Ivo Šebestík píše o tom, jaké jsou vlastně šance Česka k vystoupení z polokoloniální závislosti v rámci struktur jako jsou EU a NATO.

Když některé politické strany, jako například SPD nebo Trikolóra, akcentují ve svých programech rozhodné činy směřující k ochraně obyvatelstva a k posílení suverenity státu, pak je dobré vědět, že sami reprezentanti těchto stran si velice dobře uvědomují, že Česká republika není v pozici, jaká by jí dovolovala jednat v rozporu se subjekty a silami, které skutečně rozhodují, jak v EU, tak mají velmi silné slovo v celé geopolitice.

Politické strany potřebují oslovit voliče a získat solidní výsledek ve volbách. Jestli slibují nesplnitelné, pak takový je zkrátka život v politice. Polistopadoví představitelé Československa a později České republiky se rozhodli (a byli k tomu i silně motivováni) provést kroky, z nichž ty nejzávažnější v podstatě znemožňují zemi a jejím reprezentacím, pokud by se takové snad i našly, jednat autonomně a mít dokonce i vlastní zahraniční politiku.

Česká ekonomika se stala závislou ekonomikou v polokoloniálním postavení a ČR takto (nebo i takto) vstoupila do orbity Německa. Německo jako dominantní síla v Evropské unii, těžko připustí, aby stát v satelitní pozici tuto Unii opustil stylem Velké Británie. I kdyby se toto formálně uskutečnilo, což je velmi nepravděpodobné, a de iure ČR přestala být členem EU, pak vazby její závislosti na velkých evropských ekonomikách, zejména té německé, jsou natolik dominantní, že by se v reálu vůbec nic nestalo. Spíše by se česká závislost ještě zvýšila a postavení státu by se stalo už úplně bezvýznamným, neboť by Praze zmizela i doposud málo využívaná možnost vytváření „koalic malých“ uvnitř EU. Pokud Berlín Praze „radí“ prostřednictvím Bruselu, pak by jí „radil“ přímo. Takže změna asi jenom kosmetická.

Povolného Západ vede, vzpurného vleče

Pokud by snad české rozhodnutí vystoupit z EU sledovala Praha s obzvláštní zatvrzelostí (podobně jako Londýn), pak západní společenství má po ruce nepřeberné množství nástrojů, s jejichž pomocí dokáže malý neposlušný stát, jenž byl dříve poslušný až příliš, přivést k rozumu. Povolného Západ vede, vzpurného vleče. Někdy i za vlasy. Zemi by stihla tvrdá ostrakizace a okamžitě by se ocitla pod nesmiřitelnou palbou velkých západních médií, která by snadno vykouzlila desítky vážných obvinění z nedodržování toho či onoho. Tahle média jsou vytrénovaná na kosovských Albáncích i na Skripalovi a Navalném. Ta obvinění by byla zřejmě nesmyslná, nicméně s nesmysly Západ pracuje naprosto běžně. Přišlo by se na to, že ČR nedodržuje práva menšin, že Češi jsou xenofobní a islamofobní především, znovu by se otevřela otázka romské menšiny, ještě více než prve by vadila jaderná energetika, znečištění řek by se náhle jevila vyšší než dříve a sousedé by si stěžovali. Po ruce by měl Západ ovšem celou řadu hospodářských sankcí. Češi by se stali znovu kacíři a husity a nové křížové výpravy ze všech stran by nebraly konce. A to všechno pod hlavičkou evropských hodnot, svobody, demokracie, kulturního obohacování, rovných příležitostí a dalších neexistujících vývozních komodit současného západního světa.

Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno…

Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno… pardon, to druhé slovo neuvedu. Tak však pravilo staré římské přísloví. Velká Británie je sice geopoliticky závislá na Spojených státech, což znamená, že si obě země tak trochu prohodily svoje historické vztahy. V Evropě je ale pozice Velké Británie nesouměřitelně silnější než faktická role České republiky. Britské vazby na USA jsou zde, v tomto případě, spíše výhodou. I proto se nerealisticky sebevědomé Polsko snaží jít britskou cestou a buduje nadstandardní vazby na USA (viz vojenské základny USA na jeho území).

Česká republika za prezidentství Václava Havla podepsala Západu spoustu bianco šeků a udělala mnoho kroků, které jí jakoukoliv vlastní a zcela nezávislou cestu v podstatě úplně znemožňují. Mezi jejími vrcholnými politiky by bylo za tři desetiletí možno na prstech jediné ruky spočítat osobnosti, které by o jistou míru suverenity státu skutečně byly ochotné a schopné usilovat.

Takže, ať už se člověk podívá kamkoliv, vidina vystoupení ČR z EU a NATO a nastoupení nějaké alespoň neutrální cesty s plnou suverenitou, vyvázání se z polokoloniální situace ekonomiky a další kroky k suverenitě, to vše se jeví jako téměř (či zcela) nemožné. Reálnou možností je důsledná volba vlastenecky orientovaných a suverenitu podporujících silných osobností do všech významných státních pozic a následné postupné vyvazování se z polokoloniální pozice české ekonomiky. To znamená hledat a volit osobnosti v podstatě naprosto protikladné vůči trojici Drahoš, Vystrčil, Pavel. Zároveň je nutné, aby české politické reprezentace samy iniciovaly vznik koalic menších států uvnitř EU (nad rámec V4), jaké by měly potenciál vzdorovat tlaku Německa a Francie. Rozhodně by ČR neměla ponechávat iniciativu v tomto směru jen na Maďarsku a Polsku, a dokonce tyto potenciální spojence v některých situacích alibisticky opouštět, jako se to stalo v případě odporu Polska a Maďarska vůči evropským dotacím podmiňovaným dodržováním vágně definovaných atributů „právního státu“.

Přes veškerou úctu k vojákům je třeba říci, že…

A jen drobná poznámka na okraj českého členství v NATO. Přes veškerou oprávněnou úctu k českým vojákům je třeba říci, že po roce 1990 se v rámci profesionalizace české armády přistoupilo k redukci početního stavu vojáků, poddůstojníků, praporčíků, nižších a vyšších důstojníků i generálů na desetinu stavu bývalé Československé lidové armády. Z cca 250 000 na cca 25 tisíc. (Pravda, rozpadem federace se počet obyvatel státu snížil o třetinu. Ne však o devět desetin!) Navíc, zrušením branné povinnosti zmizela možnost povolat do služby zálohy, které v bývalém systému představovaly cca milión jedno sto tisíc mužů k vojenské službě vycvičených. (Výcvik ve stylu Černých baronů nebo Tankového praporu nebyl rozhodně univerzálním obrazem celé ČSL. Elitní parašutisté v Prostějově by to jistě potvrdili.)

Současná česká armáda může být jakkoliv vyzbrojována moderní západní technikou, je však početně tak malá, že příchodu celé této armády na bojiště u Slavkova by si Napoleon ani Kutuzov zřejmě vůbec nevšimli. Obrovská početní redukce této armády, zrušení branné povinnosti, a tím i odstranění záloh (civilisté vycvičení sezením u počítačů by ani netušili, kam se asi tak zasouvá zásobník u samopalu) nepochybně souvisí s ničím nezajištěnou vírou v ochranu země, jakou by jí mělo poskytnout její členství v NATO. Takto se poprvé v dějinách obrana českých zemí ponechává jen a výhradně na spojeneckých smlouvách, které jsou opět formulovány tak, že země může být, v případě nutnosti, znovu ponechána osudu. O tom, že v případě válečného konfliktu generálové ponechávají celá rozsáhlá území v plen nepříteli, vyprávějí všechny historické studie vojenství. Je zvláštní, jakou máme my, Češi, krátkou paměť!

I na tomto „drobném“ příkladu mohou občané České republiky vidět, jak slabá je skutečná pozice jejich země a jak velice omezený prostor pro suverénní rozhodování by měla dokonce i politická reprezentace, která by se poprvé od listopadu 1989 chtěla pokusit na tomto stavu něco změnit. Takže je moc dobře, že některé politické strany alespoň zařazují do svých programů suverénní kroky své případné vlády. Na druhé straně je ale stejně dobré, když si občané uvědomí, že předchozí vlády těmto programově statečným „novým“ reprezentantům ponechaly jen velice omezený a hodně riskantní prostor pro manévrování.