Veronika Sušová-Salminen rozebrala rusofobii a další zkreslení západního i českého popisování a analyzování Ruska, které najdeme nejenom ve veřejném a mediálním prostoru.
Poslední tři roky se kolem veřejného, medializovaného vidění Ruska skloňoval pojem rusofobie. Bohužel ve veřejném prostoru to byla spíše obecná nálepka, než smysluplný pojem, který by pomohl umožnit se ptát po tom, jestli je s naším porozuměním Rusku všechno v pořádku?
Podobné nálepkování vede nutně ke kontaminaci slov – většinou pejorativním směrem. Nálepkování se snaží především o znevěrohodnění vysloveného a zpochybnění mluvčího. A tak máme na obou stranách současné barikády (na straně naší i v Rusku) rusofoby, rusofily a Putinovi apologety nebo tzv. “Putinversteher” (německý pojem pro „omlouvače“ Putina). Na to, do jaké slepé uličky se veřejná a mediální debata o dnešním Rusku posunula ukazuje právě německý pojem „Putinversteher“. Už od dob německého sociologa Maxe Webera se verstehen (česky rozumět) chápe jako součást (nejen) vědeckého vysvětlení pojmu, jevu nebo osobnosti. Toto verstehen neznamená omlouvání ve stylu – „chápu tě, i když jsi udělal/a něco špatného“ (čili “omluvu” skrze pochopení). Je to nástroj, jak vysvětlované uchopit a vysvětlit, i když se nám vůbec nemusí líbit. Taková metoda neznamená v žádném případě rezignaci na kritiku a na snahu o objektivitu. Naopak, rezignace na verstehen neznamená nic jiného, než se dát do služeb demagogie.
Co je vlastně rusofobie
V našem chápání je rusofobie – podobně jako například orientalismus či ruský protizápadní sentiment (ruský strach nebo nenávist k Západu) – sociální a kulturní jev s důležitými politickými důsledky. Označuje strach z Ruska, který je utkvělý, dlouhotrvající a často vede ke ztrátě smyslu pro proporce. Rusofobie jako převládající pohled na Rusko prostě a jednoduše neobstojí. Naopak může vést k problematickým závěrům a jako vodítko pro politiku je dokonce nebezpečná. Jako všechno ve společnosti také rusofobie odráží a utváří mocenské vztahy. Jako způsob nahlížení na Rusko byla po skoro dvě poslední století součástí různě silného soupeření Ruska s jinými, zvláště pak západními velmocemi.
V českém případě je Ruskotakřka vždy vnímáno jako negativní příklad velmoci kvůli její moci. Zatímco moc a mocenské zájmy těch západních „hodných“ velmocí jsou často skryté či nevyslovené/ignorované. Jsou tu ovšem také systémové mocenské nerovnosti: okrajovost (ekonomická i kulturní) Ruska či (mezi jiným) naše vlastní provinciálnost vedoucí k jevům jako jsou imitace (nápodoby) a mimikry Západu, pro které je Rusko vhodným polem realizace. Rusko jsme mohli vidět jako nástroj k stimulování a simulování hesel jako „Patříme na Západ“, která tak krásně česky ignorují, že na Západě od nás v to moc lidí nevěří…
Rusofobie úplně stejně jako ruský antiamerikanismus či protizápadní sentiment (fobie ze Západu) staví na konstrukci obrazu nepřítele. Takové obrazy se často, jak ukázala studená válka, doplňují navzájem a potřebují navzájem. Ostatně pro pozorovatele podoby ukrajinské krize v Rusku a v západních médiích, bylo možné sledovat, jak se tyto dvě linie navzájem doplňují a reprodukují dál.
Dalším stavebním prvkem rusofobie jsou (asi dost nepřekvapivě) předsudky, apriorní soudy a názory, které zastiňují fakta a pak z pravidla neumožňují složitější nečernobílé vidění Ruska. Dodejme, že toto platí i pro opačný „rusofilský“ pohled. Pro něj je typické potlačování negativního či jeho ignorování.
Podobně jako v případě orientalismu (západní pojetí Východu či Orientu, které podle Edwarda Saida odráží západní nadvládu) je také rusofobní vidění postavené na esencialismu a na zobecňování. Esencialismus znamená důraz na údajnou obecně platnou (neměnnou) podstatu či charakteristiku Ruska jako státu, kultury nebo civilizace. Jeden prvek – řekněme autoritářství doma a agrese navenek -je chápán jako vypovídající o podstatě Ruska mimo čas a prostor.
Bohužel se bylo možné vícekrát, a to nejen v českém případě, přesvědčit o tom, že rusofobii není cizí ani rasismus – ten sice není přímo otázkou barvy kůže, ale projevuje se nadřazeností toho našeho nad tím ruským či přímo označováním Rusů za „primitivní“ či za „kruté Asiaty“ a „barbary“.
