Alexandra Gorodecká pokračuje pátým dílem ve svém seriálu věnovanému Anne Frank(ové) a jejímu Deníku.
V minulém díle jsem se snažila pojednat o tom, jak v základních rysech vypadal Annin vztah k rodičům, a jak zázračně se proměnil její poměr k Peteru van Daanovi. Není třeba zdůrazňovat, že Annin příběh s Peterem je poněkud ‚useknutý‘, bez správné pointy, rozuzlení, rozplývá se zkrátka v určitých zklamaných očekáváních, nedobrých tušeních, či náznacích. Jednoduše pokud jde o vztahové výhledy, budoucnost mladého páru nepůsobí zvlášť slibně. S určitostí však o dané věci nemůžeme mnoho jiného říci, neboť z praktických příčin nic dalšího nevíme. Anne s Peterem nedostali šanci. Mladé dvojici se krom rozdílností povah postavil do cesty život; nebo lépe řečeno: nucené odloučení a smrt.
O vztahu Anne k jejímu otci již bylo řečeno vše podstatné, a to včetně toho, že přes všechnu lásku a obdiv k němu, se Anne nepodařilo nalézt v něm vytouženou blízkou duši – přítele a důvěrníka. Sama přiznává, že si od otce vždy držela znatelný odstup. Prý o něm věděla příliš málo na to, aby se mu mohla otevřít a ‚plně‘ mu důvěřovat. U matky to bylo ještě obtížnější, neboť k ní nechovala dostatečný obdiv a respekt. Na rozdíl od Margot, která oba rodiče milovala stejně, Anne mezi rodiči činila rozdíl a matce svoji rezervovanost vůči její osobě dávala citelně najevo, což se někdy neobešlo bez následků: „Matka mi včera jednu vrazila. Taky jsem si ji zasloužila; to už nejde, abych vůči ní projevovala takovou lhostejnost jako dosud. Chci se pokusit o to, abych se lépe ovládala, abych přes všechno byla přívětivá a zanechala zbytečných poznámek.“
I přes nepříliš nadějné vyústění Annina milostného vztahu mám za to, že je namístě zmínit, jak pozvolna a s jakou hloubkou se k sobě dvojice přibližovala – nejednalo se o žádné chvilkové poblouznění. Anne o Peterovi dlouho snila a měla ho opravdu ráda, a čím ho měla raději, tím víc se stávala nezávislou na svých rodičích. U Petera to fungovalo podobně, a i toto mladý pár spojovalo.
„Ostatní naštěstí nezpozorovali nic ze všech mých citů. Všimli si jenom, že jsem vůči matce o něco chladnější, že k otci nejsem tak něžná a s Margot, že už téměř nemluvím o svých nejosobnějších věcech. Jsem uzavřená. Musím si především udržet vnější jistotu. Nikdo nemusí vědět, že mé nitro je v jakémsi válečném stavu mezi žádostivostí a rozumem.“
Tímto způsobem se Anne vnitřně osamostatnila, pochopila své silné a slabé stránky, stanovila si cíle a vydala se za nimi. Vztah s Peterem jí při tom byl oporou a útěchou. Nebyla si jistá, zdali se jednou vezmou. To nedokázala odhadnout. Nevěděla, jaký Peter bude, až dospěje, ale v daném okamžiku tu byl pro ni, což bylo to hlavní, co potřebovala získat. Druhou podstatnou věcí byla možnost plnit si své sny. Chtěla se hodně naučit. Nesnášela algebru a geometrii. Všechny ostatní předměty ji bavily, nejvíce dějepis. Učila se denně, a to velmi poctivě.
„Konec války je ještě tak daleko, tak neskutečný, pohádkový. Neskončí-li válka do září, nepůjdu už do školy, neboť jít zpátky o dva ročníky se mi nechce. (…) Musím pracovat, abych nezůstala hloupá, abych se dostala kupředu, abych se mohla stát novinářkou – to chci. Vím, že dovedu psát. (…) Jsem si sama nejlepším i nejostřejším kritikem. Vím, co je a co není dobře napsáno. Nikdo, kdo nepíše, neví, jak je to krásné psát. (…) A nebudu-li mít dost talentu, abych psala novinové články nebo knihy, dobrá, pak si stále ještě mohu psát sama pro sebe.“
Ano, to Anne v téměř každé volné chvíli dělá, a dělá to vášnivě. O svém Deníku, což pro mnohé bude možná překvapivé, smýšlí jako o humoristickém díle; a to není od věci, neboť text je opravdu psán s velkou nadsázkou – tedy nikoli nevýznamné jeho části. Ostatní jsou formulovány s plnou vážností. K typickým příkladům vysloveně vtipných pasáží patří např. „Óda na (Annino) plnicí pero“, jež sice skončilo neslavně, ale byla mu věnována krásná vzpomínka.
