!Argument se účastnil třetí konference o zpravodajských službách, která se tentokrát věnovala názorům a práci nedávno tragicky zemřelého Miroslava Polreicha.
„Rozvědčík nikdy neodchází do důchodu, když odejde, tak do rakve.“ M. P.
Konference s názvem „Paradoxy zpravodajských služeb“ se konala již potřetí. Opět pod záštitou Nadace Železné opony. Jenže tentokrát byl k třetí konferenci i jiný, smutný důvod – před několika málo týdny tragicky zemřela zpravodajská legenda, Miroslav Polreich. Tragická autonehoda ukončila život rozvědčíka, kterým sám o sobě říkával, že „rozvědčík do důchodu nikdy neodchází, když odejde, tak do rakve.“
Jeho odkazu, jeho tezím, mnohdy provokativním, byla konference se špičkovým obsazením věnována.
Úvodní slovo patřilo tradičně Milanu Syrůčkovi, který právě vzpomněl, jak Polreich tragické motto naplnil. Publikum zcela zaplněného sálu na Novotného lávce vzdalo zpravodajci a diplomatovi Polreichovi úctu a tichou vzpomínku.
Úvodem představil badatel Jiří Skotal výsledky svého pátrání dle teze – skutečně Miroslav Polreich stál za jednání v Glassboro, skutečně se podílel se na setkání mezi Alexejem Kosyginem a americkým prezidentem Lyndonem Johnsonem; skutečně to byl on, kdo sepsal projev Janu Mužíkovi v OSN, který nesouhlasil s okupací Československa v roce 1968. Nejde jen o zpravodajské legendy à la James Bond?
Po pátrání v archivech a studiu šifer Jiří Skotal došel k závěru, že Miroslav Polreich skutečně vyvíjel vlastní iniciativu – a vehementně tím riskoval. Dle studia šifer je jasné, že Polreich vysílal signály, že USA v souvislosti se Šestidenní válkou stojí o jednání. Měl tedy velkou zásluhu o summit v Glassboro v roce 1967.
Další oblastí, které se Skotal věnoval byl rok 1968, kde ukázal i historickou fotku Jana Mužíka při zasedání OSN, za nímž se sklání Miroslav Polreich. Jeho postup vyvolal velkou kritiku. Skotal představil i normalizační hodnocení, které tvrdilo, že „major Polreich projevil antisovětské postoje a jako rezident rozvědky vyvíjel tuto aktivitu v Radě bezpečnosti OSN z vlastní iniciativy.“
Pak se již řečníci měli vypořádat s jednotlivými tezemi Miroslava Polreicha, které se také objevují v jeho knihách (a naštěstí jednu stačil dopsat pouhé dva dny před svou tragickou smrtí).
Velmoci a jejich politika
Jaroslav Bašta, bývalý velvyslanec v Rusku a na Ukrajině, se věnoval Polreichově tezi, že je potřeba snižovat napětí ve světě a pracovat na zvyšování důvěry mezi velmocemi. Tento pohled „jinak mír nelze udržet“ kontrastoval s tvrzením z poloviny dubna tohoto roku, kdy jsme se dozvěděli, že Rusko a NATO zcela přerušily spolupráci. Učinil tím vlastně analogii k roku 1967 a k summitu v Glassboro – jenže, kde jsou dnes takoví rozvědčíci? Kde je tato „stínová“ diplomacie? Jako varující případ uvedl tzv. Russiagate, kdy v USA de facto dva roky panuje občanské válka kvůli údajnému vměšování Ruska do amerických voleb. Kde pak vidět odpovědné tajné služby?
Oskar Krejčí se věnoval další Polreichově tezi – tedy že velmoci jsou dost silné na to, aby se vzájemně zničily, ale slabé na to, aby každá sama dokázala dosáhnout zlepšení situace. Oskar Krejčí vzpomněl na čínského filozofa Sun C´, který se přimlouval za to, aby zvědové byli jen z těch nejchytřejších vojáků. Jenže, zní základní otázka: skutečně dokáží zpravodajské služby měnit dějiny? A pokud ano, jak? Jako příklad zdařilé zpravodajské operace uvedl případ Mossadek. Zde byla CIA schopná nepohodlného Mossadeka odstranit. Jenže už nebyla schopná kontrolovat socio-ekonomické a náboženské procesy. Jak to dopadlo, víme. Místo šáha nastoupil v Íránu ajatolláh. A je tam dodnes. Ergo utnout strom zpravodajské služby umí, ale na stabilizaci situace nejsou určeny. Co když začnou zpravodajci „soutěžit“ o to, kdo se bude věrněji držet „ideologie“ a podle toho budou získané informace interpretovat? Právě tato část, interpretace informací, patří mezi ty nejobtížnější. Zde prof. Krejčí připomněl i tzv. Team B, který vedl George Bush starší. Hrozba ideologických amatérů může být značná.
