Ivo Šebestík ve svém komentáři hledá nejen v souvislosti s Palachovým činem různé příčiny pro sebevraždy.
Pokus o sebevraždu, ke kterému došlo v pátek v Praze na Václavském náměstí, přibližně v místech, na kterých se upálil Jan Palach, a stejně tak i v čase padesátiletého výročí této tragické události, nutně vede k obecnější úvaze o příčinách těchto sebevražd. Mimo jiné i proto, že o den později na témže místě následoval další pokus o upálení, tentokrát avizovaný a očividně určený k sebezviditelnění.
Je nesporné, že tragický čin jednotlivce, ke kterému dojde v určité společenské a politické situaci, a který je dostatečně viditelný nebo se mu dostane široké publicity (či naopak je obestřen mlčením ze strany vládnoucí moci), že se stává součástí historie národa a jako takový může být opředen nejrůznějšími výklady. Může být heroizován nebo zpochybňován. Záleží na tom, jak památku na tento čin uchopí lidé, kteří jej mohou vyložit ve svém zájmu a vzhledem k aktuálním potřebám, nebo naopak lidé, jimž heroický výklad nevyhovuje a spíše se chtějí přiklonit k motivům psychologickým nebo dokonce psychiatrickým.
Mučedníci jako konkrétní historické osoby a legendy, které o nich a jejich mučednickém činu vznikly, představují dva nejčastěji velmi odlišné příběhy. V legendách svatých se téměř nedá objevit nic, s čím by mohl seriózní historik pracovat na rekonstrukci jejich reálného života.
Psychologové se shodují v tom, že sebevraždy bývají nejčastěji zapříčiněny pocitem bezvýchodnosti, kdy je člověk dezorientovaný a neví, jak v životě dál. K hluboké depresi způsobené nějakým vnitřním motivem může docela snadno přispět i znechucení ze stavu společnosti, ve které člověk žije. Je ale otázkou, nakolik člověk, který se odhodlá k tragickému činu, předpokládá, že takto zmobilizuje veřejnost a zároveň uštědří vládnoucí moci citelný morální políček, v jeho důsledku tato moc zanechá svého jednání a stane se morálnější. S tím pak nutně souvisí schopnost onoho člověka odhadnout situaci a reálné možnosti ke změně poměrů.
V případě sebevraždy Jana Palacha je jistě možno předpokládat určitou neznalost mezinárodní situace zapříčiněnou mládím a stejně tak vycházet z pocitu vnitřního zoufalství. Mezinárodní situace na konci šedesátých let minulého století nedávala malému státu nacházejícímu se v orbitě jedné ze dvou supervelmocí nejmenší naději na autonomní vývoj, takže nebylo v silách národa, jakkoliv probuzeného z letargie živou pochodní, aby na tomto stavu cokoliv změnil. Ostatně, teprve současnost si velmi váhavě připomíná fakt omezené suverenity států, zejména malých, nepříliš bohatých či chudých a bez zastoupení ve velkých nadnárodních korporacích a ve světové politice.
Z takovéhoto „racionálního“ pohledu se tedy může jevit čin Jana Palacha jako účinný pouze coby symbol odporu a nesouhlasu. Jeho čin ale mohl mít i jiné pohnutky, které legenda založená na symbolice pochopitelně nebere v úvahu.
Sebevraždy jako únik ze světa, ve kterém nebude nápravy
V prosinci roku 1980 ve svém pařížském bytě na ulici du Bac spáchal sebevraždu mimořádně úspěšný francouzský spisovatel židovského původu Romain Gary. Získal dvakrát prestižní Goncourtovu cenu, a to podruhé za dílo napsané pod pseudonymem Émile Ajar[1], aniž měl kdokoliv ve Francii a ve světě (s výjimkou autorovy rodiny) tušení, kdo se pod tímto pseudonymem skrývá.
Při četbě Garyho románů napsaných především v čase jeho přibližně desetiletého pobytu v USA zjistí čtenář velmi snadno, nakolik byl Romain Gary znechucený stavem světa, který jej obklopoval. Toto jeho americké období bylo dobou války ve Vietnamu a Gary, který se jako mladý důstojník zúčastnil druhé světové války, viděl, že se svět z této tragédie nijak nevzpamatoval, ba spíše naopak, pokračuje ve válkách a v zabíjení. Byl kritikem svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, vietnamské války, rasismu a postavy obtížené těmito skutečnostmi jsou postavami mnoha jeho novel a románů.