Kulturní překlady
Jakékoliv „komunikování“ Ruska znamená mezikulturní přenos, nebo přesněji, překlad. Jinak řečeno, je to cesta z jedné kultury do druhé. Také proto, a nevyhnutelně, se jedním z dalších spojenců rusofobie a vůbec zkreslených obrazů Ruska stává etnocentrismus. Ten je na prvním místě náhledem na svět očima vlastní, mojí kultury a jejích hodnot. Naše je tu norma, jejich je odchylka. Proto si společnost (v teorii) vychovává odborníky – tedy rusisty – aby tento přenos z jedné kultury do druhé umožnili, a to co nejvíce autenticky.
Nadstavbou etnocentrismu je eurocentrismus, který byl z běžného antropologického jevu povýšen na nástroj západní nadvlády. Je to pohled na svět očima západní Evropy, který se ale schoval za zdánlivou objektivitu a nestrannost. O to je eurocentrismus nebezpečnější, – protože je nereflektovaný a „vědecky“ podložený. Eurocentrismus se tváří, že není kulturně ukotvený (že není postavený na zkušenostech a hodnotách západní Evropy).
Podle některých teoretiků je eurocentrismus postavený na bodě, který prohlásil ve skutečnosti evropský pohled na svět za objektivní, jakoby božský (ve smyslu shora, z výšin). Tím dostává pojem objektivita nový význam – je to mnohem spíš snaha o dialog různých názorů a různých interpretací faktů, hledání pravdy, nikoliv na ničem (tj. na vlastní kultuře a místě) nezávislá pravda.
Obchodníci se strachem
Je nicméně očividné, že rusofobie je v řadě případů na prvním místě politický, a nikoliv čistě kulturní jev. Víme velmi dobře, že strach se dobře politicky prodává. Dnes v době chronické a rostoucí nejistoty se prodává v podobě řečí o bezpečnosti ještě lépe. Političtí podnikatelé se strachem pak s rusofobií (nebo islamofobií a podobně) dobře manipulují ve svůj prospěch. Bezpečnostní agenda teď ostatně opanovala vztahy Západu s Ruskem a k Rusku.
Není to poprvé. Jedna z prvních vln západní rusofobie byla spojená s krymskou válkou v letech 1853 až 1856 a s především s britskou argumentací v rámci tohoto konfliktu.
Předchůdcem moderní rusofobie a nástrojem dobové protiruské propagandy, byla tradice tak zvané „černé literatury“ o Rusku, která sahá nejméně do začátku 16. století a do doby Ivana III. a Vasilije III. Jejich pobaltská politika (tj. první ruské pokusy o získání přístupu k moři, diktované nikoliv rozpínavostí per se, ale rodícím se světovým kapitalismem) vyvolala první protiruskou letákovou kampaň v Evropě. Podobně se evropská letáková literatura v 17. století projevila na obraze cara Ivana IV. Hrozného apod. Stručně řečeno, propaganda (protiruská i protizápadní) vstoupila do konkurenčních vztahů s Ruskem mnohem dříve.
Jak napsal historik Martin Malia, vrcholným dílem a prototypem černé literatury o Rusku je cestopis markýze De Custina z roku 1839, který byl nedávno v kontextu ukrajinské krize publikován v kritické edici také v češtině. Kniha je učebnicí eurocentrického, orientalizujícího a v řadě rysů také rusofobního, pojetí a popsání Ruska doby Mikuláše I.
Na druhou stranu Rusko neplnilo v minulosti jenom roli toho cizího, ale také roli pozitivně vnímaného zrcadla, ve kterém západní společnosti hledaly samy sebe, jak Maliova studie dokládá. Bylo to především tehdy, když ruští vládci a elity sdíleli evropské myšlenky a názory a viděli západní Evropu jako svůj vzor. I tehdy (v určitých kruzích), když se sovětské Rusko stalo pionýrem socialistické společnosti.
Politizovaný strach z Ruska je často nepřiznaným kořenem nebo zdrojem přistupování k němu, ale není to kořen jediný. Rusofobii můžeme chápat jako nejradikálnější verzi zkreslení. Na druhé straně spektra je potom nekritický přístup, který je stejně nepřesný jako ten rusofobní.
Velká vyprávění a další omezení
Je tu také sada zavedených nástrojů, jak k Rusku přistupovat, které nejsou nutně rusofobní, ale často vedou ke zkreslením nebo omezují pochopení této země. Respektive takové pochopení „lajnují“ podle určitých zafixovaných klíčů a výkladových schémat. Jak si všiml Paul Sanders, jedná se o celou sérii vypravování či dokonce meta-narací (nebo velkých vypravování) o Rusku, která jsou součástí etablovaného vědeckého poznání. To je pak popularizováno dál v médiích. A právě tato vyprávění podle Sanderse utvářejí či předurčují naše vnímání (percepci) Ruska. Velmi jednoduše, vnímání představují to, co máme v hlavě jako první, co nás “napadne” o Rusku (či o nějaké jiné zemi, věci, jevu apod.).
K jedněm ze základních vyprávění o Rusku současnosti patří to demokratizační, které je spojené nejenom s mocensky zarámovaným „vývozem demokracie“, ale také s klasickou „spasitelskou misií“ Západu vůči těm druhým. Jeho ruským protějškem či spojencem doma je takzvané zapadnictví. Rusko, které neodpovídá předlohám ze Západu a nezrcadlí Západ jako vzor, je často automaticky považováno za „nepřítele“, „ohrožení“ nebo přímo vyzyvatele. Naopak Rusko „povolné“ a otevřeně „zapadnické“ či „transformující se“ je vnímáno jako „partner“ Západu. Takové schéma nicméně zabraňuje jít do hloubky a brát například do úvahy hybridní formy ruské demokratizace, odlišnosti politické kultury, nebo jevy jako je periferní hledání „autentického“ apod. Odklon Ruska od Západu pak vede obvykle k zapojení schématu o “nekompatibilnosti” Ruska a Západu, která často krmí konflikt.
Tady je také kořen dalšího problému při pohledu na Rusko. Řada veřejně působících expertů nedokáže zachovat odstup mezi tím, jaké by Rusko chtěli mít (demokratické a liberální – odraz Západu) a jaké v daný moment je (matoucí, hybridní či dokonce protizápadní). Politický aktivismus se tu zaměňuje za poznání, rozbor a vysvětlení (verstehen). Být nad věcí znamená totiž potlačit nebo snažit se potlačit osobní preference.
Pokud se vrátíme k Sandersově argumentu, vnímání či percepce podobně jako vyprávění či velká vyprávění představují kognitivní (poznávací) omezení, omezení, která vyplývají z procesu myšlení. Při poctivé práci a poctivém informování veřejnosti by mělo být publiku jasné, že experti pracují s fakty, která ale interpretují různě a takové výklady se často bez percepcí neobejdou.
V projekci zahraničně politického jednání Ruska to platí zvláště – protože vnímání je (des)interpretace – vytvořené vyprávění, kterému se nevyhýbá nepochopení či špatné pochopení druhé strany. Platí to samozřejmě obecně, nikoliv jenom pro ty, kdo se o Rusku vyjadřují negativně či ho vidí jako ohrožení, ale také pro ty, kdo žádné důvody pro obavy nesdílejí.
Opakování dějin
Tyto prvky poznávání konečně souvisejí s dalším problémem, kterým je dnes stále populárnější extrapolace či zjednodušené analogie z dějin použité mechanicky na dnešek. Na jednu stranu je extrapolace logická: máme dojem, že jsme dějiny poznali a dokonce, že se z nich můžeme poučit. Na druhou stranu je to spíš berlička, která odhaluje nedostatky našeho vlastního pochopení, popsání nebo výkladu současnosti. Ta je matoucí, nová a mění se před očima – dějiny, o kterých věříme, že víme, jak se staly, ji pomáhají ukotvovat.
A tak podle některých žijeme znovu ve 30. letech 20. století a před očima se nám objevují noví Hitlerové a Stalinové. A v souladu s tím se Putin chystá obsadit Pobaltí, Polsko, celou střední Asii a nejspíš i Finsko a části Číny – prostě proto, že v minulosti tady všude Rusko bylo a všude tady v minulosti expandovalo, což vyplynulo z podstaty Ruska.
Spolu s konfiguracionalisty (v antropologii) můžeme ale dojít k závěru, že každá společnost a její kultura mají své vzorce nebo “genetický kulturní kód”, kolem kterého staví svoji kulturu v tom nejširším slova smyslu. To neznamená, že vývoj společnosti je stejným, autistickým opakováním starého. Dnešní vývoj a jevy, které dnešek utvářejí jsou spíš vždy novou reinterpretací v proměněném kontextu. V ruských dějinách nejdeme jevy jako „modernizační revoluce shora“, myšlenka „silného státu“ nebo někdy více, jindy méně paranoidní bezpečnostní ohledy, které více či méně odráží už zmíněný genetický kulturní kód (konfiguraci) ruské kultury. Kupříkladu ruská územní expanze či imperialismus byly složitou souřadnicí řady různých faktorů podle místa a času – a nejednou za nimi stály navzdory slovům racionální, hospodářské důvody tak typické pro jiná západní impéria. Jednotná teorie ruského expansionismu neexistuje.
Zkrátka, pokud chceme Rusko jako složitou zemi (stejně jako jiné země) pochopit, nesmíme při jeho studiu hledat jen sami sebe nebo se dokonce snažit o to Rusko tímto způsobem ovládnout s konečnou platností. Je to těžké, a ne vždycky se to daří. Jako u všeho poznání, základem je pokora a vědomí vlastních (nejen intelektuálních) hranic a omezení. Nenávist, strach, nadřazenost, ignorance, arogance a vědomá zaujatost (pozitivní nebo negativní) či podbízení se publiku (sponzorům či politické agendě) jsou ti nejhorší spojenci.
(Ilustrační obrázek: Fred W. Rose, Revised Edition. Serio-Comic War Map for the Year 1877, London 1877.)