Veronika Sušová-Salminen píše o tom, že otázky Putinova nástupnictví či jeho pátého prezidentského období jsou zatím velmi nejisté…a ne náhodou.
Rusko se chystá na plebiscitní hlasování o největší změně ústavy od roku 1993. Vedle konkrétních posunů v pravomocech institucí a zakotvení některých ideologicky-hodnotových bodů obsahuje návrh také paragraf, který Vladimiru Putinovi umožňuje v roce 2024 znovu, po páté, kandidovat na prezidenta.
Kritici jsou přesvědčeni, že právě tento paragraf, tj. vynulování dosavadních prezidentských termínů, byl podstatou navržených změn. Posuny v pravomocech ústavních institucí a další doplnění jsou jenom dekorativním paravánem, který Putinovi umožní pokračovat v úřadě až do roku 2036. Návrh ale zároveň brání vzniku dalšího „Putina“ – úprava je sice pojistkou pro Vladimira Putina, není ale (prozatím) obecným krokem k prezidenství delšímu 12 let.
Bližší pohled na celou „operaci“ ústavní změny však neskýtá tak jednoznačný pohled: mezi prvním návrhem samotného Vladimira Putina v lednu a překvapivými návrhy poslankyně Dumy Valentiny Těreškovové (vynulování Putinových dosavadních termínů v rámci nové ústavy) v březnu je časový úsek, ve kterém probíhal zákulisní boj o podobu nové ústavy, takže veřejné informace o změnách představovaly jen vrcholek ledovce, respektive vydestilovaný konečný produkt zákulisního vyjednávání. Putin sám v únorovém rozhovoru přiznal, že ruská elita je z představy přechodu moci „nervózní“. Ke změně ústavy navíc Putin sáhl čtyři roky před skončením svého současného mandátu, takže perspektiva politického důchodu, kterou jeho lednový projev naznačil, ho oslabovala teď a tady. Jinými slovy, hra mohla být rozehrána zcela jinak, než nakonec skončila. Kremelské politice ne nadarmo říkají „černá skříňka“ a Putinovi přiznávají výborné taktické schopnosti.
Ve stopách Jelcina
Na druhou stranu platí, že současný ruský politický systém skutečně spočívá velmi silně na autoritě a výkonu moci Vladimira Putina. Tato personalizace moci s důrazem na jednoho člověka značně komplikuje otázku následnictví i pro samotného Vladimira Putina. V Rusku se tradičně otázka následnictví stává nejen otázkou diskontinuity až destabilizace, ale i osobní bezpečnosti. Obojí je důsledkem vysoké míry personalizace úřadu a výkonu moci, která souvisí především s politickou kulturou země. A to je něco, co přesahuje Putina jako osobnost.
Ústavní změny, o kterých se nyní bude hlasovat ve zhruba týden trvajícím plebiscitu, tj. všenárodním hlasování, je nutné vidět jako pokračování trendu, který začal v roce 1993 a fakticky měl kořeny už v době Michaila Gorbačova. Ovšem bez Jelcinovy porážky ruského parlamentarismu v roce 1993 (které tehdy západní partneři Ruska tiše tleskali a rozhodně jim nijak zvláště nevadila, neboť parlament bránil šokové terapii a výprodeji Ruska) by tu dnes nebyl Vladimir Putin a jeho návrh „Konstitucija 2.0“, jak mu nyní v Rusku přezdívají. A to včetně plebiscitního přijetí změn, které navazují na jelcinskou tradici. Zkrátka z nedemokratických základů se plnokrevná demokracie vykřesává jen těžko.
Sázka na superprezidentský systém má dlouhodobé politické důsledky a její podstata byla jasná: omezit možnosti parlamentu, politických stran a občanské společnosti v podílení se na tržních reformách. Celkový návrh jde ve stopách minulosti. Už jen proto, že Putin není státník, který by se ukázal jako významný inovátor institucí. Vyplývá to i z charakteru jeho vládnutí, které je přes veškeré konsolidační a stabilizační úspěchy vládnutím emergentním, tedy nikoliv proaktivním, nýbrž reaktivním. Stav nouze se totiž v Rusku stal normalitou.
