáckých členů a funkcionářů (žilinská skupina).“ I v dobové současnosti bylo zřejmé účelové přímé propojení mezi krčmaňským případem (krabičkovými atentáty), mosteckou aférou a slovenským spiknutím.
Sbírání sil I
19. prosince 1947 zrušila vláda na základě návrhu právě inaugurovaného ministra vnitřního obchodu dr. Alexeje Čepičky soukromý textilní velkoobchod; nechtěný podnět k tomu dal ministr zahraničního obchodu dr. Hubert Ripka. 20. prosince provedlo ministerstvo vnitřního obchodu hospodářskou revizi v pražských soukromých textilních velkoobchodech. Šokující zjištění vyvolala na závodech zesílené volání po energických opatřeních proti soukromému textilnímu velkoobchodu a pro jeho následné zestátnění na základě návrhu KSČ.
Kolem vánočních svátků se v Drtinově bytě sešli zástupci ČSSD a ČSNS. Sociální demokraty zastupovali vedle předsedy strany Bohumila Laušmana Blažej Vilím, František Tymeš, Václav Majer a Václav Holub, národní (československé) socialisty mimo dr. Prokopa Drtiny další ministři a členové vlády dr. Petr Zenkl, prof. Jaroslav Stránský a dr. Hubert Ripka a mimoto generální tajemník prof. Vladimír Krajina a generální ředitel Melantrichu Julius Firt. ČSSD si ponechala samostatnost jednání v hospodářských otázkách a naopak slíbila svou plnou součinnost ve věcech politických svobod, parlamentní demokracie a také Státní bezpečnosti.
Na konci prosince se v Drtinově bytě na další tajné schůzce sešli představitelé ČSSD (mj. Bohumil Laušman) a ČSNS, aby se domluvili na jisté koordinaci svých volebních kampaní. Neměli na sebe vzájemně útočit; jak se již domluvili, v určitých problémech, zejména v otázce komunistických praktik v StB SNB, měli naopak postupovat společně. Na atmosféru této porady vzpomínal po letech v dopise Laušmanovi z 9. ledna 1952 Blažej Vilím: „Nevím, zdali už dnes je možné zveřejnit poradu, kterou jsme měli s národními socialisty koncem prosince 1947. Myslím, že nikoliv, se zřetelem na Frantu Tvarůžka (Tymeše) a Drtinu, kteří jsou doma. Národní socialisté se k ní dosud nikde veřejně nepřiznali, poněvadž by to oslabilo jejich pověst jediných bojovníků proti komunismu. Museli by přiznat, že tam bylo dohodnuto, jak postupovat ve vládě ve věcech policie a armády, a že Ty jsi byl pověřen jednat s lidovci, které jsi tím prakticky zatahoval do (proti)komunistického bloku. Vyšlo by také najevo, že vývoj až k Únoru byl výsledkem této porady a že demise ministrů byla blbost. A nejenom to, že byla školáckým kouskem, zejména proto, že k ní došlo bez dohody s námi.“
V účetním roce 1947 činil rozpočet ČSSD 46 milionů Kč; pro ústředí bylo z toho vyhrazeno 12 milionů. Hospodářské podniky strany zajišťovaly příjem 7–10 mil. Kč, čtvrtletní příspěvky (členské známky byly od 5 do 120 Kč) byly hlavním příjmem. Měsíční výplaty zaměstnanců (pracovníků) strany dosahovaly zhruba 2 milionů Kč. Plat generálního tajemníka činil 8 000 Kč měsíčně. Místa v hospodářském zázemí (podniků strany) kontrolovala demokratická většina strany kolem Laušmana, Majera a Vilíma. Členy správní rady Cíle byli Vladimír Görner, Bohumil Laušman, Jindřich Knebort, Antonín Veselý, Oldřich Eduard Berger a Martin Rais; komunistickou čistku na podzim 1948 z nich přežil jen Rais.
Odvrácená tvář ústředního komunistického sekretariátu
Současně se stupňovala aktivita stalinistickokomunistické zpravodajské činnosti. Mezi kryptokomunistickými spolupracovníky (agenty) uvnitř ČSSD uvedl historik Karel Kaplan dr. Julia Dolanského-Heidenreicha, Evžena Erbana, dr. Jiřího Hájka, dr. Jaroslava Havelku, dr. Oldřicha Johna, Boženu Koušovou-Petránkovou, Josefa Kufnera, Stanislava Pošustu a mnohé jiné. Dodal k tomu, že „referent (ÚV KSČ – JM) určoval všechno: cenzuroval také všechny projevy, které pronášeli „leví“ funkcionáři včetně novinových článků, které psali; to se vztahovalo i na časopis Směr. V politicky závažných věcech se obracel přímo na Slánského. O svých kontaktech informoval Gottwalda a Slánského v denních zprávách, které psal; zde byli členové ‚levého křídla‘ konspirativně uváděni pod krycími čísly.“
Mezi členy kryptokomunistického křídla bylo několik komunistů vlastnících současně dvě členské legitimace. Spravovali se těmito organizačními zásadami: byli organizováni jako tajný politický subjekt srovnatelný s politickou stranou (disponoval tajnými /paralelními/ vedoucími osobnostmi a volenými orgány, šestičlenným ústředním politickým vedením, tříčlenným sekretariátem – obdoba politbyra /předsednictva/ a orgbyra /sekretariátu/ u KSČ – a od ledna 1948 i nepočetným placeným politickým aparátem); mimoto existovala jako jejich krycí struktura, navenek legální platforma Klub pro socialistickou demokracii (byl složen ze sociálně demokratických kryptokomunistů a některých československých /národních/ socialistů; počet jeho členů byl odhadován na 2 000 a zahrnoval také jeho krajské a okresní pobočky), který vydával časopis Směr (jeho první číslo vyšlo 26. ledna 1948); ve všech krajích a okresech existovala buď tříčlenná vedení, nebo alespoň důvěrníci z řad uvolněných profesionálních funkcionářů hlásících se ke kryptokomunistickému křídlu; finanční zdroje na činnost Klubu pocházely převážně z prostředků KSČ a ROH, v některých případech také ze státních podniků (i v tom byl poúnorový čas předběhnut); poslanci a členové představenstva, náležející do kryptokomunistického křídla, byli pravidelně instruováni pro svá vystoupení uvnitř i vně sociální demokracie.
Zdeněk Fierlinger stál oficiálně formálně stranou (veškerý kontakt obstarával šéf aparátu dr. Jaroslav Havelka). Pro případ nejvyšší nouze byla komunisty nadto zorganizována ultrastalinistická samostatná skupina, jejímž protagonistou byl královéhradecký kryptokomunistický sociální demokrat, předseda MNV Hradec Králové dr. Jan Němec (1913–2002). Koexistovalo tu několik struktur, jejichž základním posláním bylo v krajním případě až rozbití ČSSD. Není sporu o tom, že tyto struktury, zakládané podle všeho generálním tajemníkem Rudolfem Slánským, byly přímo i nepřímo vytvářeny různou měrou na základě sovětských „inspirací“.
Meritum pramenné dokumentace je podle Kaplanova sdělení soustředěno ve Švábově archivu (Karla Švába) archivu předsednictva (politbyra) ÚV KSČ.
Předchozí díly: