Ilona Švihlíková píše o tom, co znamenaly komunální volby po sociální demokracii a proč je teď mluvení o „odrážení ode dna“ poněkud bizarní.
Volební kampaň do komunálních voleb a části Senátu nabídla řadu bizarností, které jsou vděčným tématem pro experty na politický marketing. V Praze jste se mohli dočíst, že pod vedením strany XY už „nebudou chodníky jako past“ – u takového sloganu se mi vybavila kniha Jáma a kyvadlo. Jiní kandidáti zase slibovali, že „oni už to metro postaví“ a na billboardech vypadali tak odhodlaně, že to vypadalo, že se do toho snad pustí sami a začnou hloubit někde na Žižkově díru. Těžko překonatelný byl kandidát socdem, který vylézal z popelnice (což ovšem do výsledků strany zapadlo docela dobře), aby se pak následně divil, že má sice na svou „kreativní“ kampaň ohlasy, ale jsou „spíše negativní.“
Nemohu si pomoct, ale největší bizarností voleb, která trumfla i popelnici, je pro mě výrok předsedy ČSSD Jana Hamáčka o tom, že „výsledky se strana odrazila ode dne.“ Pozoruhodný je už vůbec výběr těchto slov. Protože jsme s Janem Hamáčkem stejná generace, musí si přeci ono klausovské „odrážíme se ode dna“ na počátku 90. let pamatovat moc dobře. A taky si dobře musí pamatovat, jak to odrážení ode dna dopadlo, už jen proto, že skončilo tím, že se k moci dostala sociální demokracie. Další věcí je, že ani při největší fantazii si nedokážu představit, jak situaci, kdy se v Praze, ale i v řadě dalších měst, sociální demokracie vůbec nedostala do zastupitelstev, nazvat „odražením ode dna.“
Zatímco v řadě měst to i dobří zastupitelé prostě schytali za celostátní politiku, v Praze je diagnóza situace jasná: parazit zničil svého hostitele.
„Napojení“ na developery (u nás na Praze 12 se těším z toho, že „taťka developerů“, který by nechal vykácet i Modřanskou rokli, kdyby mu z toho něco káplo, byl spektakulárně odvolen), na členství v dozorčích radách, preference neschopných a všehoschopných, ovládání sociální demokracie v Praze lidmi jako Hulínský a Poche – tohle samozřejmě nemohlo fungovat donekonečna. V zoufalství nejvyšším se socdem uchýlila ke skutečnému populismu par excellence, k nesmyslu dopravy zdarma (viz také zde), což samozřejmě fungovat nemohlo a také nezafungovalo. I když socdem vytáhla „Lanďáka“, který je antiteze Pocheho.
Praha bezesporu není jediná, ale je nejvíce viditelným případem naprosté bezcharakternosti, nenažranosti a opájení se technologií mocí. I jako levicový volič říkám, že je velice dobře, že tomuto byla vystavená takto výrazná stopka.
Na celostátní úrovni nemám co měnit na svých předchozích článcích, jak o Pochem (jemuž je Hamáček tak intenzivně zavázán funkcí předsedy, až se nyní „odráží“), tak o sociální demokracii jako takové.
Propad v komunálních volbách nabízí ale sociální demokracii i šanci, možná poslední. Parazité nebudou mít z čeho existovat, dveře dozorčích rad a dalších pašalíků se jim uzavřely. Znovubudování regionálních struktur, které budou vyhledávat ty, co umí (a ne je vyštvávat ze strany, protože se nekamarádí s nějakým místním mafiánem), spolu s tolik potřebnou programovou debatou, může sociální demokracii vrátit mezi volitelné subjekty – ovšem podotýkám nikoliv mezi velké strany. Pokud se tato šance skutečného „odrazu“ nezdaří, pak spolu s propadem komunistů (který je velice výrazně ovlivňován i demografií) se nabízí prostor pro novou, progresivní levicovou alternativu.