Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu v době tzv. třetí republiky.

Před brněnským 21. sjezdem ČSSD II

12. listopadu byl během jednání představenstva v podstatě zopakován poměr hlasů z říjnového jednání; většina byla pro Fierlingerův odchod, zatímco komunisté z pozadí dělali vše pro jeho „přežití“ v čele ČSSD. 13. listopadu se v brněnské tančírně (dancingu) Boccaccio sešlo na neoficiálním setkání šedesát delegátů 21. sjezdu (byla to přibližně osmina ze zhruba 467 sjezdových delegátů s hlasem rozhodujícím). V konfidentské zprávě o jeho průběhu se uvádělo: „Bohuslav (Laušman – JM) se společně s Hubáčkem a Pavlánem vyjádřili v tom smyslu, že nejdůležitější je pro ně ten moment a dohoda v tom, že Fierlinger půjde do prdele. Je konec s přisluhovačem z Moskvy. Je podporou válečného štvaní, které je řízeno z Moskvy. Kdybychom nebyli nuceni odmítnout Marshallův plán pomoci, byl by již dnes blahobyt a zažehnán strašák hladu (následky sucha z léta r. 1947 – JM).“

V Brně se konal ve dnech 14.–16. listopadu 1947 21. sjezd Československé sociální demokracie. Byl zdařilou protiofenzívou socialistické demokratické většiny strany proti fierlingerovským kryptokomunistům. Schválil sloučení české a slovenské sociální demokracie; ČSSD se stala celostátní stranou. V přímé reakci na milionářskou daň a krčmaňský případ (tzv. krabičkové atentáty) prosadil proti dosavadnímu předsedovi Fierlingerovi za vydatného přispění starých funkcionářů strany Vojty Beneše, Vojty Dundra a dr. Alfreda Meissnera předsedou Bohumila Laušmana. Z legitimity brněnského sjezdu odvozovalo svůj vznik a legitimitu vedení exilové ČSSD až do rotschuovské konference r. 1973.

Do průběhu sjezdu přímo v Brně na straně kryptokomunistického fierlingerovského křídla v příkrém rozporu s tehdejším právem, jak jsem již uvedl, protidemokraticky zasahovala KSČ. Fierlingerovci vystoupili s prohlášením, v němž vyslovili obavy z dalšího vývoje ve straně a bezprostředně po sjezdu zahájili otevřenou frakční činnost usilující o rozbití ČSSD. Je příznačné, že pro poúnorovou komunistickou protisocialistickou perzekuci sociální demokracie vůbec nebyl vydán sjezdový protokol (páteřní stenozáznam).

Nominační proslovy

To všechno se projevilo ve velkém rozdílu v nominačních projevech obou kandidátů na předsednickou funkci. Bohumil Laušman ve svém vystoupení položil důraz na zachování demokracie, odmítl jednoznačně použití modelů řízení společnosti, cizích Česku a Československu, a jako předpoklad pro pokračování spolupráce s Komunistickou stranou Československa zmínil paralelní spolupráci s ostatními stranami Národní fronty Čechů a Slováků. Laušman výslovně zdůraznil: „Spolupráce mezi našimi stranami (KSČ–ČSSD JM) nemůže znamenat, že bychom měli obětovat něco z našich programových zásad.“ Pomoc a inspiraci hledal i v dějinách hnutí a při té příležitosti připomněl i první z legálních oficiálních sjezdů končící ilegální éry v Brně (1887): „Tehdy, v oné epoše překotného rozvoje kapitalismu, šlo o správnou politiku a taktiku strany v bojích za socialismus. Ve straně se vyskytly vážné rozpory, zda strana má jít nadále svou zásadní cestou demokratického vědeckého socialismu (zvýraznil JM), či zda má jít cestou přímé revoluční akce, kterou hlásalo levé křídlo strany … Rozpory o taktiku vedené stranou ohrožovaly její jednotu … Leč právě sjezd v Lužánkách vyřídil tyto rozpory tak, jak to vyžadoval zájem socialismu demokratického.“ A opakovaně se vymezil proti totalitním sovětizačním tendencím dosavadního komunistického spojence: „Náš kulturní a vyspělý národ, počtem sice malý, vynikal vždy silou ducha, silou přesvědčení, a vždycky šel s pokrokem a za pokrok se bil. Vždy byl vysoce svobodymilovný, humánní, snášenlivý a pokrokový, vysoce vlastenecký, ale nikdy šovinistický, protože svoje vlastenectví chápal jako výslednici lidskosti, kulturnosti a sociální spravedlnosti … Každý pokus o násilné a diktátorské metody musel by ztroskotat.“