Jeho dobrovolnou smrt v roce 1980, kdy mu bylo 66 let, je proto docela možné charakterizovat jako odmítnutí pobývat na světě, v jehož nápravu už nevěřil, tedy jako svého druhu sebevraždu protestní. Nebo také smrt coby únik ze světa, ve kterém už nechtěl být. Z podobných důvodů, na prahu druhé světové války, odešel dobrovolně ze života jiný evropský spisovatel, shodou okolností také židovského původu, a to Rakušan Stefan Zweig. Ani on nevěřil, že se Evropa dokáže vrátit k poklidným časům z konce 19. století. Nevěřil v porážku hitlerovského nacizmu, svět se mu jevil jako dokonale šílený.
Také italský spisovatel Cesare Pavese, který po válce vstoupil do italské komunistické strany, ve které pracoval jako novinář stranického listu l´Unità, spáchal v roce 1950 sebevraždu. Předávkoval se barbituráty, přičemž k příčinám jeho činu patřila nejenom deziluze ze světa, který po druhé světové válce spadl přímo doprostřed války studené, ale také, prokazatelně, deprese z neopětované lásky.
Hledání příčin Palachova činu
Obávám se toho, že další „živé pochodně“ z Václavského náměstí (k jednomu upálení už došlo před přibližně patnácti lety) mohou posloužit i dnes lidem postiženým úsilím o udržení svých polistopadových výsad jako příklady mučednictví za „jejich věc“. Přitom je evidentní, že Jan Palach před padesáti lety za tuto „jejich věc“ zcela určitě život nepoložil. Je skutečně velmi nehezký pohled na mnohé z osob, které se snaží demonstrativně vztahovat Palachův čin ke svým vlastním vizím demokracie a svobody, které jsou ve skutečnosti vizemi pouze jejich třicetiletého zvyku na monopol v rozhodování o směřování státu a národa, vesměs neblahému.
Palach sám se ke svému činu, zdá se, nechal inspirovat upálením Jana Husa v Kostnici. Podobně jako se jeho činem nechávají i dnes inspirovat lidé, kteří zapalují sami sebe na Václavském náměstí, aniž máme jasno o skutečných příčinách jejich jednání. S největší pravděpodobností ovlivněných depresemi, osobním zklamáním, vírou v některý blud nebo i snahou demonstrovat svoje odhodlání a vystavit na povrch protestní charakter činu namísto dost možná i možnosti, že se jedná o momentální pomatení či o dovršení Freudova pudu smrti, který může nabýt vlády nad opačným směřováním člověka k životu. Je asi třeba mít na mysli skutečnost, že dnes máme už lépe probádán okolní Vesmír než duši člověka. Ta zůstává stále vesmírem nejtemnějším.
Nicméně, srovnání obou tragédií, Husovy a Palachovy, vede k rozporům. Jan Hus nespáchal sebevraždu, ale byl zavražděn římskou církví, která tak učinila, jak bylo jejím zvykem, rukama světské moci. Dost možná mohl Hus svůj život zachránit, nicméně odpovídalo mentalitě tehdejšího člověka, nadto kněze, vzdělance a morální autority, že jeho dilema v podstatě nemělo řešení. Odvolat a tím přežít znamenalo prožít zbytek života v hanbě a beze cti. Když ne před očima ostatních, z nichž mnozí by jeho odvolání pochopili, tak zcela jistě by neobstál před sebou samým. Ostatně podobně byli pro své přesvědčení a postoje zavražděni, tentokrát německými nacisty, Vančura, Fučík, Poláček, Josef Čapek a jiní.
Lidé v minulosti (možná ještě ne tak vzdálené) vnímali čest, pravdu, věrnost přesvědčení a morálku jako nesmírně cenné statky, což my dnes – v prostředí z řetězu utržené spotřeby, kariéry, zábavy, nových technologií, zisků a bez hlubších úvah o souvislostech – chápeme už jen stěží. Jan Hus tedy neměl jinou možnost než se nechat zavraždit, nespáchal ale sebevraždu. Jednal zřejmě z podobných pohnutek jako řecký filozof Sokrates, který také odmítl přežít za cenu, že zahodí celý smysl své existence. A podobný motiv nacházíme i u pohanských Sasů, kteří volili raději dobrovolnou smrt, než aby se přiklonili k pro ně cizí víře křesťanské, ke které je nutil násilím Karel Veliký.
