I po dvaceti letech je společná měna faktorem způsobujícím divergenci místo slibované konvergence.
K dvacátému výročí vzniku eura, společné evropské měny, se nad jeho smyslem a dopady zamyslel řecký ekonom Jannis Varufakis. Hned v úvodu píše, že euro mělo být nejhmatatelnějším úspěchem evropské integrace, reálně k ní ale nepřispělo, ba právě naopak.
Prvotním účelem společné měny bylo usnadnit integraci odstraněním nákladů měnových konverzí a rizik destabilizačních devalvací. Příslibem byla i podpora přeshraničního obchodu a cenová stabilita. Investice uvnitř eurozóny měly přinést rychlejší růst produktivity a konvergenci mezi členskými zeměmi. Zkrátka, euro mělo být oporou neškodné germanizace Evropy.
Dodnes se žádný z těchto příslibů nenaplnil. Za posledních dvacet let se obchod uvnitř eurozóny zvýšil o 10 %. V globálním obchodě mezitím došlo k 30% růstu a obchod mezi Německem a zeměmi bez eura (Polskem, Maďarskem a Českem) se zvýšil o 63 %.
Podobně je to s produktivními investicemi. Vlna půjček z Německa a Francie zaplavila Řecko, Irsko, Portugalsko a Španělsko, což vyústilo v postupné bankroty, které se před deseti lety staly jádrem krize eura. Většina přímých zahraničních investic však směřovala ze zemí jako Německo do té části EU, která se rozhodla euro nepřijmout. Zatímco se tedy investice a produktivita uvnitř eurozóny rozcházely, konvergence probíhala se zeměmi, které zůstaly vně společné měny, píše dále Varufakis.
Konstatuje dále, že na každých 100 eur vydělaných průměrným Němcem si průměrný Čech vydělal v roce 1995 17 eur, průměrný Řek 42 eur a průměrný Portugalec 37 eur. Z těchto tří Evropanů si po roce 2001 nemohl vybrat eura z domácího bankomatu jenom Čech, ale přesto se v roce 2020 přiblížil k příjmu průměrného Němce ve výši 100 eur o celých 24 eur (celkem 41 euro na 100 německých). V případě Řeka se jednalo o pouhá 3 eura a Portugalce o 9 euro.
Otázkou není, proč euro nezajistilo konvergenci, ale proč ji vůbec někdo předpokládal. Varufakis uvádí, že srovnání s dobře integrovanými zeměmi jako jsou Švédsko a Norsko, Austrálie a Nový Zéland nebo USA a Kanada ukazuje, že jejich integrace posilovala právě proto, že se vyhnuly společné měnové unii.
Význam měnové nezávislosti Varufakis ilustruje mírou inflace. Bilaterální směnné kurzy sice kolísaly, jak dokládá na příkladu těchto tří párů zemí, zato působily jako tlumiče šoků a pomáhaly udržet tyto integrované ekonomiky v souladu.
Podobná interakce nastala v EU mezi Německem a Polskem. V době vzniku eura oslabil polský zlotý o 27 %, v roce 2004 o 50 % a během finanční krize v roce 2008 o 30 %. Polsko se tak vyhnulo růstu poháněnému zahraničním dluhem, který charakterizoval členy eurozóny jako Řecko, Španělsko, Irsko a Kypr, i mohutné recesi v souvislosti s krizí společné měny. Žádná ekonomika EU se nesblížila s německou tak působivě jako ekonomika polská, a není divu.
Zpětný pohled ukazuje, že architektura eura byla navržena tak, že vyvolávala maximální divergence. Evropané v podstatě vytvořili společnou centrální banku bez společného státu, který by jí kryl záda. V dobrých časech vytvářely přeshraniční půjčky neudržitelné dluhy. V době krize se stala nevyhnutelným důsledkem tohoto uspořádání ostrá divergence a obrovské nové nevyváženosti.
Varufakis míní, že země jako Polsko, Nový Zéland nebo Kanada zvládly globální krize bez zaostávání právě proto, že se bránily měnové unii.
Někteří lidé tvrdí, že Evropa se nyní poučila, když v reakci na krizi eura a pandemii byla eurozóna posílena novými institucemi, jako je Evropský stabilizační mechanismus (společný záchranný fond), společný systém dohledu nad evropskými bankami a unijní ozdravný fond nové generace. Tyto změny ale představují jen minimum umožňující euru udržet se nad vodou, nic však nemění na jeho charakteru. Potvrzují, že EU je připravena změnit vše tak, aby všechno zůstalo při starém a nemusela udělat to nejdůležitější – vytvořit řádnou fiskální a politickou unii, která je předpokladem zvládnutí makroekonomických šoků a odstranění regionální nerovnováhy.
I po dvaceti letech společná evropská měna rozdmýchává divergenci místo konvergence. Dříve toto tvrzení vyvolávalo vášnivé debaty, které dávaly naději, že Evropa si je vědoma odstředivých sil ohrožujících její základy. Dnes tomu tak není. Když nyní ministři financí eurozóny vydali společný chvalozpěv na jednotnou měnu, nestalo se vůbec nic. Nikdo se nerozzlobil, nikdo se nepřipojil k oslavám. Taková apatie nevěstí nic dobrého pro unii, kterou trhají na kusy prohlubující se nerovnosti a xenofobní populismus, končí Varufakis.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.