Zdeněk Fierlinger promluvil o mezinárodním významu československého poválečného vývoje a jeho mimořádném vlivu na současná vnitropolitická pnutí, napětí a konflikty. ČSSD by v tomto politickém klimatu měla být jazýčkem na vahách zvlášť za situace, v níž se tzv. pravicové síly začaly opírat podle Fierlingerova náhledu otevřeně o západní demokracie. V následné diskusi se projevila převaha stoupenců samostatné (autentické), silné a politicky vymezené (profilované) politické strany; přímo proti spolupráci s KSČ však nemluvili ani nejrazantnější kritici některých komunistických postupů; výslovně proti Fierlingerovi vystoupili dr. Ivan Dérer (1884–1973), dr. Alfred Meissner (1871–1950), Vojtěch Vojta Beneš (1878–1951) a Arno Hais (1893–1971). Navrhované změny v programových dokumentech byly reakcí na aktuální potíže i zkušenost s končícím dvouletým plánem. V tomto smyslu byla formulována i závěrečná sjezdová rezoluce: požadovala na jedné straně opatření proti reakci (zpátečníkům) a na straně druhé kroky proti možnému převzetí moci komunisty.

Kdo s koho

Pozornost sjezdu, médií i KSČ se soustředila na boj o předsednickou funkci. Komunisté z pozadí usilovali o Laušmanovu rezignaci na kandidaturu a naopak mnoho delegátů, zmatených nepřehledným vývojem (nebyli s to ve sjezdových polemikách odlišit Laušmanovu linii nezávislé autentické ČSSD), bylo nerozhodnutých. Očekávání generálního tajemníka Blažeje Vilíma, že Laušman dostane 80 % hlasů, se ukázalo jako příliš optimistické: pro Bohumila Laušmana nakonec hlasovalo 283 delegátů s hlasem rozhodujícím (60 %), pro Zdeňka Fierlingera 182 (40 % hlasů delegátů s hlasem rozhodujícím).

Bezprostředně po předsednické volbě bylo publikováno tzv. Prohlášení 16 (jednalo se o hlas funkcionářů blízkých Fierlingerovi); vedle ochoty podílet se i nadále na spolupráci s vítěznou majoritou vyjadřovalo otevřené pochybnosti o dodržení sjezdem schválené programové linie a současně přesvědčení, že ČSSD i nadále zůstane záštitou socialismu, demokratického vývoje a stávajícího mezinárodního postavení republiky. Křeslo v představenstvu neobhájil Evžen Erban; po Laušmanově a Fierlingerově rezignaci na vládní křesla byli nahrazeni Františkem Tymešem a ing. Ludmilou Jankovcovou. Naopak do předsednictva Ústavodárného Národního shromáždění postoupil Jaroslav Hladký a do vedení poslaneckého klubu byl zvolen Vojtěch Vojta Beneš.

Mimoto bylo schváleno sjednocení Československé sociální demokracie se slovenskou Stranou práce (Sociální demokracií na Slovensku; sjezdu se účastnilo 26 slovenských delegátů s hlasem rozhodujícím); ČSSD se tak na krátký čas stala formálně jedinou (fakticky druhou) celočeskoslovenskou stranou.

Při hodnocení činnosti propagačního oddělení ústředního sekretariátu ČSSD bylo konstatováno, že vlastní rozhlasový vůz disponující zvukovým promítacím přístrojem, natáčecí aparaturou a moderním fotoodělením. Zatím pokusně byly natočeny i vlastní reportážní filmy 1. máj 1947, Naše funkcionářské školy, Slavnost padesáti let Práva lidu v Praze. Větší rozmach těchto aktivit brzdila obtížná dostupnost a drahota filmového materiálu.

Sjezdové ohlasy

Zatímco pro Československou stranu lidovou výsledky 21. sjezdu ČSSD byly přes potěšitelné personální změny dalším důkazem nerozhodné politiky sociální demokracie, kdežto pro Československou stranu národně socialistickou naopak velmi nadějné, KSČ hodnotila výsledky brněnského sjezdu jako svůj neúspěch; za jediný světlý bod považovala Prohlášení 16. ČSSD se podle názoru Prašné brány posunula doprava,; pravicovým kandidátem byl pro ni i Bohumil Laušman. Rudolf Slánský ostře kritizoval Zdeňka Fierlingera za demisionování na předsednickou funkci; komunisté byli rozhodnuti stůj co stůj nerespektovat závěry 21. sjezdu a všemi dosažitelnými prostředky vrátit Fierlingerovu kryptokomunistickou skupinu do čela strany.

Dosavadní předseda Sociální demokracie na Slovensku Ivan Frlička byl zvolen místopředsedou Československé sociální demokracie a mimoto byl předsedou její zemské organizace na Slovensku. V novém 64členném ústředním výkonném výboru patřilo Slovákům 9 míst. Znamenalo to obnovu otevřeně celostátního charakteru strany; vedle KSČ byla ČSSD jedinou, takto budovanou politickou stranou třetí Československé republiky. V době jednání brněnského sjezdu si in margine o Blažeji Vilímovi poznamenal kryptokomunistický fierlingerovec JUDr. Oldřich John (1907–1961): „Trockista s nesmírnými schopnostmi. Rozhodně ho považuji za jednoho z nejschopnějších lidí, s kterými jsem se ve straně setkal. Bohužel končí v megalomanii a nakonec je to on, který se snaží přede vším, aby zavlekl stranu do područí pánů Healyho, Bluma apod. Urputný protivník, soustavně burcující všechny k pohotovosti.“

Vítězství socialistického křídla nad kryptokomunistickým padlo do značné míry i Benešovým přičiněním. Byl to poslední prezidentův úspěch v závěru demokratické třetirepublikové éry. Komunisté se dovršením poválečné sociálně demokratické politické zralosti dostali mocensky nechtěně do kouta. Jejich stalinisticky zabarvená, demagogií a sektářstvím postižená politika a ambice musela současně vzdorovat neustálé kritice Informbyra a Moskvy. Rýsovala se jediná cesta: jednostranný mocenský úchvat; o jeho formě a způsobu provedení však ještě nebylo rozhodnuto.

Úsilí o eliminaci slovenské demokracie

Ve dnech 17.–18. listopadu se pokoušeli komunisté přesvědčit na jednání československé Národní fronty zástupce českých demokratických stran o údajně ľuďáckém rázu Demokratické strany a naléhavé potřebě jejího rozpuštění. Ministr vnitra Václav Nosek prohlásil „Republika je v nebezpečí. Na Slovensku je zle. Je tam zle pro věrný, dobrý a republice bezvýhradně oddaný lid. … Dr. Kempný, dr. Staško, Obtulovič a dokonce i dr. Böhm měli uniknout do ciziny proto, aby byla posílena slovenská emigrace novými lidmi z domova. Šlo jim o to, aby vzrostl význam slovenské emigrační skupiny, aby se tato vyrovnala emigrantům jiných národů … My jsme povolaní a před národy Čechů a Slováků zodpovědni, abychom ve svorné jednotě provedli rázný řez a vymýtili ľuďáckou sněť, která se snaží nahlodat zdravé tělo našeho státu.“ V diskusi slovenským demokratům oponoval generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský: „My nemůžeme Lettrichovi věřit. Dr. Lettrich, který kryl protistátní živly, rozvratníky a dosud kryje, který má generálního tajemníka strany, jenž je spoluorganizátorem spiknutí, on, který hájil Tisa, on, který je předsedou strany, kde řada osobních tajemníků vedoucích lidí byla přímo účastna na spiknutí a jejíž lidé mají zodpovědnost za rozvrat a hlad … má odvahu a drzost ještě obviňovat bezpečnostní orgány a nám upírat právo mít pověřenectvo spravedlnosti.“ V podobném obtížně obhajitelném pojetí demokratického ducha mluvili i Klement Gottwald, Július Ďuriš a Václav Kopecký.

Předseda Československé strany národně socialistické dr. Petr Zenkl se proti podobné rétorice ostře ohradil a ministr spravedlnosti Prokop Drtina upozornil, že 7. odbor ministerstva vnitra (zpravodajský) měl čas vydat brožuru Slovenské spiknutí, ale nedokázal k datu jednání Národní fronty vypracovat trestní oznámení na Miloše Bugára a dr. Jána Kempného. Justiční orgány dosud postrádají, uvedl Drtina, materiály o velezrádných akcích. Nebyly to jediné nesrovnalosti v práci Státní bezpečnosti SNB. Předseda Demokratické strany dr. Jozef Lettrich zdůraznil: „Pokládá za svou národní povinnost odmítnout jakoukoliv analogii mezi Demokratickou a Henleinovou stranou. Takové výroky by se měly lépe uvážit. Bylo zde konstatováno, zda za těchto okolností se může dále jednat o účasti Demokratické strany ve vládě a sboru pověřenců. Děláme přece politiku Národní fronty, která předpokládá součinnost všech (zvýraznil JM) politických stran. Neprospělo by věci vyloučit největší stranu na Slovensku z účasti na vedení státních věcí. Tento námět zde vůbec neměl padnout.“

Třetirepubliková Národní fronta politických stran, podléhajíc nátlaku komunisty svolávaných demonstrací, souhlasila s ukončením většinové pozice Demokratické strany ve Sboru pověřenců a s tzv. třetí pražskou dohodou, resp. jejím dodatkem, který dále posiloval pozice pražského centra na úkor slovenských národních orgánů. Neprošly však komunistické požadavky na rozdělení rezortů a na změny ve složení národních výborů. Komunisté sami hodnotili takto docílený výsledek v lepším případě jako neúplný a ne dostatečný úspěch. Břemeno slovenského spiknutí začalo představovat pro jeho konstruktéry tíživý problém násobený ve veřejnosti protikladným vyhroceným vnímáním a hodnocením podzimních slovenských událostí. Demokracie Třetí republiky však byla během posledních měsíců své existence krok za krokem ochromována.

Komunistické postbrněnské běsnění a veřejný ohlas

Užší vedení KSČ se i nadále netajilo vůlí vrátit do čela ČSSD stůj co stůj Fierlingerovu skupinu; 24. listopadu ho v tomto závěru podpořilo i politbyro (předsednictvo); teprve později se v komunistických prohlášeních projevilo jakés takés smíření s nezpochybnitelně demokratickým výsledkem 21. sjezdu a oslabení Gottwaldovy křečovité prvotní teze o údajném vítězství údajné pravice v ČSSD.

19. listopadu referovalo Právo lidu o průběhu a hodnocení sjezdu v hodnocení dalších tištěných hromadných sdělovadlech ve shrnující stati Sjezd strany nejdůležitější událostí. Peroutkovy Svobodné noviny upozornily, že o jasném Laušmanově vítězství bylo rozhodnuto již v září poté, když se o dohodě o spolupráci mezi KSČ a ČSSD dozvědělo členstvo až po jejím zveřejnění v komunistickém tisku. Rudé právo zpochybňovalo výsledek a demokratický ráz sjezdového jednání nepodloženým tvrzením, že údajně skutečná síla kryptokomunistického (levicového) křídla i většiny členstva není vyjádřena „zarážejícím“ výsledkem sjezdu. Naopak národně socialistické Svobodné slovo spatřovalo v Laušmanově vítězství návrat strany „ke svému starému programu a k odpovědnosti za svůj postoj k politice Masarykově a vlád Masarykem jmenovaných, ať to byl postoj kladný nebo státotvorně oposiční“.

Komunisty „vyrobené“ kauzy I

Generální tajemník Československé strany socialistické prof. Vladimír Krajina podal trestní oznámení na neznámého pachatele (stalo se tak na podnět dr. Prokopa Drtiny během neformální porady v jeho bytě; porady se dále zúčastnili Ivan Herben (1900–1968), dr. Jan Jína (1890–1962), dr. Jaroslav Drábek (1901–1996) a dr. Zdeněk Marjanko). Ve svém zápise z 18. listopadu podrobně popsal okolnosti, které ho vedly k jeho kroku následující den. Do hry se tak znovu dostala také krčmaňská stopa (Krčmaň je obec ležící nedaleko dnešního jihovýchodního okraje Olomouce) a rodina tamějšího truhláře Kopky, která byla v dobrých stycích s lidmi z olomouckého krajského výboru KSČ.