Nicméně, ani u těchto zmíněných dobrovolných rozhodnutí zemřít nelze pominout i jiné důvody. Oficiální zpráva z Krajské správy SNB v Praze, kterou v souvislosti s výročím Palachovy smrti zveřejnil !Argument, nabízí různé výklady motivů, které u Jana Palacha snad mohly spolupůsobit při jeho rozhodnutí demonstrovat svůj nesouhlas s vývojem situace v Československu. Za hodný pozornosti stojí Palachův praktikující přístup k evangelické víře a vliv duchovního českobratrské církve evangelické, Trojana. Aniž bych se pokoušel najít příčinnou souvislost mezi církevním vlivem a sebeobětováním člověka, a tím Palachův čin co do významu snižovat, přesto jsem toho názoru, že náboženská víra sice odsuzuje sebevrahy, nicméně na druhé straně posiluje vůli k obětování se a mučednictví.
Obecně v dějinách platilo, že víra v to, že život smrtí nekončí, ale má pokračování na nebesích nebo později dojde ke vzkříšení, velice usnadňuje manipulaci s lidmi ve snaze vést je například do válek. Víra v posmrtný život a ve vzkříšení sice na jedné straně nese iluzorní útěchu vzhledem k tragédiím, které člověka potkávají, na straně druhé je ale nebezpečným prostředkem manipulace s lidskou vůlí. Ostatně, téhož jsme svědky u islámských radikálů ochotných zemřít pro svoji víru sebevražedným aktem. Neboť oni soudí, že takovouto sebevraždou jejich život ve skutečnosti nekončí, ale naopak stává se vyvoleným. Špatně uchopená víra, špatně míněný výklad víry napáchaly v dějinách lidstva nesmírné škody, dost možná úplně ty největší. A je v podstatě úplně jedno, který náboženský systém si vybere některý fanatik k tomu, aby skrze něj a přirozenou lidskou potřebu víry v něco vyššího uskutečnil své cíle, jaké ve skutečnosti víře odporují.
Náboženská víra dosahující až k míře náboženského fanatismu vyrůstajícího ze silně religiózního prostředí Ruska i Ukrajiny, spojená s tvůrčím géniem založeným na přecitlivělosti dost možná vedla k šílenství a smrti spisovatele i tak velkého formátu, jakým byl Nikolaj Vasiljevič Gogol, autor Mrtvých duší nebo Revizora.
Když odešel ze života dobrovolnou smrtí český skladatel Jakub Jan Ryba, tvůrce slavné České vánoční mše, zaznamenali jeho přátelé a vykladači jeho života fakt, že zejména v posledních letech před smrtí byl silně ovlivněn řeckou stoickou filozofií, která dobrovolný odchod ze života považovala za přijatelný. Ba dokonce nabádala, aby tak člověk, jenž je hodný filozofa, takto učinil ještě v čase, než přijdou strasti stáří.
Vliv víry, bludů nebo i některých filozofických směrů na rozhodnutí člověka dobrovolně zemřít byl vždy silný. Většinou se patrně příčiny vedoucí k fatálnímu rozhodnutí sčítají. Za jistých okolností může působit depresivně i literární dílo, které dokonale zapadne do momentální společenské atmosféry. Když v roce 1774 vyšla slavná kniha Johanna Wolfganga Goetha Utrpení mladého Werthera, která popisuje vnitřní muka člověka, která jej dovedou až k sebevraždě (postřelil se z pistole), údajně jej napodobilo několik čtenářů této knihy. Goethe se nechal inspirovat vlastní nenaplněnou láskou k Charlottě Buff a román napsal ve formě dopisů, přičemž v něm nejde ani ta o děj jako o pocity, což předjímalo romantickou literaturu 19. století.
Vysvětlivky
[1] Ani jméno Romain Gary nebylo u tohoto francouzského spisovatele, který se narodil v roce 1914 v Ruském impériu, konkrétně na Litvě, původní. Jmenoval se Roman Kacew. K příčinám jeho sebevraždy patřily nesporně i dlouhé deprese mimo jiné posilované tím, co pronásleduje zejména tvůrčí umělecké bytosti nadané schopností vnímat emocionálně každou jednotlivost, jako by se dotýkala jich samotných. Dá se snad říci, že je to extrémní forma empatie, jejíž prožívání sice vede k umělecké tvorbě, ale na druhé straně působí permanentní a někdy nesnesitelný tlak na vnímání umělce. Není rozhodně náhodou, že tolik umělců v nejrůznějších oborech si sáhlo na život (Pavese, Hemingway, Těsnohlídek, Čajkovskij, Jakub Jan Ryba), Nebo zemřelo v sanatoriích pro duševně nemocné (Maupassant, skladatel Robert Schumann).
Pokud rádi čtete texty Ivo Šebestíka, připomínáme Vám, že jsme v prosinci vydali výběr jeho textu za roky 2017-2018. Ke stažení ve formě e-knihy jsou v odkaze zde.