Historik Jiří Malínský se věnuje jedné z nejtragičtějších postav českých moderních politických dějin, osobnosti Emila Háchy.
Nedávno uplynulo 150 let od narození třetího česko-slovenského prezidenta doc. dr. Emila Háchy, rodáka z jihočeských Trhových Svin (12. července 1872). V těchto dnech se také v Praze schází vědecká konference věnovaná životu a dílu této nekonvenční osobnosti mezi československými prezidenty. Je-li Edvard Beneš jejich jediným vrcholovým sportovcem (pravým křídlem SK Slavia Praha C, tehdy, na počátku minulého století naším třetím nejlepším klubovým celkem), je Emil Hácha v tomto nekonvenčním celku jeho jediným básníkem. Není to však věc jediná, která poutá zaslouženou pozornost k jeho vlastně také velmi nekonvenčně rozevláté osobnosti. Zkusme tomuto nevšednímu souboru svým způsobem nadčasových fakt věnovat bližší pozornost.
Jihočeský rodák promoval na Karlo-Ferdinandově již české univerzitě r. 1895. Záhy nalezl uplatnění v administrativě českého zemského výboru (výboru Království českého), kde nabýval podnětné znalosti a zkušenosti vzniklé z prací na předlitavské a české zemské legislativě zřejmě i v širším než jen v jejím dobovém užším českém, moravském a slezském kontextu. Mnoho cenných znalostí si odnesl i z českého zemského místodržitelství a další právnické zkušenosti získal jako dvorní rada Správního soudního dvora ve Vídni mezi lety 1916–1918. Byl současně i členem skupiny právníků, která na popud Národního výboru a Českého klubu připravovala první zákony předpokládaného buď federálního, nebo zcela samostatnéhočeského (československého) státu; v tomto ohledu tedy participoval na práci ilegálního domácího prvního odboje.
Po obnovení české státnosti se spolu s dalším, generačně starším právníkem Ferdinandem Pantůčkem (1863–1925) podílel na založení prvorepublikového nejvyššího správního soudu a po Pantůčkově smrti byl TGM jmenován jeho druhým prezidentem. Kromě toho se r. 1920 habilitoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde také pedagogicky působil ve dvacátých letech minulého století. Mimoto vynikl detailními znalostmi anglosaského zvykového a mezinárodního práva. I z těchto důvodů byl předním členem legislativní rady prvorepublikových vlád, České akademie (předchůdkyně dnešní Akademie věd České republiky) a České učené společnosti. Háchova mezinárodní osobnostní úroveň byla potvrzena i jeho prestižním působením v haagském mezinárodním rozhodčím soudu.
Podobně jako Masaryk a Beneš byl i Hácha široce rozkročenou osobností. V mladších letech propadl jak turistice, tak tělocvičným aktivitám. Jako literární překladatel se spolu s bratrem Theodorem věnoval zčeštění proslulého humoristického románu anglického spisovatele Jeroma Klapky Jeroma Tři muži ve členu (1902), své privátní básnění pod výstižným názvem Omyly a přeludy (1939) publikoval jako svod těchto svých životních snah na konci života; jako překladatel i básník byl zakotven v poetice a vyjadřování lumírovské generace. Z jeho právnické publikační činnosti si svou vysokou heuristickou i teoretickou úroveň zachovává nedoceňovaný příručkový monument Slovník veřejného práva československého (byl vydáván v letech 1927–1939).