Krejčí dále vzpomněl i knihu O válce od Carla von Clausewitze. Už on píše o tendenci zpravodajců zveličovat negativní zprávy. Clausewitz také připomíná, že velké množství zpráv je neurčitých nebo přímo lživých a že státník se i se zpravodajskými službami „rozhoduje v mlze.“
Průniky diplomacie a zpravodajství, smysl NATO
Jaromír Novotný, bývalý velvyslanec v Japonsku a Indii, potvrdil Polreichovu tezi, že diplomaté a zpravodajci toho mají hodně společného. Klíčové podle něj je, aby diplomacie dávala své vládě „pravdivé zprávy“, protože roli šiřitele zpráv stále více přebírají média. Může být ovšem problém v tom, jak s informacemi naloží „ústředí“ – jako katastrofální příklad uvedl Srí Lanku, kde byly informace o tom, že se chystá velký útok. Ale politicky nebyla tato informace zpracována. Jako bývalý velvyslanec se domnívá, že jsou situace, kdy zpravodajec může ovlivnit více než velvyslanec, právě proto, že je „ve stínu.“
Voják Ladislav Petráš se věnoval tématu, které bylo pro právníka Miroslava Polreicha klíčové – a sice rozdílu mezi článkem 1 a článkem 5 Severoatlantické smlouvy. Rozbor článku 1, který je jediný zavazující ukazuje, že kdyby byl respektován, pak by NATO bylo skutečně mírovou organizací.
Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteni, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.
Petráš se také odvolal, jako i další řečníci, na George Friedmana, který nedávno prohlásil, že NATO je špatná aliance ve špatné době. Členové samy nerespektují smlouvu, kterou podepsaly, tvrdil Petráš. Podle něj NATO záměrně hledá nepřítele a slouží egoistickým zájmům USA. Členské státy následně ztratily pocit odpovědnosti za svou bezpečnost. Nedodržování smlouvy NATO chápe jako významný „příspěvek“ k narušení mezinárodního práva. Petráš se přiklání k reformě NATO a vyjádřil také obavy z tzv. Cášské smlouvy (věnovali jsme ji v !Argumentu pozornost) mezi Francií a Německem. Připomněl Polreichovy návrhy, které se týkaly posílení role OBSE.
Vadim Petrov dostal úkol vypořádat se s tezí Miroslava Polreicha, že zpravodajec nesmí lhát. Interpretoval ji tak, že se může k informací dostat ledasjakou cestou, ale ve chvíli, kdy předává své vládě, nesmí účelově ani podvědomě s informacemi manipulovat. Petrov se spíše věnoval tomu, jak často člověk lže (i sám sobě), i že existují techniky, jak se naučit být „efektivním lhářem.“ I zde prý platí, že „Übung macht den Meister“, neboli že praxí se zdokonaluje i lhaní. Upozornil na to, že otázka falešné identity znamená péči o vztahy, které jsou následně zrazeny, přičemž tento dvojí život může vést ke změnám v osobnosti a psychice člověka.
Antirusismus jako antiamerikanismus?
Jako poslední vystoupil kolega z Havlíčkova Brodu, který znal Mirka Polreicha asi nejlépe – Jan Schneider. Sám se vypořádal s Polreichovou, opět provokativní, tezí, že antirusismus je vlastně antiamerikanismus. Tato teze je vlastně rozvedením předchozích – že velmoci jsou odsouzeny ke spolupráci. Samy mohou svět zničit, ale ne ho zlepšit. Polreich také tvrdil, že velmoci mají podobné problémy. Sám na první místo stavěl islamistickým terorismus, k dalším pak problémy životního prostředí. Tvrdil, že americké a ruské bezpečnostní jednotky mají podobné starosti. Když jim někdo, antirusismem apod., brání spolupracovat, pak vlastně zvyšuje riziko pro všechny.
Polreich se domníval, že bez Ruska nemohou USA nikdy porazit islamistický terorismus. Odvolával se zde na Putinův výrok – „to jsou naši muslimové“, kteří jsou ale také zapojeni do agenturní činnosti. V tom vidí Jan Schneider silný odkaz i návod pro budoucnost.
Ocenil také, že Miroslav Polreich neměl tendenci „zpředmětňovat“ zlo či dobro, vnímal jevy, ale nikdy by se nesnížil k nějakým „osám zla“ apod. Na to bylo jeho myšlení příliš vytříbené a analytické. Jak říkal Jan Schneider, byl tolika lidem nepohodlný, protože provozoval slovy Karla Havlíčka Borovského „nebezpečné myšlénkování.“
Konference nebyla jen nostalgickou vzpomínkou na velkou osobnost Miroslava Polreicha, ale ukázala, jak je možné jeho odkaz šířit dál a koneckonců i aplikovat. Ještě letos vyjde i kniha, kterou stačil dopsat a ve které se můžeme seznámit s tím, s jakou odvahou a morálním přesvědčením postupoval nejen u Glassboro, ale také ve Vietnamu a jak trestuhodně naložila česká vláda s jeho návrhy na mír v bývalé Jugoslávii.
