Přečetli jsme: Publikujeme příspěvek k diskuzi o novém nástupu nacionalismu na Západě. Jaký má vztah k liberální demokracii a k internacionalismu? Jak ho odlišit od fašismu? A proč bude nacionalismus v následujícím desetiletí stále viditelnější politickým pojmem?
Skutečným zdrojem politického rozdělení dneška jsou nově pojmy mezinárodní (internacionální) a národní, napsala analytická zpráva centra George Friedmana Geopolitical Futures.
Celá řada článků a vyjádření dnes tvrdí, že v Evropě narůstá fašismus a že Donald Trump je americkou verzí fašisty. Jedná se ale o špatnou interpretaci velmi reálného problému. Národní stát se vrací jako hlavní nástroj politického života, napsala zpráva.
Mnohonárodní a nadnárodní instituce jako je Evropská unie či smlouvy o volném obchodu čelí výzvě, protože pro mnohé nejsou tyto instituce a smlouvy ve shodě s národním zájmem.
Označování fašismem ale pramení z hlubokého nepochopení toho, co je fašismus. Je to také snaha o to diskreditovat politicky nástup nacionalismu a bránit tak mnohonárodní systémy, které převládaly na Západě od konce druhé světové války.
Nacionalismus vznikal v době americké a francouzské revoluce, píše dále zpráva. Ale jako vyspělá politická myšlenka se zformoval v 19. století. A nebylo náhodou, že se stal politickou silou v době masové hospodářské dislokace způsobené průmyslovou revolucí.
Nacionalismus je jádrem osvícenského pojetí liberální demokracie. Tvrdí, že autokraticky vládnoucí mnohonárodní dynastie potlačovaly základní lidská práva. K nim řadí právo na národní sebeurčení a právo občanů rozhodnout se, co je v národním zájmu.
Osvícenství se obávalo tyranie a vidělo mnohonárodní státy v Evropě jako její podstatu. Liberální revoluce, americká a francouzská a také ta v roce 1848, byly národními povstáními proti těmto mnohonárodním celkům.
Nacionalismus a fašismus: odlišení
Fašismus se od nacionalismu liší, a to ve dvou zásadních věcech. Na prvním místě fašisté nechápou právo na sebeurčení jako univerzální právo, právo pro všechny. Fašisté prosazovali nacionalismus jenom pro svoje vlastní národy, zatímco právo jiných národů na vlastní stát pro ně bylo přinejmenším nejasné. Hitler a Mussolini věřili v multinacionalismus, ale takový, kde se ostatní národy podřídí jejich vůli či vůli vládnoucího a nadřazeného národa.
Z toho vyplývá, že fašismus je útokem na právo sebeurčení národů a také víra v nadřazenost jednoho národa nad ostatními.
Nicméně hlubší rozdíl najdeme v případě koncepce vnitřního vládnutí. Liberální nacionalismus přijímá skutečnost, že právo na moc je podřízeno volebnímu procesu a omezeno časově. Lídry států volí, i když existují rozdíly mezi tím jak. Vedle toho požaduje, aby opozice měla rovné právo v politické soutěži a mohla vládu kritizovat. A konečně trvá na tom, že lid má právo si vládnout pomocí těchto institucí.
Naproti tomu fašismus tvrdí, že hitlerové a mussoliniové jsou představiteli lidu, ale lidu se neodpovídají. Jádrem fašismu je myšlenka diktátora, který povstane díky své vlastní vůli. Proti diktátorovi není možné vystoupit, neexistuje svoboda slova a opozice nemá možnosti, jak se postavit moci.
Argumentace, že není v zájmu Velké Británie být v EU, že NATO je zastaralou institucí, že protekcionistická politika nebo protimigrační politika je řešením, není fašismus. Tyto myšlenky nemají žádný vztah k fašismu, ale jsou velmi blízké k myšlence liberální demokracie. Představují nové prosazování základů liberální demokracie, kterým je národní stát, který si sám vládne. Základním kamenem OSN jsou národní státy a právo na národní sebeurčení.
Liberální demokracie neurčuje obsah konkrétních politických rozhodnutí. Určuje, že jsou učiněny lidem, nebo spíše jeho volenými zástupci. Neurčuje tedy, zda nějaká země má být členem mnohonárodní organizace, má vstoupit do smlouvy o volném trhu nebo, jestli má přijímat nebo nepřijímat migranty. To jsou konkrétní rozhodnutí lidu a jeho zástupců.
Taková rozhodnutí mohou být dobrá nebo špatná, moudrá nebo hloupá, či dokonce nespravedlivá. Nicméně moc je dělat leží v liberální demokracii v rukou lidu.