„Mé plnicí pero bylo pro mne vždy vzácným majetkem. (…) Mělo za sebou dlouhý a zajímavý život pera, který zde nyní chci popsat. Když mi bylo devět let, došlo sem moje plnicí pero (dobře uložené ve vatě) jako ‚vzorek bez ceny‘. Byl to velkolepý dárek babičky, která tenkrát ještě bydlela v Cáchách. (…) Když mi bylo deset let, směla jsem je vzít s sebou do školy a učitelé dovolili, abych jím psala. Bohužel musel můj miláček zůstat příštího roku doma, neboť třídní učitelka šesté třídy povolila jen prosté školní násadky. (…) Když mi bylo třináct, dostalo se plnicí pero se mnou do zadního traktu a provázelo mě věrně při práci i korespondenci s tebou.“
Následně Anne líčí, jak si pero odložila na stůl a nechala ho tam ležet, zatímco se na tomto místě Margot s tátou věnovala latině. Když skončili a Anne se vrátila zpět, její „dobrý přítel (beze stopy) zmizel“. Margot vyslovila obavu, že pero bylo spáleno spolu s plesnivými fazolemi, což se záhy potvrdilo, když tatínek z popela vytáhl svorku. Anne vzniklou situaci uzavřela se smutkem, ale s nesmírnou důstojností: „Ze zlatého pera už nic nezbylo. Mám jedinou útěchu, i když velmi sporou: Mé plnicí pero je zpopelněno, což bych si jednou později pro sebe také přála!“
Ztracené pero autorka nazvala „dobrým přítelem“. Jeho pozbytí ji bolelo, ovšem to není nic ve srovnání s tím, co by pro ni znamenala ztráta milovaného Deníku. A taková ztráta opravdu hrozila, neboť po jednom vloupání dům prohledávala policie a oběma rodinám i panu Dusselovi hrozilo odhalení. Všichni byli strachy bez sebe a v kritickém okamžiku pan Frank zmínil, že pokud budou nalezeni, „(p)ak najdou také Annin (D)eník“. „Nejbázlivější ze všech (přítomných)“ tedy navrhl, aby ho spálili. Anne nespecifikuje, o koho šlo. Vykřikla jen: „Můj (D)eník ne! Ten půjde jenom se mnou společně!“ Tím celá rozmluva, bohudík, skončila.
Osud Annina dokumentárního textu, jak je vidět, nebyl jednoduchý, a to ani za autorčina života. Deník měl několikrát namále. Anne se však držela svého plánu – chtěla se stát „novinářkou a potom slavnou spisovatelkou“. Nevěděla jistě, zdali se jí to podaří, ale vroucně si to přála. Byla pevně rozhodnuta „po válce uveřejnit knihu: Zadní trakt“. Její deník měl být podkladem tohoto díla. Život běžné ženy nebyl nic pro ni, to Anne cítila. Dle svých slov nechtěla být jako její matka, nebo paní Van Daanová, jež si sice splní své povinnosti, ale na ně a na jejich práci se snadno zapomene.
„Vedle muže a dětí (chtěla) mít ještě něco, čemu by se mohla plně věnovat! (Chtěla) žít ještě po své smrti. Proto (byla) Bohu (…) vděčná (za to), že (ji) obdařil možností, aby rozvíjela svého ducha a mohla psát, aby dovedla vyjádřit vše, co v (ní) žije. (…) A z celého srdce doufala, že jednou (napíše) něco významného.“
*V článku bylo čerpáno z textu Deník Anne Frankové: 14. června 1942 – 1. srpna 1944. Z originálu Het Achterhuis přeložil Gustav Janouch. Text vyšel v Praze roku 1957 v nakladatelství Svobodné slovo – Melantrich. Dále byly použity informace z oficiální stránky Domu Anny Frankové https://www.annefrank.org/nl/.
Čtenářům připomínáme, že do 15. července mohou v saské Žitavě navštívit výstavu o Anne Frankové (viz náš příspěvek zde).
Psali jsme:
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník…(1.část)
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník… (2. část)
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník… (3. část)
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník… (4. část)
Pokračování: