Mediální odborník Jozef B. Ftorek píše o současné situaci a také budoucnosti českých veřejnoprávních médií. Proč se musejí změnit a o čem vypovídá konkrétně poslední dvě kauzy v České televizi a v Českém rozhlase?

„Tradiční médium může, v čase změny paradigmatu, sociálně ekonomického charakteru společnosti, čelit nové situaci a podmínkám primárně nekompromisním a bezkonkurenčním uplatněním kvality. Jejím zásadním atributem je důvěryhodnost.“

To, oč tu jde především, je kvalita. Bez kompromisů. Tu si ovšem a docela pochopitelně různí lidé, včetně specialistů, mediálních profesionálů, představují často velmi rozdílně. Je to podobné jako věčné a upřímné hledání pravdy. Každý má tu svoji. Osobně proto raději pracuji s výrazem realita.

Roli významného arbitra v otázce nestranného posouzení kvality libovolného programu, pásma nebo reportáže nejčastěji představují odborné mediální analýzy. V České republice existuje jen několik specialistů a pracovišť, která disponují odborností, zázemím, zkušeností a reprezentativními výsledky. Jedná se většinou o pracoviště akademická, univerzitní v Praze, Brně a Olomouci. Komerční subjekty, pokud nespolupracují s některými akademiky, poměrně často a zřetelně selhávají především v kvalitativní části libovolné mediální analýzy. Mnohdy na ni i rezignují. Tím spíše a pochopitelně, když klient- zadavatel požaduje a akceptuje pouze analýzu kvantitativní. To je poměrně běžné v situaci, kdy zadavatel prostě a přesně neví či nedokáže definovat, co chce nebo potřebuje zkoumat. Případně odhalit a prokázat. Ve výsledku tak klient často akceptuje i analýzu, která má ke komplexnosti a kvalitě hodně daleko. [1]

Jsou i případy, kdy poměrně kvalitní analýza odhaluje zásadní prohřešky ve fungování médií veřejné služby. To pak zadavatel takovou analýzu a její zjištění raději ani nezveřejní. To je konkrétně nedávný případ odborné analýzy, kterou si nechala vypracovat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (tzv. velká rada). Z analýzy Centra pro mediální studia Univerzity Karlovy totiž vyplynulo, že veřejnoprávní Česká televize a Český rozhlas znevýhodňovaly komunisty a další nevládní parlamentní strany a dávaly více prostoru opoziční TOP 09, než odpovídá jejímu postavení v politice a společnosti. Analýza byla nakonec velkou radou oficiálně zveřejněna až potom, co se v důsledku řízeného úniku dostala na veřejnost, kde pochopitelně vyvolala mnoho otázek a rozhořčení. Stalo se tak ovšem až několik měsíců poté, co byla odevzdána zadavateli Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Analýza v celkové ceně 327 000 korun českých, měla podle smlouvy posoudit, zda veřejnoprávní Česká televize a Český rozhlas dodržely před krajskými a senátními volbami zásadu objektivity a vyváženosti. Ani televize, ani rozhlas pak podle závěrů dokumentu nedávaly všem subjektům stejný prostor. Trvale podle něj znevýhodňovaly všechny neparlamentní strany, a naopak stranily TOP 09. Česká televize analýzu nechtěla původně vůbec komentovat. Podle její mluvčí Karolíny Blinkové ji: „vzhledem k profesním nedostatkům nelze jako relevantní komentovat“. Navíc podle mluvčí televize obsahovala mnoho nedostatků. Podle mluvčí ČT nebyl výčet zpravodajských pořadů, ze kterých vychází kompletní. Chyběly klíčové pořady jako Události v regionech, které jsou v případě krajských voleb stěžejní. O nedostatcích mluvil i předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Ivan Krejčí. I on o kvalitě analýzy pochyboval. „Hlavním nedostatkem je, že údajnou nevyváženost vysílání demonstrovala pouze na základě jediného sledovaného parametru. Analýza vysílání tvrdila, že představitelé TOP 09 byli ve vysílání České televize a Českého rozhlasu zastoupeni četněji než představitelé ostatních opozičních stran. Tato data ovšem postrádala kontextové zakotvení, o které by bylo možné se argumentačně opřít,“ říká. [2]

Spor o kvalitu analýzy jako odborného měřítka kvality reprezentace společenské reality v podání médií veřejné služby se tak možná i poprvé dostal na veřejnost. V situaci sílícího politického a občanského tlaku na způsob práce médií veřejné služby přilila analýza Centra pro mediální studia UK pomyslný olej do ohně zápasu, ve kterém se soupeří o charakter a kvalitu současné společnosti. V tomto případě především ve smyslu, jak jej prezentují, formulují ústřední média hlavního proudu. Zatímco Česká televize závěry analýzy zpochybnila a kategoricky odmítla, přístup managementu Českého rozhlasu byl kvalitativně odlišný. Podle hlavního řešitele analýzy Centra pro mediální studia UK Jana Křečka se zástupci Českého rozhlasu o výsledky analýzy osobně zajímaly. Vnímali ji jako významnou zpětnou vazbu pro kvalitní fungování média veřejné služby. [3]

Je zřejmé a pochopitelné, že závěry zmíněné analýzy jsou pro mnohé důkazem potvrzujícím jejich pocit nebo podezření, že média veřejné služby, tedy ta, na která většina občanů, koncesionářů přispívá pravidelnými měsíčními odvody, zřetelně fandí jiné názorové a politické skupině nebo platformě. Laicky řečeno, že nejsou vyvážená a objektivní. Laicky proto, že objektivita jejíž integrální složkou je i vyváženost, ve smyslu poskytnutí stejného nebo adekvátního prostoru všem zúčastněným stranám, je tak, jak jej chápou některé přístupy mediálních studií, do značné míry ideál, ke kterému se můžeme s větším či menším úspěchem pouze přibližovat. Kritická škola pak tzv. žurnalistickou či formální objektivitu považuje doslova za strategický rituál redaktorů a redakcí, který je má ochránit před vlastními omyly a kritikou zvenčí. Formální novinářská objektivita předpokládá a vyžaduje uvedení, citaci užitého zdroje informací, vyváženost a zřetelné oddělení zprávy od komentáře. Ten může na rozdíl od zprávy vyjadřovat názor redaktora nebo redakce. Nutno dodat, že redakce publicistiky s touto možností, která jim na rozdíl od redakcí zpravodajství přísluší, náležitě pracují.

Sledování a hodnocení objektivity, jež je zřetelně a poměrně kvalitně upraveno v národní mediální legislativě, je, bez ohledu na teorie masové komunikace a novinářskou praxi, stěžejním parametrem pro dohled nad férovostí počínání redakcí a redaktorů národních médií nejen veřejné služby.

Boj o analýzy

Praxe potvrzuje, že jinak poměrně dobře a kompletně vypracovaná analýza může být snadno zpochybněna nebo relativizována jinou obdobnou a odbornou analýzou. Ta může více akcentovat odlišné momenty, jinak interpretovat zjištěná fakta a dojít tak k jinému finálnímu výkladu sledovaného úseku práce médií veřejné služby. Kdo a co bude tedy konečným arbitrem v případě rozporných, avšak kvalitních analýz na stejné téma? Jak postupovat v případně odlišné interpretace podobných nebo téměř identických výsledků? Jak se orientovat v situaci, které jsme nyní svědky v případě Českého rozhlasu?

V ČRo doutná od listopadu loňského roku spor mezi některými zaměstnanci a spolupracovníky redakce zpravodajství a ředitelem Českého rozhlasu v otázce kvality zpracování společensky významného tématu.

Finálním rozhodčím je pochopitelně odpovědný orgán – mediální rady a parlamentní mediální výbor. Rady už svoje stanoviska zveřejnily. Rada Českého rozhlasu na svém posledním veřejném zasedání jednohlasně konstatovala, cituji: vyzývá vedení ČRo, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech zajistilo dodržování zásad objektivity a vyváženosti dle platných zákonných norem a Kodexu ČRo. V tomto případě tomu tak zcela nebylo. [4]

Oficiálně a obecně se má za to, že rada tak podpořila kritickou argumentaci ředitele rozhlasu. Ovšem dotčení zaměstnanci Českého rozhlasu, redaktoři zpravodajství a publicistiky zmíněný výrok chápou docela jinak. Po svém. Zřetelně to vyjádřila ústřední postava konfliktu. Dlouholetý investigativní reportér nejen Českého rozhlasu J. Kroupa, mediální profesionál s bohatou zkušeností. Na základě jeho sebejistého vystupování je patrné, že jde o člověka s velkou sebeúctou, osobitým myšlením, jednáním i velkým egem. To hraničí, zdá se, se stejně velkou arogancí. Veřejně se například vyjádřil, že on ke své práci v ČRo generálního ředitele nepotřebuje. Očekává jeho omluvu, protože ten svou veřejnou kritikou zpochybnil kvalitu práce jeho a jeho kolegů. Vedle reportérova velkého ega je pak patrná i jeho výrazně omezená sebereflexe. V úvodu pořadu online televize DVTV J. Kroupa jasně vysvětlil, jak chápe inkriminovaný výrok Rady ČRo. Podle něho totiž rada vůbec nezpochybnila kvalitu práce jeho a jeho týmu! [5]

Běžný občan, divák nebo posluchač tak může být docela zmaten. Nezná zákulisí sporu ani skutečné ambice jednotlivých táborů. Instinktivně se přiklání tam, kam jej vede jeho zkušenost, srdce, vědomí, případně i kritické myšlení. Pokud se zajímá o věci veřejné a sám tápe, hledá autoritu, jíž důvěřuje. S jejím výkladem a názorem se pak i ztotožní. Zdánlivě podobnou situaci zažila veřejnost v ČR na přelomu let 2000 a 2001 během tzv. vánoční krize v ČT. Česká televize se tehdy intenzivně zabývala sama sebou a veřejnost o tom velmi aktivně až aktivisticky informovala. Zaměstnanci televize vstoupili do okupační stávky. Požadovali odstoupení nově jmenovaného ředitele ČT Jiřího Hodače a později i Rady ČT, která ředitele jmenovala. Novináři z ČT veřejnosti zprostředkovávali výhradně svoje vidění sporu. Jejich výklad nekriticky převzala i další domácí a zahraniční média. Běžný konzument mediálního obsahu, který měl minimální přísun informací z alternativních zdrojů, musel spoléhat pouze na vlastní zkušenost a úsudek. Byl pod tlakem médií i množství veřejných činitelů a názorových vůdců, kteří se za věc „svobody slova“ a České televize bezvýhradně postavili. Výklad události, důvody, okolnosti a průběh krize kontrolovala hlavní masová média, která věc České televize, primárně spor zaměstnanců s novým vedením ČT, nekriticky a kolegiálně podpořila. Běžný konzument tak mohl pracovat jen s vlastní znalostí prostředí nebo zúčastněných osob. Veřejnost neznalá skutečného stavu věcí byla vtažena do vnitřních problémů veřejnoprávního média a stala se svědkem i objektem jednostranné mediální interpretace a manipulace. Tehdejší počínání některých novinářů a s nimi spřízněných politiků a producentů doprovázelo i absolutní selhání intelektuálních elit. Tento vážný incident nebyl dosud jasně pojmenován a jednoznačně interpretován. Důvodem je i skutečnost, že mnozí aktivní aktéři tehdejších událostí stále pracují a vystupují v médiích veřejné služby a nemají zájem o reflexi svých tehdejších, často eticky velmi sporných aktivit.

Osobně se domnívám, že situace v ČRo, tak daleko jako svého času situace v ČT nedojde. Jedním z důvodů je existence online alternativy a také větší zkušenost i pud sebezáchovy všech na konfliktu zúčastněných, včetně politických elit.

Médium veřejné služby 21. století

Je nepochybné, že současná situace v ČRo a ČT vyvolá debatu nad úkoly a charakterem média veřejné služby 21. století, a to právě v kontextu změny paradigmatu, sociálně ekonomického charakteru společnosti – konkrétně v mediálně-komunikační sféře pak rámované nástupem online alternativy. Možnost srovnání a formulace vlastního názoru na základě alternativní informace z prostředí sítě sítí pochopitelně posiluje popularitu a relevanci online zdroje, alternativy, zejména pokud se její důvěryhodnost potvrzuje v čase, a to na úkor tradičních médií hlavního proudu (tisku, rozhlasu a televize). Současné ignorování, v některých případech i démonizování mediální alternativy hlavním proudem (mainstreamem), je nutné vnímat především optikou dosud oficiální ideologie, včetně informační války, stejně jako vrcholícím konkurenčním bojem, kdy média hlavního proudu zřetelně ztrácejí po desetiletí dominantní pozici informační autority. [6]

Média veřejné služby, financované většinou občanů, koncesionářů, tak v nynější situaci představují pro angažovanější část veřejnosti legitimní zdroj naděje i obav.

Je zřetelné, že mnozí redaktoři veřejnoprávních médií včetně vedoucích pracovníků mají stále významně limitovanou sebereflexi. Míra pochybností o správnosti vlastního profesionálního počínání je podobná upřímné a nezpochybnitelné víře v Boha. Tím je v jejich případě a pojetí to, co subjektivně chápou jako ochranu liberální demokracie pozdního kapitalismu, zosobněnou v ČR nepolitickou politikou pravdy a lásky Václava Havla. Jsou připraveni ji hájit i proti vůli nikoli nevýznamné části a podle jejich názoru pomýlené veřejnosti. Ta totiž v důsledku své dezorientace, částečně i pro konzumaci závadných obsahů alternativních médií (nově často označovaných jako fake news – falešné zprávy, ještě nedávno také jako konspirační, dnes už přímo dezinformační nebo dokonce prokremelské weby), nedokáže pochopit význam jejich, bez ironie, odevzdané práce. Jejich angažované počínání připomíná dnes už legendární výrok důstojníka Armády USA ve Vietnamu během ofenzívy Tet. Ten pro publikum zaznamenal kdysi respektovaný reportér agentury AP Peter Arnett. „Ukázalo se nevyhnutelné město zničit, abychom ho zachránili.“ Podobně se to má s ochranou demokracie, svobody slova a médií veřejné služby v podání některých redaktorů veřejnoprávních médií. Skutečnost, že to dost možná myslí i dobře a opravdově, je neomlouvá. Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Komu patří médium veřejné služby?

