Jana Turoňová se ve svém textu zamýšlí nad budoucností a vyhlídkami české sociální demokracie.

V posledních letech eskalují v naší „západní společnosti“ procesy, které nebezpečně narušují její stabilitu. Podle toho, zda jsou tyto destabilizační a oslabující události chápané jako náhodné, nebo naopak nějakým způsobem cíleně řízené či využívané, rozlišujeme v zásadě dvě skupiny vzájemných oponentů. Ti, kteří vidí v těchto procesech nebezpečný záměr, jsou tradičně „nálepkováni“ jako konspirátoři a dezinformátoři, nověji v souvislosti s válkou na Ukrajině jako ruští trollové či ruská pátá kolona; případně nejnověji, jako falešní vlastenci a šmejdi – rozhodnou-li se účastnit veřejných protestů proti vládě v rámci energetické a ekonomické krize. Naopak lidé, kteří toto dění považují za nepředvídatelné události a „svědomitě“ je hodnotí uznanými postupy, jsou označováni jako řádní, rozumní a inteligentní občané, kteří pracují se správnými informacemi, a tedy i dospívají ke správným závěrům.

Zajímavý je prostor, v jehož rámci je takovéto kategorické dělení občanstva prováděno. Je to totiž prostor veřejný. Prostor všech občanů, který by měl v ideálním případně také názory všech občanů odrážet, vyváženě o nich informovat a zprostředkovávat široký dialog. To se ale neděje. Společenská realita je v rámci veřejného prostoru naopak záměrně zkreslována, veškeré nekonformní názory jsou označované za výplody dezinformací a manipulace, jejich nositelé jsou zákeřně znevažováni jako lidé podléhající nezdravým vlivům a bludům, jako lidé neschopní vytvořit vlastní úsudek, hodnocení, či předpověď. Vše se přitom zcela uměle poměřuje jakousi politickou korektností jednadvacátého století, která vybízí ke slušnosti, což ve svém důsledku znamená nemožnost osvojení jiného, než toho „správného“ názoru. Formálně tak stále existuje společnost demokratická, tolerantní a respektující, ale vyjádření odlišného názoru je přisuzováno občanům jakoby nižší kategorie.

Bezesporu proto můžeme konstatovat, že dochází k obrovskému společenskému konfliktu, který se bude ještě více prohlubovat a kterým jsou napadeny všechny složky naší společnosti. Rodina, pracovní kolektivy, státní správa a samozřejmě také politické strany a hnutí. Na všech těchto místech dochází k ideologickým zápasům, jejichž hloubku a intenzitu ještě umocnila pandemie covidu a vojenský konflikt na Ukrajině. Otevřený boj se už nikdo nesnaží skrývat, ovšem musíme mít na paměti, že se jedná pouze o úvodní fázi. Vše teprve začíná.

Činnost Fialovy vlády

Za tým Fialovy vlády nejaktivněji bojuje s dezinformacemi a tzv. antisystémovostí ministr vnitra Vít Rakušan. Ten zavedl útvar proti terorismu, extremismu a kybernetické kriminalitě a nově také Krizový informační tým (KRIT), který má vyhledávat antisystémové nálady v řadách státních zaměstnanců, včas je identifikovat a vést s nimi dialog. V takové situaci je namístě se ptát, koho, nebo co, považuje ministr vnitra za „systémové“ a jakým způsobem bude nakládáno s údajnými názory a postoji „antisystémovými“. Dle vyjádření ministerstva vnitra podléhá státní správa radikalizaci, která je způsobena právě českou dezinformační scénou a cílem projektu je tyto tendence zastavit. Jestli však něco zavání skutečnou radikalizací, jsou to právě kroky samotného ministra vnitra. Například vyvěšení mrtvoly vedle státní vlajky na budově ministerstva vnitra v den státního svátku, jakožto výhružný vzkaz pro občany demonstrující proti vládě, je nejen zjevným aktem právě takové radikalizace, ale dokonce i zjevným podněcováním k nenávisti, kterou paradoxně ve svém dalším projevu ministr vnitra zavrhnul. Z tohoto úhlu pohledu jsou jeho slova spíše pouhé fráze než skutečné myšlenky. Jak máme chápat výroky, vypůjčené z dob demokratického křídla první republiky, o humanitě, toleranci, otevřené společnosti, hluboké demokracii a o vlastenectví, které se neprojevuje tím, že nenávidíme národy ostatní, ale tím, že kultivujeme národ vlastní? Jak je máme chápat od člověka, který v den výročí založení naší republiky vyvěšuje vlajku cizího státu na státní budovu? Sice nehovoří proti národu vlastnímu a jeho státnosti, ale evidentně protežuje národ a státnost odlišnou. Možná by v takovém případě bylo zajímavé trochu poupravit výše zmíněný Masarykův výrok tak, že, „vlastenectví se neprojevuje tím, že milujemenárody ostatní, ale tím, že kultivujeme národ vlastní“. Jak nazvat politika, který s odkazem na demokracii, z lůna vlastního státu, prosazuje zájmy subjektů zcela odlišných? Samozřejmě je namístě projevovat vůči ostatním státům zdravou míru solidarity, ovšem slavnostní den české státnosti, intimní okamžik našeho národa, k tomu rozhodně neposkytuje adekvátní příležitost. Demokracii a svobodu projevu nelze tímto způsobem zneužívat a zužovat ji toliko na vládní a parlamentní reprezentaci, ta musí zůstat živá a objektivní pro všechny.

Jednání současné vlády je plné podobných kontroverzí. Rozpory (mezi tím, co vládní politici říkají a mezi jejich reálnými činy) jsou natolik zřetelné, že nad nimi zůstává zdravý rozum mnoha občanů stát. Otázka, která proto visí nad naší zemí, je prostá. Proč nemáme takovou politickou reprezentaci, která by současné, zejména ekonomické a energetické, problémy skutečně řešila a proč jí takové množství občanů nevěří? Naše vláda sice stále prohlašuje, že hledá vhodná řešení, ale stále je nenalézá, stále uklidňuje společenské napětí, ale to roste. Údajně bojuje se strachem, ten však rapidně sílí. Prý odsuzuje nenávist, ale svým konáním ji agresivně podněcuje. Naše vláda označila viníka všeho. Ovšem poukazovat na pouhý vliv Ruska, je dlouhodobě neudržitelné, má-li být zachována svoboda a máme-li se vyhnout totalitním praktikám začínajícím rozdělováním společnosti na vyšší kastu systémového občanstva a nižší kastu toho antisystémového. Je to neudržitelné proto, jelikož příčiny jsou ve skutečnosti jinde a pro většinu soudobých procesů je Rusko, stejně jako pandemie covidu, pouhou záminkou. Pakliže přijmeme logicky nabízející se předpoklad, že covid a válka jsou obrovskou příležitostí pro nadnárodní finanční a zájmové skupiny k tomu, aby se „legální“ cestou dostali k majetkům střední třídy, definitivně ovládly tu nízkopříjmovou a získaly pod svoji kontrolu národní vlády, celé politické a ekonomické dění získává zcela jiný rozměr. Rozměr, kterému se může postavit jen protisíla, nutně nalézající jednotu v ochraně suverenity státu, identity národa, výlučnosti rodiny, historických zkušeností, kulturní jedinečnosti a přirozeného instinktu mocensky spravovat vlastní životní prostor.

Pokud si přejeme projít tímto vyhroceným obdobím jako suverénní svobodná země, zavádění cenzury, státního dohledu, ideologických dialogů, ale třeba také přenášení odpovědnosti výlučně na unijní úroveň, nám v tom rozhodně nepomohou. Potřebujeme v této době vládu, která bude mít skutečný, nikoliv pouze předstíraný, morální rozměr. Role politických stran, hnutí a jednotlivých politiků je proto zcela zásadní a určující. Právě politici jsou ti, kteří mohou společenské konflikty mírnit, vyvažovat je a skutečně zodpovědně hledět do budoucna, s vědomím respektu ke svrchovanosti vlastního národa a jeho zájmům. Je proto nezbytné, aby spolu začaly spolupracovat politické subjekty napříč celým politickým spektrem, které vzájemně spojují právě výše zmíněné hodnoty. S jistotou lze konstatovat, že se jedná o takové politiky z leva i zprava, kteří si uvědomují, jak výstižně upozorňuje i Petr Drulák, přítomnost nebezpečných totalitních tendencí soudobého vládnoucího liberalismu. Tendencí, které se projevují právě výše zmíněným potlačováním svobody projevu, ale také odlišného, nepohodlného názoru, jako takového.

Úloha sociální demokracie

Domnívám se, že v takovém uskupení sil nemůže chybět sociální demokracie. Tedy politická strana, která historicky vždy stála po boku pracující většiny, vyvažovala elitářské tendence a zasazovala se o svobodu, spravedlnost a vzájemnou solidaritu. Bohužel, zhruba od roku 2010 se ČSSD postupně čím dál více vzdaluje velkým politickým tématům v rovině mezinárodní, bezpečnostní, ekonomické i energetické. Vyhýbá se kontroverzním otázkám zásadního významu a vydává se toliko směrem ke kulturní a společenské „revoltě“ v liberálně progresivním duchu, v jehož rámci se dnes téměř výlučně věnuje otázkám genderu, Green Dealu, multikulturalismu aj. Neúspěšné spojení se Zelenými v pražských komunálních volbách, výběr lídrů, témat i ohlášení další spolupráce v rámci evropských voleb, to vše zasazuje ČSSD do politického rámce, který není a ani nemůže být pro voliče atraktivní, natož přesvědčivý. Současný předseda strany se v podstatě nijak výrazně nevymezuje vůči politice vládní tří- a pětikoalice. V podstatných otázkách totiž nemá důvod, jelikož je se současnou vládou v hodnotové neoliberální shodě.

Pakliže však chce česká sociální demokracie dostát svému historickému a politickému odkazu, musí se velmi rychle vzpamatovat, přeorientovat svoji politiku konzervativnějším směrem a v jejím čele musí stanout lidé, kteří budou svědomitě bránit české zájmy a české občany a budou připraveni v rámci České republiky, ale také Evropy, spolupracovat s podobně laděnými politiky a odborníky. Času není mnoho a první velkou příležitostí je ohlášený lednový sjezd strany, na kterém se musí zvolit nové vedení strany, k čemuž také mnohé okresní organizace již vybízejí.

Ilustrační foto: Ondřej Kořínek, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons