Václav Hořejší míní, že Minské dohody představují základ pro řešení krize a dobré a pragmatické vztahy mezi Západem a Ruskem by byly dobrou zprávou také pro Ukrajinu.
V posledních několika týdnech jsme svědky, resp. spíše účastníky mimořádné (bohudík prozatím hlavně mediální) konfrontace mezi Ruskem a Západem. Začalo to koncem loňského roku hromaděním ruských vojsk poblíž ukrajinských hranic a posléze vznesením radikálních, až ultimativních požadavků, aby Západ upustil od plánů na přijetí Ukrajiny do NATO a dokonce, aby došlo z vojenského hlediska k návratu před rok 1999, kdy se tato aliance začala rozšiřovat o první postkomunistické státy (Česko, Maďarsko a Polsko). Rusko dlouhodobě zdůrazňuje, že se expanzí NATO cítí ohroženo, a že toto rozšiřování je porušením slibů, které dostal Sovětský svaz na počátku 90. let, kdy se vzdal kontroly nad svými bývalými satelitními komunistickými státy, došlo ke sjednocení Německa, a kdy byla jednostranně zrušena Varšavská smlouva.
Nynější dramatické zhoršení vztahů Západu s Ruskem je přímým pokračováním toho, co se stalo v roce nejprve v roce 2008 (vojenský konflikt Gruzie s Ruskem) a zvláště v roce 2014 (násilný převrat na Ukrajině, občanská válka a ruská intervence na Donbasu a ruská anexe Krymu). V posledních několika letech se už stalo poněkud únavnou tradicí, že Ukrajina a její západní podporovatelé nejméně jednou za rok ohlašují, že během několika týdnů „s velkou pravděpodobností“ dojde k ruskému vojenskému útoku na Ukrajinu, případně že tam dojde k Ruskem organizovanému státnímu převratu – nejinak je tomu i v těchto týdnech.
Myslím, že nejsem sám v přesvědčení, že velkou část viny na onom výrazném zhoršení vztahů nese Západ, který se vůči Rusku, poraženému ve studené válce, choval dlouhá léta přezíravě a odmítal brát jakékoli ohledy na jeho zájmy. Zásadní chybou bylo v roce 2008 rozhodnutí NATO přizvat k budoucí účasti v této alianci také Gruzii a Ukrajinu. To není jen názor nějakého pošetilého českého molekulárního imunologa, ale i respektovaných politiků a komentátorů jako je Robert Gates, Henry Kissinger, Lawrence Wilkerson, George Kennan či Patrick Buchanan. Je známo, že když se Sovětský svaz v roce 1989 vzdal nadvlády nad svými satelity, posléze souhlasil s rozpuštěním Varšavské smlouvy a sjednocením Německa, bylo prezidentu Gorbačovovi slibováno, že se NATO nebude rozšiřovat dále na východ (divím se, že tento závazek nevyjednal Gorbačov v písemné podobě). Tento neformální závazek (který prokazatelně ústně učinil americký ministr zahraničí Baker, západoněmecký kancléř Kohl a ministr zahraničí Genscher) byl k nelibosti Ruska po několika letech porušen; to, že se v budoucnu toto chystá i pro Ukrajinu a Gruzii ale už bylo pro Rusko moc.
Je jistě pravda, že i tyto země jsou suverénní a principiálně mohou podle svého uvážení vstupovat do jakýchkoli aliancí. Od Západu (resp. hlavně USA) není ale moudré demonstrativně nebrat ohledy na názor Ruska, které se stále (oprávněně, a po překonání všestranného propadu v 90. letech čím dál víc) považuje za velmoc.
Je také pravda, že ruské požadavky na jakousi demilitarizaci a neutrální status některých jeho sousedů zdůvodňované bezpečnostními obavami vypadají skutečně dosti paranoidně. Na druhé straně uvědomíme-li si, jak převratné a naprosto neočekávané události se ve světě staly v posledních několika desítkách let, lze určité obavy Ruska aspoň trochu pochopit.
Ale hlavně – kritizujeme-li oprávněně „Putinovu doktrínu“ o jakési omezené suverenitě některých jeho sousedů, měli bychom si vzpomenout na slavnou Monroeovu doktrínu, které se americká zahraniční politika nikdy nezřekla. Nemyslím proto, že by Spojené státy bez jakékoli reakce hleděly na rozmísťování ruských nebo čínských jednotek v Mexiku nebo na Kubě (ostatně v případě Kuby už se něco takového stalo v roce 1962 – je v dobré paměti, že tehdy se SSSR snažil také říkat, že Kuba je suverénní země a má právo si na své území pozvat ozbrojené spojence…).
Realita je prostě taková, že „velmoci nerady vidí, když se na jejich hranicích děje něco, co se jim nelíbí“. Můžeme sice namítat, že Rusko už vlastně není v pozici takové „skutečné velmoci“ jako kdysi SSSR, ale to bychom jen zavírali oči před realitou a škodili sami sobě.
Kyjevský puč a jeho důsledky
V podání většiny našich, ale i jiných západních médií se zdá, jako kdyby v roce 2014 Rusko bezdůvodně přepadlo Ukrajinu, proti vůli tamních obyvatel nastolilo loutkové režimy ve dvou miniaturních separatistických donbaských „lidových republikách“ a obsadilo a posléze anektovalo Krym. Mnozí dnes totiž zapomínají, že k těmto politováníhodným událostem, které stály životy více než 13 tisíc Ukrajinců, došlo až následkem toho, co se krátce předtím stalo v Kyjevě. Počátkem roku 2014 tam byl po masivních demonstracích svržen prezident Janukovyč zvolený v roce 2010 v demokratických volbách a vláda vzešlá ze svobodných voleb v roce 2012. Tuto mocenskou změnu nemohu označit jinak než jako klasický puč, formálně ještě horší než ten československý komunistický z roku 1948.
Demonstrace, které tomuto převratu předcházely, byly vyvolány tím, že prezident pod ruským ekonomickým nátlakem (ceny plynu) koncem roku 2013 nepodepsal smlouvu o spolupráci mezi EU a Ukrajinou. Někdy slýchám, že onen převrat byl obdobou toho, co se stalo v Československu na konci roku 1989. S tím ale nemohu souhlasit – zásadní rozdíl je, že tehdy byl u nás svržen režim, který svobodné volby nepřipustil 40 let…
Je smutnou skutečností, že na dění v kritických únorových dnech roku 2014 měli svůj podíl i představitelé Západu. Dne 21. února 2014 podepsal Janukovyč, předsedové tří opozičních stran a ministři zahraničních věcí Německa, Francie a Polska dohodu o vyřešení krize, podle níž se obě strany měly zdržet násilných akcí, mělo být zahájeno nezávislé vyšetření násilností, sestavena vláda národní jednoty a do prosince 2014 měly být provedeny předčasné prezidentské volby. Následující den však demonstranti vedení radikálními aktivisty tuto dohodu odmítli, násilně obsadili vládní budovy a parlament. Prezident uprchl nejprve na Krym a poté do Ruska. Západní představitelé, kteří dohodu podepsali, bohužel netrvali na její realizaci a násilný převrat neodsoudili.
Je třeba poznamenat, že Janukovyč nevedl nějakou protievropskou politiku (např. jeho první prezidentská zahraniční cesta v roce 2010 vedla do Bruselu); zjevně se snažil o to, aby Ukrajina měla dobré vztahy jak s EU, tak s Ruskem. Nepodepsání oné asociační dohody s EU bylo způsobeno ruskou hrozbou, že v opačném případě nebude Ukrajina dostávat plyn za výrazně zvýhodněné ceny.
Smutným a tragickým důsledkem těchto událostí bylo to, co se pak dělo na Donbasu (občanská válka, ve které separatisty všestranně podpořilo Rusko) a na Krymu, který měl status autonomní republiky s vlastní vládou a parlamentem (vyhlášení referenda o osamostatnění a posléze připojení k Rusku).
Není pochyb, že mohutná podpora donbaských vzbouřenců a krymských separatistů Ruskem byla v rozporu s mezinárodním právem, ale nelze popírat, že tyto kroky byly důsledkem onoho nedemokratického převratu v Kyjevě. V konfliktu na Donbasu se obě strany (Ruskem podporovaní separatisté i ukrajinská vláda) chovaly jako nezodpovědní dobrodruzi. U těch vzbouřenců to asi nepřekvapuje, ale nechápu, jak může vláda nasadit proti svým vzbouřeným občanům těžké dělostřelectvo, ničit obytné domy nebo moderní letiště.