Zjištěné podrobnosti – zčásti podložené policejním vyšetřováním nezávislým na dosavadních krocích, podniknutých SNB z pověření ministerstva vnitra v Praze – byly natolik závažné, že vyvolaly pozornost vedoucích představitelů národně socialistické strany. Následně se vytvořila druhá – moravská – stopa vyšetřování krabičkového atentátu. Úřední rozlišení obou šetření se prolínalo s politickým – ve hře často nebyly územně příslušné útvary orgánů činných v trestním řízení nebo Státní bezpečnosti a mnohé záviselo i na jejich politické příslušnosti. Koncem listopadu se ve věci přímo – osobním jednáním s ministry Drtinou a Stránským – bezprostředně angažoval Klement Gottwald; vyhrožoval Drtinovi osudem van der Lubbeho. Ve svých vzpomínkách Drtina výslovně uvedl, že „dělal podivné grimasy obličeje, začal se kroutit a šklebit a já měl dojem, že se mu udělalo špatně a že má asi nějaké veliké bolesti v břiše … (choval se – JM) jako komediant a tajtrlík nebo jako blázen“. Do data únorových událostí nebylo známo nic prokazatelnějšího a o soudním vyústění už vůbec pro nedostatek demokratického času nemohla být řeč.

Mnohé zůstává v této kauze ne zcela jasné i dnes. I tak je však zřejmé, že krabičkový atentát (krčmaňský případ), který při pátrání po skutečných pachatelích vedl ve svých důsledcích až do nejbližšího okolí Klementa Gottwalda, byl jedním ze zlomových projevů stupňujícího se komunizačního mocenského trendu dějinně a dobově známého jako již několikrát zmíněný tzv. rudý gestapismus.

19. listopadu navštívili pracovníci 7. odboru ministerstva vnitra ve vazbě Miloše Bugára a pokusili se ho přimět, aby se vzdal všech svých politických a veřejných funkcí a následně po propuštění odešel z politického života. Když Bugár tuto nabídku rozhodně odmítl, vyhrožovali mu vysokým trestem a tím, že o tom přesvědčí všechny rozhodné osoby.

Současně bylo podáno trestní oznámení na Pravoslava Reichla ve věci mostecké špionážní aféry. Po vstupu justičních orgánů o vyšetřování se záhy ukázalo, že je to další prefabrikovaný případ rudého gestapismu.

20. listopadu 1947 složil nový Sbor pověřenců v čele se svým staronovým předsedou dr. Gustávem Husákem přísahu do rukou premiéra Klementa Gottwalda. Slovenský „předúnor“ byl sice završen, cílů, které si komunisté při jeho „výrobě“ předsevzali, však bylo dosaženo jen částečně. Komunisté se navíc začali dostávat jak při jednáních Národní fronty, tak vlády do vzrůstající izolace, která ještě zesílila po 21. sjezdu ČSSD. Komunisté mimoto prohráli i boj o místo pověřence spravedlnosti, kterým se v zastoupení odbojových organizací stal sociální demokrat Andrej Buza (z této funkce byl odvolán 26. února 1948). Přetrvávala hlavní komunistická „slabina“: lidé od Prašné brány neměli pod kontrolou justici, která rezortně spadala pod ministra spravedlnosti dr. Prokopa Drtinu.

V jednání Ústavodárného Národního shromáždění se vyjádřil ministr spravedlnosti dr. Prokop Drtina v reakci na vystoupení ministra vnitra Václava Noska ke krčmaňskému případu. Konstatoval, že šetření justičních orgánů prokázalo-doložilo zločiny ve smyslu zákona na ochranu republiky; veřejně poděkoval prof. Krajinovi za podání trestního oznámení v této věci. Komunisté na tento vývoj reagovali přípravou protiakce, která měla diskreditovat jak ČSNS, tak dr. Drtinu osobně a oslabit jeho pozici na ministerstvu, případně ho donutit k podání demise.

24. listopadu na schůzi slovenské Národní fronty byly schváleny hlavní zásady programu (programového prohlášení) nového Sboru pověřenců předloženého jeho předsedou dr. Gustávem Husákem. Mimoto se Národní fronta zabývala činností lidových soudů a Národního soudu v Bratislavě. Husákovský předúnor triumfoval.

V listopadu ministerstvo vnitra ustavilo při místních národních výborech mimořádné vyživovací komise postihující zatajování zásob, černý obchod a neplnění dodávek („černou“ nebo „šedou“ ekonomiku). Mimoto na konferenci v Klatovech o další etapě pozemkové reformy a konečné úpravě pozemkové držby na 1200 rolnických delegátů požadovalo urychlené uzákonění Hradeckého programu a konfiskaci půdy nad 50 ha soukromé držby a propachtované (pronajaté) půdy, na níž majitel nepracoval.

Předchozí díly:

Třetí republika III (7. část)