Za tvořivou plodnost svého života vděčil i své manželce Marii; její skon na počátku r. 1938 proto pro něj znamenal těžký životní otřes. Pokud však doufal v poklidný podzim života, byl z něj rázně vyveden na podzim tohoto pohnutého roku. Žádný z pomnichovských uchazečů o nevděčný druhorepublikový prezidentský úřad nevzdoroval nabídce houževnatěji než tento stárnoucí právník; odpor bytostného konzervativce zlomila až katolická církev a morální motivace strádáním vlasti rozrušeného vlastence. Svou funkci od počátku pojímal jako nevyhnutelnou oběť. V odpovědi na blahopřání svého předchůdce Edvarda Beneše z 10. prosince 1938 výslovně zdůraznil: „Pane prezidente, Váš laskavý list mne dojal, ale také povzbudil v mém úkolu, který jsem přijal zdráhavě a s největším sebezapřením jako tvrdý příkaz povinnosti. Těšil jsem se na své skromné soukromí a na literární práci, své dávné záliby. Povinnosti mé nynější funkce dopadají na mne velmi těžce, neboť jsem si vědom své nedostatečnosti. Snažím se v mezích svých sil „to make the best of it“ a těším se nadějí, že má funkce jest jen přechodné převahy a že v dohledné době bude ze mne sňata. Jsem si vědom, že budu brzy přísně posuzován, ale současnost není snad nikdy schopna spravedlivého soudu.“
Po ten krátký čas, který mu byl dopřán a kdy mohl alespoň přibližně navázat na své prvorepublikové působení, dával najevo, že očekává návrat skutečného prezidenta prof. Edvarda Beneše; bezprostředně po své inauguraci příznačně neopomněl uctít na lánském hřbitůvku Masarykovu památku. A když se projevily náznaky slovenského ľuďáckého separatismu, vyzval k rychlé vojenské protiakci hájící jednotu okleštěné republiky. Během vynucené berlínské návštěvy 14. března 1939 nebyl s to vzdorovat hrubostem a brutálnímu násilí hitlerovských špiček; nechybělo moc, aby ho byly stály život. Skutečným domácím quislingům vzdoroval založením určitého předchůdce komunistické Národní fronty Národního souručenství, které se zejména v letech 1939–1941 stalo jedním z míst vzniku domácího druhého odboje. V této souvislosti není od věci připomenout ruské vydírání tehdejších československých státníků z konce srpna 1968 a vynucený podpis nikdy platných potupných Moskevských protokolů.
Okupační nacistické moci nebylo možno vzdorovat tváří v tvář. Kličkování, uhýbání, všemožné formy zpomalování a zbrzďování byly ze strany české protektorátní administrativy další jevovou formou napadnutelného, ale současně i nesporného českého pasivního odboje také charakterizovaného heslem PP (Pracuj pomalu). Háchův organismus absolvoval stykem s nacistickou spodinou jeden otřes za druhým; jeho snaha čelit mu právními prostředky byla výrazem vůle, ale také slabosti muže zvyklého vypořádávat se s nepřízněmi osudu právem demokratického státu. Ani tak však nebyl bez úspěchů. V dubnu 1942 vynutil na SS obergruppenführerovi válečném zločinci Reinhardu Heydrichovi propuštění významné části českých vysokoškolských studentů z koncentračních táborů.
Zlom v názorech na Háchovo působení nastal událostmi druhé heydrichiády. Ano, měl viditelný strach, účastnil se vlny bombasticky orientovaných vyděračsky vynucovaných veřejných soustrastných projevů, zvedal opakovaně paži k tzv. arijskému pozdravu – jako statisíce jeho krajanů. A je také pravdou, že zdravotní chátrání a Eliášovo a Havelkovovo odstranění ho zbavovalo kontaktu s vnějším světem a že se opakovaně snažil na svou odpornou funkci rezignovat. Od května 1944 uznala Háchovu faktickou nesvéprávnost i nacistická moc. Jeho drsný konec v pankrácké věznici na konci června 1945 je dnes právem pociťován v duchu Benešova odsudku jako více než nepatřičný; protiněmecká eufórie konce nacistické despocie tu nalezla jeden ze svých nejnapadnutelnějších projevů. V černobílém světě prvních poválečných měsíců byly rozlišovací etické schopnosti tehdejší československé populace bezprostředně konfrontované s vystupňovaným nacistickým terorem a organizovaným zločinem na svých hluboce podprahových hodnotách.
Konzervativec bráfovského a mattušovského založení, staroliberálně ukotvený čestný katolický vlastenec, kterým doc. dr. Emil Hácha byl, zaslouží vyvážené a spravedlivě nepodjaté zhodnocení svého života a do značné míry i odkazu. Vážíme-li, co v jeho životě bylo opravdu podstatné, měli bychom podle mého názoru výrazně upřednostnit jeho prvoodbojové působení, právnickou erudici, nesporné zásluhy při budování počátků naší moderní justiční správy i nadprůměrné, svým způsobem i nadčasové kvality a výsledky jeho mimoprofesních zálib. Vnucené Háchovo prezidentské působení vede k jednoznačnému závěru: bylo naší velkou tragédií individuální i národní a státní.
Tragédií, kterou bychom si ve svém nejvlastnějším zájmu měli trvale varovně připomínat.
Ilustrační foto: Unknown authorUnknown author, Public domain, via Wikimedia Commons