Apely na mezinárodní právo ale vyznívají nevěrohodně od těch, kteří se jím sami neřídí – mám na mysli země NATO a zvláště Spojené státy, které v rozporu s mezinárodním právem podnikají rozsáhlé vojenské akce po celém světě (viz Jugoslávie v roce 1999, Irák 2003, Libye 2011, Sýrie doposud), zavádějí jednostranné sankce, jejichž dodržování silou vynucují na jiných zemích, odstupují od těžce dojednaných mnohostranných dohod, neuznávají jurisdikci mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny nad svými občany. Argumentace proti ruskému chování vůči Ukrajině založená na požadavcích respektování mezinárodního práva a absolutní nedotknutelnosti suverenity této země potom vyznívá jako příslovečný pokřik „Chyťte zloděje!“ nevhodnou osobou.
Pokud jde o nepřijatelnost anexe Krymu, je nutno připomenout obdobné případy – odtržení Kosova od Srbska (dosažené s podstatným přispěním více než dvouměsíčního bombardování Srbska silami NATO v roce 1999) nebo vznik Severokyperské turecké republiky v roce 1983 po vojenské invazi Turecka (členské země NATO). Vojenské zásahy na území jiných suverénních států jasně odporující mezinárodnímu právu ostatně nejsou nijak neobvyklou aktivitou Izraele a samozřejmě ani USA, a to dokonce na území s nimi spřátelených států (likvidace Usámy bin Ládina v Pákistánu a Kásima Sulejmáního po příletu na oficiální návštěvu Iráku).
Nynější krize a její řešení
Nynější situace má některé bizarní aspekty – americký prezident a NATO už několik týdnů opakují, že Rusko podnikne v nejbližší době téměř jistě vojenský útok na Ukrajinu, ačkoli to Rusko soustavně popírá. A ukrajinský prezident kárá toho amerického, aby nešířil paniku, zatímco jiní ukrajinští představitelé pranýřují Německo za jeho rozumný postoj zdůrazňující nutnost diplomatického, nikoli vojenského řešení…
Samostatnou kapitolou je problematický stav dnešní ukrajinské ekonomiky, politiky a společnosti vůbec. Nadále tam panuje vysoká míra korupce (ačkoli někteří aktivističtí novináři to označují za pouhou ruskou propagandu), spousta občanů této potenciálně bohaté země se musí živit jako málo placení gastarbeitři v zahraničí (včetně Ruska), politika je pod vlivem řady „oligarchů“, špatně skončilo několik pokusů odstranit masovými protesty neschopné a zkorumpované politiky. Až absurdně působí, když exprezident Porošenko, kterého vynesl k moci onen „majdanský“ převrat, je nyní obviněn z vlastizrady…
Jsem přesvědčen, že k žádnému ruskému útoku opět nedojde. Je, myslím, zcela zřejmé, že Rusko se (docela úspěšně) snaží pravidelně opakovanými demonstrativními přesuny svých vojsk poblíž ukrajinských hranic jen „dělat vlny“, znervózňovat Ukrajince i Západ, a z takové situace diplomaticky a propagandisticky těžit. Časem nejspíš i ti největší evropští příznivci ekonomicky i politicky slabé a problematické Ukrajiny přestanou reagovat na mnohokrát opakované a evidentně falešné poplachy.
Myslím, že nadále platí, že základem urovnání situace by měla být tzv. Minská dohoda z roku 2015, která předpokládá opětné začlenění donbaských „lidových republik“ do Ukrajiny s tím, že nabudou zvláštního statutu. Zdá se, že tím, kdo na toto řešení opakovaně apeluje, je hlavně Rusko, zatímco ukrajinská vláda se vzbouřenci odmítá jednat.
Výsledné řešení by mělo pragmaticky vycházet z reálné situace – tedy uznat ruskou anexi Krymu (podobně, jako je do značné míry uznávána izraelská anexe Jeruzaléma a Golanských výšin, existence Severokyperské republiky nebo Kosova). Obyvatelé dvou donbaských „lidových republik“ (představujících méně než 3 % rozlohy Ukrajiny) by měli dostat možnost rozhodnout se ve férovém referendu pro autonomní setrvání v rámci Ukrajiny nebo pro připojení k Rusku (podobnou možnost sebeurčení dostali v minulosti i obyvatelé mnoha jiných území (řady dřívějších kolonií, nověji Skotska). Je ostatně s podivem, že tak velká a etnicky nejednotná země jako je Ukrajina nemá federativní uspořádání.
V zájmu všech by bylo zaručit Ukrajině (a také Gruzii) neutrální status obdobný třeba tomu finskému a smluvně zajistit částečnou demilitarizaci v širokém pásmu na východ i na západ od ruské hranice (tedy samozřejmě i na té ruské straně), ideálně i podél celé západní hranice Ruska s ostatními zeměmi. Ukrajina si musí v první řadě udělat pořádek sama u sebe a své problémy se sousedy (hlavně s Ruskem) musí být schopna řešit diplomaticky. Nemyslím, že by EU měla považovat Ukrajinu za nějakého blízkého spojence, kvůli kterému by snad měla jít i do vojenského konfliktu – nemyslím, že tato země, která se ještě zdaleka nezbavila své neblahé postsovětské minulosti, za to stojí. Měli bychom s ní ovšem intenzivně ekonomicky a kulturně spolupracovat, usnadnit jejím občanům příchod k nám za prací. Pokud budeme mít dobré vztahy s Ruskem, bude to nakonec pozitivní i pro Ukrajinu. Jiná věc ovšem je, jestli jsou ochotny takto vidět situaci i Spojené státy – obávám se, že ne…
Závěry
Je absurdní, když v nynějším světě čelícímu řadě skutečně mimořádně závažných existenciálních problémů (globální klimatická změna, hrozba závažných epidemií, přelidnění, problematické aspekty globalizace) se vynakládají v rámci soupeření mezi hlavními velmocemi (USA, EU, Čína, Rusko) doslova šílené prostředky na zbrojení. Mezi těmito mocnostmi přece neexistují žádné zásadní důvody bránící pokojné spolupráci – všechno jsou to v podstatě „neideologické“ kapitalistické státy, které se sice výrazně liší mírou svého státního liberalismu resp. autoritářství, ale jejichž hlavní snahou je zajistit svým občanům dobré materiální podmínky k životu. To je zásadní rozdíl oproti dřívějšímu Sovětskému svazu a ostatním komunistickým zemím, které otevřeně vyznávaly „spasitelskou“ ideologii se světovládnými ambicemi (dnešní Čína již takovou ideologii v podstatě pragmaticky opustila a je „komunistická“ jen nominálně). Mimochodem, pro Západ potenciálně hrozivým negativním důsledkem nynější konfrontace s Ruskem může být úzké protizápadní spojenectví Ruska s Čínou. Řekl bych, že daleko lepší by byl pro všechny světový bezpečnostní systém založený na přátelské spolupráci všech tří těchto velmocí.
Podle mého názoru jediným reálným a stále větším nebezpečím pro celý ten „neideologický“ svět je radikální islamismus, který se stále šíří. Jsem přesvědčen, že celý civilizovaný svět by měl zapomenout na ty nesmyslné mocenské rozpory a raději se snažit zabránit budoucím potenciálně obrovským problémům s novým „Islámským státem“, jehož malou předehru už jsme zažili. Až bude mít miliardu obyvatel oddaných jeho přitažlivé náboženské ideologii v a bude disponovat jadernými zbraněmi (nic nepředstavitelného, Pákistán je už má), bude pozdě…
Závěrem bych zdůraznil:
1) Tvrdím, že Česku od žádného státu, tedy ani od Ruska, nehrozí žádné vojenské nebezpečí. Nynější obavy některých propagandistů, že Rusko by chtělo nastolit (dokonce násilím) nějaké loutkové režimy v dřívějších státech Varšavské smlouvy a nynějších členských zemích EU, mi připadají naprosto absurdní. Považuji je jen za strašáka, který nás má co nejvíce připoutat k americkému „ochránci“ a jeho zájmům.
2) Věřím prohlášením ruských představitelů, že se nechystají k válce s Ukrajinou. Věřím, že nikdo rozumný nechce, aby se Západ pustil do války, a už vůbec ne kvůli Ukrajině, zemi značně problematického politického charakteru. Jsem přesvědčen, že současná napjatá situace může být snadno vyřešena diplomaticky a že mohou být obnoveny korektní vztahy i s Ruskem.
3) Jsem přesvědčen, že naše republika by byla bezpečnější, kdyby nebyla členem NATO (podobně, jako členy nejsou některé jiné evropské státy), protože tato organizace evidentně slouží hlavně americkým zájmům a může nás zatáhnout do pochybných dobrodružství našim zájmům škodícím. Bezvýhradně naopak podporuji naše aktivní členství v EU a přál bych si, aby pokročila její integrace směrem ke (kon)federaci.
4) Na adresu těch, kteří s mými názory nesouhlasí, bych chtěl říci, že nejsem žádný podporovatel Ruska a tím spíše ne jeho nynějšího autoritativního režimu. Nejsem „proruský“ – leží mi na srdci zájmy české, ne americké. A v českém (ale i evropském) zájmu rozhodně jsou i dobré vztahy s Ruskem.