Významným problémem veřejnoprávních médií v ČR je stav, kdy média veřejné služby se souhlasem parlamentu fakticky nepatří koncesionářům, ale slovy Karla Schwarzenberga z časů televizní krize, především těm, kdo v nich pracují. Tuto nešťastnou situaci pak potvrdila reakce parlamentních politiků na zmíněnou vánoční krizi v ČT na přelomu let 2000 a 2001.

Jde o to, že bychom nakonec mohli úplně přijít o médium veřejné služby (psychologicky i fyzicky). Už dnes se významně rozšiřuje skupina těch, kdo média veřejné služby nesledují, i když je většinou dosud poslušně platí. Přijímač signálu je pak už jen retro dekorací jejich domácnosti. Zřetelným varováním je i to, že mnoho koncesionářů vnímá pravidelný měsíční poplatek nikoli jako investici, ale především jako desátek nebo přímo výpalné.

Médium veřejné služby je bez ohledu na vlastní hledání a omyly významnou součástí naší kultury a vzájemné komunikace. Jeho budoucnost nezávisí až tolik na politické vůli poslanců a senátorů. Politici se bez přízně tradičních médií hlavního proudu už celkem obejdou (Miloš Zeman 2013 a 2018, Donald Trump 2016, Brexit 2016). Ještě si to ovšem plně neuvědomují.

Budoucnost média veřejné služby ve 21. století tak bude záviset především na tom, jestli dokáže být prvním referenčním. Případně i posledním formativním. Jinak řečeno, jestli bude etalonem kvality, bezkonkurenční autoritou, na které se publikum bude s důvěrou a primárně obracet, aby ve finále významně spoluformulovalo jeho postoje.

Bez přestavby a bez nového myšlení to nepůjde. Věřím, že tentokrát to nedopadne tak, jako pod taktovkou kdysi tolik populárního M. S. Gorbačova nebo Jaroslava Tvrdíka.

Poznámky:

[1] Socioložka médií z Palackého Univerzity v Olomouci Renáta Sedláková publikovala velmi zdařilou práci Výzkum médií (Grada, 2014), kde nejen laickému publiku srozumitelně i čtivě přibližuje základní parametry a problematiku mediálního výzkumu.

[2] Blíže např: https://zpravy.idnes.cz/ceska-televize-cesky-rozhlas-zvyhodneni-top-09-analyza-pp9-/domaci.aspx?c=A171220_151222_domaci_fer&utm_source=facebook&utm_medium=sharecd&utm_campaign=desktop

[3] Nutno dodat, že Český rozhlas disponuje v důsledku aktivity Rady ČRo řadou podrobných analýz konkrétních témat vysílání ČRo. Ty jsou dostupné na webových stránkách rady. Některé analýzy dokonce ve zkoumaných pořadech a úsecích konstatovaly porušení zákona a kodexu ČRo. Po ostré osobní kritice redaktorů rozhlasu ve vtahu ke zpracovatelům analýzy některé analytické týmy svoje navazující zjištění a závěry již neformulovaly tak nekompromisně a kategoricky, jako v případě úvodní analytické série. Tolik ke schopnosti a ochotě některých redaktorů veřejnoprávního média přijmout zpětnou vazbu.

[4] Zápis z 1. veřejné schůze Rady Českého rozhlasu (31. 1. 2018), dostupné z: http://www.rozhlas.cz/rada/zapisy18/_zprava/zapis-z-1-verejne-schuze-rady-ceskeho-rozhlasu-31-1-2018–1784059

[5] Zavoral chce zničit investigativu v ČRo, spolupracuje s politiky, ohrožuje mou pověst, říká Kroupa. Dostupné z: https://video.aktualne.cz/dvtv/dvtv-1-2-2018-michal-horacek-janek-kroupa/r~03de2d3e076211e8ac3d0cc47ab5f122/r~011492b206a611e88b47ac1f6b220ee8/

[6] Blíže např.: Ftorek, Jozef: Manipulace a propaganda na pozadí současné informační války (Grada, 2017)

Ilustrační obrázek: Autor – Ludek, vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1712664