Nárůst nacionalismu a EU
Dnešní nárůst nacionalismu v Evropě je výsledkem toho, že evropské instituce nedokázaly jednat efektivně. Po osmi letech od roku 2008 Evropa není venku z krize. Nemá stále jasnou azylovou a imigrační politiky, a to ani po roce masivního přílivu migrantů. Od občanů by bylo neodpovědné se neptat, zda má smysl být v Evropské unii.
Nacionalismus narůstá také proto, že pro stále více lidí není jasné, jaké výhody pro ně přináší internacionalismus. Dochází k proměně z tradičního liberálně – konzervativnímu modelu k modelu internacionálně – národnímu. Národní či nacionalistická výzva vůči internacionalismu se posunula z okrajů do centra a získala politické body ve Spojených státech a ve Velké Británii.
Tento souboj mezi nastupujícím nacionalismem a internacionalismem v defenzívě bude bez ohledu na výsledky definovat nejbližší desetiletí.
Základy světa po roce 1945
Svět, který vznikl po roce 1945, byl vystavěn na určitých předpokladech.
Prvním bylo, že nacionalismus v Německu a neschopnost jiných zemí postavit se včas Německu a zadržet ho, vedly k válce.
Druhým potom bylo, že hospodářská krize, které vedla k protekcionistickým politikám a kolapsu mezinárodního obchodu, byla předehrou války.
Na těchto předpokladech se postupovalo při utváření poválečného uspořádání. USA jako vedoucí velmoc realizovala politiku zadržování SSSR, Spojené státy vytvořily komplexní spojenecké svazky. K jejich udržování byla potřeba dynamická ekonomika a hospodářský vývoj pak závisel na spolupráci a stále více na volném trhu.
Válka byla chápána jako jev, který ukázal na nebezpečí nacionalismu a na nutnost mezinárodní spolupráce. Vznikl tak stále více integrovaný Západ a internacionalismus byl morálním imperativem, nikoliv jenom národní strategii.
Tyto předpoklady po roce 1989 potvrdil rozpad sovětského bloku a SSSR. Od roku 1991 do roku 2008 byla internacionalistická ideologie globální pravou vírou či ortodoxii. Prosazovala se politika větší spolupráce, vzájemné závislosti, integrace, které byly viděny jako záruky pro prosperitu, mír a respekt k lidským právům.
Tato pravá víra či ortodoxie ve formě morálního imperativu pohřbila další politické rozdíly. Všechny velké strany byly internacionalistické. S výjimkou těch na okraji byli konzervativní zastánci volného trhu i liberální zastánci sociální spravedlnosti všichni shodně internacionalisty.
Rozdíly mezi pravicí a levici zmizely a společenské problémy získaly navrch před těmi hospodářskými a strategickými. Různé země měly různé důrazy na doktrínu internacionalismu, a to dokonce ty, které nejsou liberálními demokraciemi, jako Čína. A lidé na Západě věřili tomu, že když mají Číňané I-pady stane se z nich nutně Západ. Léta mezi rokem 1991 a 2008 byla „závratným jarem buržoazie“.
Jaro je ale sezóna, která končí. Po roce 2008 se ukázala odvrácená strana vzájemné závislosti. Kapitalismus je náchylný k finančním krizím a jedna taková přišla v roce 2008. Díky vzájemné závislosti, a mimo národní hranice, finanční krize zasáhla celý svět. A systém ztratil schopnost zadržování nákazy v důsledku hluboké provázanosti a integrace.
Nákaza poničila Evropu, rozdrtila světovou chuť na čínské výrobky, a nakonec podkopala ropné trhy. A dopady krize roku 2008 nejsou stále překonány.
Důsledky krize v roce 2008
Krize tak odhalila slabosti modelu vzájemné závislosti. Je pravdou, že kromě vážných nedostatků, přinesla intenzivní integrace hospodářský růst vcelku. Jenže lidské bytosti nedokáží žít z růstu „jako celku“. Hospodářský růst, který má tendenci přinést výhody jen jedné třídě, zatímco jiným třídám přináší chudnutí a vytváří základnu pro politickou krizi. Do roku 2008 nebyly tyto problémy viditelné, ale po roce 2008 se dostaly na světlo v podobě tříd a států.
Týkalo se to některých tříd, které například ztratily obživu kvůli přestěhování výroby jinam nebo některých zemí – například těch na jihu Evropy – pro které se hospodářská integrace ukázala být nikoliv příležitostí, ale mnohem spíš vězením.