Ústava problém nástupnictví neřeší
Hlasování o změnách ústavy, které je volky nevolky spojeno s problémem nástupnictví, probíhá v Rusku v nečekaném kontextu pandemie a jejích důsledků. Není to kontext, který by byl pro Putina a ruskou vládu příznivý. Pozorovatelé poukazují na to, že koronavirová pandemie v Rusku oslabila samotného Vladimira Putina a odhalila některé vážné změny jeho stylu práce – odklon od ručního řízení k delegování, spoléhání se na okruh nejbližších spolupracovníků a odtrženost od reality v podobě každodenní rutiny. Putin skutečně nebyl v první linii boje proti nemoci a iniciativu i odpovědnost ponechal na regionech (gubernátorech), Sergeji Sobjaninovi a premiéru Michailu Mišustinovi. Akční Putin se proměnil v poněkud statického „distančního“ Putina na obrazovce, kde se v posledních měsících objevoval s bezprecedentní frekvencí.
Někteří již poukazují na hlubokou krizi putinského režimu, který přestává zvládat vlastní kontradikce, protože jeho ústřední postavě jednoduše došly nápady, jak dál. Reforma není možná, systém se ocitá v pasti. Jiní ovšem tvrdí, že Putin je velmi zdatný politik a dělat nad ním křížek je velmi předčasné.
Ústavní plebiscit však, ať už se na něj díváme jakkoliv, poněkud paradoxně problém nástupnictví neřeší a řešení ani nenaznačuje. Jinak řečeno, v souvislosti se změnou ústavy se sice argumentuje stabilitou (Putin může zůstat), ale realita je daleko méně jistá a jasná (zůstane/bude moci zůstat?). 21. června Putin v rozhovoru pro nový dokument o možnosti kandidovat v roce 2024 řekl následující: „Pro sebe jsem se ještě nerozhodl. Nevylučuji takovou možnost. Jestli to bude v ústavě, možnost znovu kandidovat, uvidíme. Bude to jasnější.“ Ruský prezident znovu zopakoval své oblíbené „uvidíme“, které mu poskytuje dostatečný manévrovací prostor na následující čtyři roky.
Ve stejném rozhovoru se Putin vyjádřil i k případnému nepřijetí ústavních změn v plebiscitu mezi 25. červnem a 1. červencem: „Pokud to tak nebude, už za dva roky začne na mnoha úrovních vlády, a vím to z vlastní zkušenosti, ohlížení se po nástupci místo normální rytmické práce.“ Putin tak přebíjí nejistotu další nejistotou, což dobře vystihuje jeden z paradoxů jeho politického stylu. Celý systém, počínaje zájmovými frakcemi s jejich ambicemi a spory o moc a byrokracií konče, zůstává v napětí. Zároveň se vytváří dojem nulové alternativy, což nejistotu zase posiluje (Putin není věčný), i když cílem je opak. Konečně tak aspoň formálně respektuje formální pravidla (plebiscit má rozhodnout).
Pro systém, který v Rusku funguje, je zpráva, že Putin může kandidovat i po roce 2024 zatím tou hlavní informací. Dává zároveň Putinovi manévrovací prostor, udržuje jeho autonomii politického centra a centra moderování sporů uvnitř elity a posiluje jeho autoritu.
Uvidíme?
Dalším paradoxem „stabilizační“ úpravy ústavy, která dává Putinovi možnost znovu kandidovat, je rizikovost takového kroku: odkládání nástupnictví může fakticky vést k přesnému opaku – k destabilizaci a rozkladu celého systému, právě kvůli jeho závislosti na Vladimiru Putinovi. Bez mechanismu přechodu moci se jen potvrzuje nouzovost celého systému, který se bez Putina, bez silných institucí nebo bez schopného a akceptovatelného nástupce může lehce (i když nemusí) ponořit do politického chaosu. Problém je, že podobný výsledek může mít i autentický pokus o reformu pod taktovkou Putina.
Čtyři roky jsou nejen v ruské politice dost dlouhá doba na to, aby všechno mohlo být jinak, takže Putinovo „uvidíme“ má dnes opravdu charakter otevřené otázky (i kdyby ve skutečnosti Putin už nyní „věděl“, a po celou dobu šlo jen o to, aby mohl vládnout do konce života). Vůbec to neznamená, že hledání následníka vůbec neprobíhá, ale nepochybně to také může znamenat, že se ukáže, a možná již ukazuje, že jde o zcela neřešitelný úkol. Putin tak bude muset zůstat, protože spoluvytvořil systém, který řízený přechod moci prostě neumožňuje. Uvidíme je slovo, se kterým si musíme vystačit…