Anna Veselá komentuje současnou velmi napjatou situaci v české politice. Kam česká politika směřuje?
Napjatá česká politická scéna je nutně ovlivňována ekonomickými tématy, sociálními obavami, ale i změnami v mezinárodní politice, které možná ještě nemají zcela zřetelné kontury. I když se ve své podstatě jedná o změny s globálním a dlouhotrvajícím dopadem, odrážejí se také v mikrosvětě české politiky.
Dvě demonstrace na Václavském náměstí vyvolaly řady silně emotivních reakcí, mezi nimi konající se volby komunální a také volby do Senátu vytvořily materiál pro mnohou analýzu, která překračuje hranice počtů ztrát mandátů u tzv. levicových stran.
Demonstrace a reakce establishmentu
Začněme demonstracemi. První demonstrace uspořádaná hned na začátku září vyvolala u establishmentu šok. Druhá (a s menší účastí, i když skutečně nevím, jak interpretovat „nižší desítky tisíc“) vztek a chuť demonstranty trestat – ať již odebráním dávek (což předjímá, že protestující jsou sociální případy závislé na dávkách, případně zhrzení senioři), přesunem do Ruska (neboť to jistě jsou ruští švábové); nechyběly výzvy k fyzickému násilí, ani vágněji definované výhrůžky „obranou státu“, neboť někteří komentátoři vyhodnotili zejména protesty 28. září jako protiústavní.
Emoce jsou součástí politiky a v napjatých dobách tvoří základní zdroj mobilizace, a to jak sil, které nejsou spokojeny s vývojem a přejí si změnu, tak i těch, kteří se ztotožňují se zájmy vládnoucí třídy a přejí si uchovat status quo. Trvalo mi i jako politoložce mnoho let, než jsem se mohla účastnit akcí (jako pozorovatel) a nebýt emočně příliš zainteresována, neboť emoční vazba kazí úsudek a vede k chybným prognózám. Vyšší věk, zkušenost sametové revoluce, ale i dalších protestních akcí jsou proto pro analytickou práci výhodou.
Druhá demonstrace ukázala, že v ČR žije nezanedbatelné množství lidí (vzpomeňme i na to, že se demonstrace konaly v dalších městech), kteří nejenže mají odlišné postoje od pravicové vlády Petra Fialy, ale velmi odlišně pohlížejí na kurz země jako takové, od členství v mezinárodních organizacích, po priority, které byly velmi frapantně vystiženy heslem demonstrace: „ČR na prvním místě“.
Na „první dobrou“ čtenáře napadne souvislost s Trumpovou „America First“. Jenže ČR není oslabující světová velmoc. V případě zvolání (dokonce i v podání hudebním) „ČR na prvním místě“ se spíše jedná o antikolonizační rétoriku. Řada řečníků se rovněž vztahovala k tomu, jak málo je možno ovlivnit v ČR, či jak se země zbavila svého národního bohatství.
Protestní hlasy jsou v demokraciích zcela běžné. Roli protestní strany plnily od roku 1990 různé subjekty. Někteří čtenáři si možná vzpomenou na sládkovce, dlouhou dobu byla protestním hlasem KSČM, v posledních letech pak národní SPD. To, co zřejmě šokovalo establishment, který to následně ventiloval způsobem „zatočíme s vámi, aneb liberální demokracii si rozvracet nedáme“, je to, že Západ pro tuto skupinu lidí (o které odhadují, že v reálu bude podstatně větší) přestal být vzorem, ke kterému se vztahují. Neplní tedy už více roli ukazatele směru. Bylo by ale chybné usuzovat, že jen kvůli tomu tito lidé mají za svůj vzor Ruskou federaci (Čína emočně v českém prostředí nefunguje). Ztráta směru je významnou součástí životní krize a pokud tuto ztrátu směru pociťuje významná část obyvatel, nutně se to odrazí na politické struktuře dané země.
Se zklamáním ze Západu souvisí i odmítání médií hlavního proudu, které se už před lety přesunuly z role informátora do funkce převychovávací, morálně kázající a kárající.
V případu samotné demonstrace mě překvapilo několik věcí. Zastánci liberální politiky se posmívali tomu, že lidé tleskali projevům či osobnostem, které mohli být ve vzájemném rozporu. To prý dokládá jejich intelektuální nedostatečnost. I já si pamatuji, kdy se tleskalo všemu, i velkým nesmyslům, s velkým nadšením – to byl rok 1989 a první část roku 1990. Emoční stránka měla navrch nad analýzou i nad životní zkušeností. Demonstrace není odborná konference, na to povýšení kritici často zapomínají. Není to prostor pro hlubší argumentace jako v nějaké politické debatě. Je to emoční sounáležitost davu, který formuje sám sebe i své požadavky. To není pohrdlivé konstatování.
Emoční vlna, kterou je možno racionálně vysvětlit jako reakci na souběh vážných krizových situací, takříkajíc popadne vše – exhibicionisty, nově nalezené „vůdce“, kteří se cítí být povoláni (např. díky tomu, že mají peníze nebo know-how na organizaci demonstrací), vyložené blázny, konspirátory, ale i nadšence, odborníky z různých oblastí, oddané aktivisty. Je to skutečně pestrá směsice, kterou dohromady svolá emoční pohnutí a která se následně tříbí, dělí, bojuje proti sobě a pak zase spojuje atd.
Volby a hledání alternativ
V kruzích, které se identifikují s protestujícími mohl po komunálních volbách a prvním kole voleb do Senátu, převládnout zklamání (z příliš velkých a nereálných očekávání). Druhé kolo do Senátu mohla zklamání či frustraci prohloubit.
Myslím, že je potřeba situaci vnímat v jiném kontextu. Je vysoce pravděpodobné, že ke konci roku bude patrné, že vláda situaci nezvládá (a nebude to zřejmě jen česká vláda). Předčasné odvolání i někoho, kdo se může jevit jako destrukční diletant může vytvořit pro budoucnost problém – strana/hnutí/osoba není zcela zdiskreditována a může se znovu na politické scéně objevit. Přestože tento přístup možná vypadá jako adorace „čím hůř, tím líp“, není tomu tak. Jaké jsou totiž alternativy?
Hnutí ANO je pevně spojeno s Andrejem Babišem a bez něj nemá žádnou budoucnost. KSČM navzdory své dynamické předsedkyni působí velmi zastarale a čelí velkému demografickému problému, i když bych tuto stranu neodepisovala tak rychle, jako někteří kolegové politologové (byť ztráta z komunálních voleb je téměř šokující). SPD je protestní strana, která nemá odborné ani žádné další kapacity na to, aby mohla reálně vládnout. A nově se „objevivší“ vůdci jsou z velké části pro politiku naprosto nepoužitelní. Být odborníkem na určitou oblast neznamená orientovat se v politickém procesu, mediích atd. Neříkám, že vytvoření profesionální struktury (nikoliv jen houf obdivovatelů kolem někoho, kdo se cítí býti mesiášem), není možné, ale trvá dlouho. Příliš dlouho na to, aby mohlo tvořit lepší alternativu, než se strany Fialovy koalice definitivně zdiskreditují.
Zbývá sociální demokracie. Porážka Solidarity v hlavním městě Prahy (potupné porážky) je nesmírně důležitá. Tento projekt prosazený proti vůli straníků a nestandardními stranickými mechanismy byl tím, ve který jak předseda strany a jeho okolí (Šmarda, Petříček), tak i liberální komentátoři vkládali obrovské naděje. Mělo to být ukázka spolupráce s dalšími městskými, liberálními subjekty, kteří komunikují zelená a progresivistická témata. Jak se ukázalo, toto spojení v Praze (!) neoslovilo téměř nikoho. Opozice uvnitř ČSSD musí využít toho, že naopak spojení s KSČM a SPD (jak už uvedla v rychlé glose Ilona Švihlíková) uspělo – příklad Tábora mluví za vše. Vyvolání mimořádného sjezdu, a návrat sociální demokracie zpět ke svým tradičním tématům (Petr Drulák by jistě použil pojem „konzervativní levice“) se může jevit jako příliš ambiciózní, ale ze všech možností budování relevantních struktur proti vládě je nejsnáze a také nejrychleji proveditelný. Na straně jedné by šlo o spojení „národních sil“, ale bez excesů typu zpívajícího Ortela či adorace poslanců AfD (z nichž se někteří netají tím, že by rádi zrušili Benešovy dekrety), s patřičným odborným zázemím i značkou, byť hodně poškozenou.
Rozumím požadavku těch, kteří si přejí Fialovu vládu „pryč“ co nejdříve. Je ale potřeba být připraven. Jinak se vítězství v předčasných volbách přinese na stříbrném podnose hnutí ANO, které je skupinou lidí bez idejí (často přeběhlíků z ODS), kteří mohou každý den tvrdit něco jiného. Nelze ovšem ani vyloučit, že spolu s radikalizací občanů daných zoufalou ekonomickou situací (zima, kolaps firem, exekuce atd.) se nynější vládnoucí establishment rozhodne pro represivní opatření, přičemž se bude ohánět záchranou „liberální demokracie“. Pak už jen musím připomenout staré známé „kdo seje vítr, sklidí bouři“.