Vyšlo najevo, že díky integraci některé státy ztratily kontrolu nad svými osudy. Nadosobní systém, který se zdál být bez kontroly, rozhodoval o osudech států a jejich obyvatel. Ukázalo se, že myšlenka, že národy jsou zastaralé, platí pro elity, které následovaly kapitál tam, kam směřoval. Ale být Řekem bylo stále odlišné od toho být Němcem a být Číňanem se lišilo od toho být Američanem.
Stát či národ měl svou důležitost, protože to, kde žijeme ovlivňuje naše zkušenosti. Možná není rozdíl mezi řeckým a německým bankéřem, ale je rozdíl mezi řeckým a německým tesařem.
Došlo tedy k tomu, že rok 2008 postupně odhalil slabosti internacionalistické pozice a také vygeneroval nacionalistickou odpověď. Tato odpověď byla hluboce odmítána těmi, kdo jsou okouzleni internacionalismem s možností cestovat a pohybem (mobilitou). Jenže ti jejich spoluobčané, kteří mají příjmy pod mediánem a ti, kdo dokonce žijí v rozbitých městech, necestují. Jsou v pasti skutečnosti, se kterou vlády nedokázaly nic dělat.
Internacionální systém pádil někam k neznámému a děsivému cíli. Ti, kdo žijí komfortně předpokládali, že budou mít výhody. Ti, kterých se to netýkalo věděli, že nebudou mít výhody. A tušili, že ať bude řešení jakékoliv, nebude mít za výsledek globální spásu, ve které všichni získají.
Nový předěl: návrat k vlastnímu
Jedná se o zásadní předěl. Byl to obrat od myšlení o lidstvu jako celku k zaměření se na ty, se kterými žijí a na věci a lidi, které milují. A protože státy ztratily jakýkoliv smysl, obrátili se k nacionalismu, k lásce k vlastnímu, ke sdílenému osudu s těmi, kdo jsou jako oni. Toto se promíchalo s kulturou a šlo proti předpokladům internacionalismu o tom, že národní, etnické a náboženské rozdíly nejsou už relevantní. A že vidět tyto rozdíly resonuje s katastrofickým světem, který vedl k nástupu Hitlera.
Internacionalistický stát se snažil potlačit to, co chápal jako zápecnictví. A v tomto kritickém okamžiku přišla migrace jako globální jev a udeřila na hospodářskou a také kulturní notu. Z pohledu internacionalismu jsme my všichni součást lidstva. Pro zbytek ale platilo, že migrace otřásla kulturními základy jejich životů a utvořila tlak na jejich možnosti, jak si vydělávat na živobytí. Tím nejkřiklavějším výsledkem byl nicméně nezájem vlády o tyto problémy. Imigrace vyžaduje kulturní flexibilitu a ochotu pomáhat. Nicméně pro Řeky nebo pro Američany s menšími středními příjmy také představuje břemeno na jejich hřbetech. Bohatí bankéři nemusejí sdílet komunity, kde dochází k etnickým konfliktům, ale ti, kdo už byli šokováni a zmítáni kulturní změnou, ano.
Nová hranice politického rozdělení
Výsledkem tedy je, že euroamerická civilizace má novou linii politického rozdělení – národní a internacionální. Debata tak probíhá mezi těmi, kdo vidí a těmi, kdo nevidí globalistickou či internacionální perspektivu jako schopnou řešit současné problémy.
Otázkou je, zda politická a morální kultura let 1945 až 2008 představuje budoucnost. Sedmdesát let je dlouhá doba. Svět se dramaticky změnil a jako s jinými ideologiemi, které měly dlouhou trvanlivost, také tady se projevuje nepružnost. A díky ní se internacionalismus stal zranitelným. Internacionalismus ztratil prostě schopnost předvídat rány, a když tyto rány přijdou, reaguje jen tak, že odsuzuje špatné mravy nacionalistů.
Tato bitva je v první etapě, ale je nevyhnutelná. Svět je obrovský a lidstvo je abstrakcí. Moje místo ve světě, moje město, moje kultura a můj národ jsou mnohem lépe zvládnutelné. Jádrem liberalismu je právo na národní sebeurčení a tento princip byl ignorován internacionalistickými nástroji – spojenectvími a obchodními dohodami či mezinárodním právem.
Jako se vším to ale není tak jednoduché. Internacionalismus byl dramaticky úspěšný a obohatil svět od druhé světové války. Problémem je, že nacionalisté nyní poukazují na to, že výhody a bohatství z něj získaly jenom části obyvatelstva a že tu jsou také věci zásadnější než bohatství – kulturní identita a rozdíly. Nacionalismus ale zatím nedefinoval hranice národního. Nacionalismus nesmí jednoduše triumfovat, ale internacionalismus nemůže zůstat beze změny. A bude to dlouhá cesta.