Historik Jiří Malínský se věnuje ve svém několikadílném eseji dějinám vzniku východní armády druhého odboje.
K výcviku, vystrojení a vyzbrojení
13. ledna byla vydána v Londýně na shromáždění zástupců 9 států – mezi nimi i Československé republiky – Svatojakubská deklarace. Byl to jeden z prvních projevů vůle důsledně trestat válečné zločiny Osy. V otázce obsahového i formálního uchopení a rozlišení mravní a právní odpovědnosti státníci i právníci Spojených národů tápali. Tuto bezradnost postihl československý právní expert, důstojník justiční služby dr. Bohuslav Ečer: „Spojenci na Západě si dlouho neuvědomovali základní rys nacistické kriminality, totiž státně organizovaný masový banditismus a terorismus. Dívali se na německé zločince očima, jimiž se zvykli dívat na zločince ve státech civilizovaných. V civilizovaném státě je zločin přirozeně výjimkou a stát sám zločin potlačuje. Preventivně tím, že potlačuje příčiny zločinnosti, nebo represivně tím, že trestá. Německý nacistický stát však byl pravým opakem civilizovaného státu. V srdci Evropy se vytvořil gangsterský stát, v němž se zločin stal pravidlem, zaměstnáním skoro většiny národa a státní politikou. Pro páchání těchto státem organisovaných zločinů byly vytvořeny buď organizace nové, nebo bylo použito organizací převzatých z doby minulé, například organizací vojenských. Před právníky Spojených národů vyvstal problém: jak se vypořádat s tímto zjevem, novým v moderní historii lidstva, jak spojenci postihnou tuto masovou kriminalitu, která nejen že zasluhuje potrestání, ale vyžaduje neúprosného vymýcení, poněvadž by jinak ohrozila mír a pokoj v Evropě a ve světě.“ Tato nadčasová slova dále posílila legitimnost i legalitu všech forem československého druhého odboje.
13, ledna 1942 byl vyhlášen nábor do 1. československého samostatného praporu v SSSR; jeho velitelem se stal podplukovník Ludvík Svoboda. Byl to zřetelný výsledek ne zcela hladké spolupráce londýnského a moskevského zahraničního druhého odboje. Mnoho dobrovolníků přicházelo přičiněním plukovníka Heliodora Píky z GULAGu. 22. ledna v Kujbyševě byla podepsána dohoda o půjčce sovětské ruské vlády československé vládě na vydržování československých vojenských jednotek v SSSR. 5. února začalo příjezdem oraňské skupiny formování československé vojenské jednotky v SSSR v městečku Buzuluk na úpatí Uralu. 7. února zahájily činnost komise přijímací a odvodní. Přijímací komisi tvořili mimo majora Perníkáře (vojenská mise), za vyslanectví dr. Outrata, štábní kapitán Josef Koutný a lékař MUDr. Ervín Líbal. Mimo zdravotní stav byly velkým problémem chybějící dokumenty, jazykové znalosti a ověřování získaných vstupních informací od právě přišedších dobrovolníků. 12. února bylo oficiálně vyhlášeno formování první československého samostatného praporu v SSSR. Nábor byl situován do Buzuluku (předtím se uvažovalo i o Kujbyševě-Samaře). V den vyhlášení bylo v Buzuluku hlášeno a evidováno kolem 200 mužů. Pro seniory, ženy a osoby vojenské služby neschopné byla v Kujbyševě organizována sociální péče. Zhruba do března–dubna sdíleli svobodovci kasárna s postupně odjíždějícími Poláky.
13. února hlásil major Perníkář z buzulucké přijímací komise, že „… počet osob k léčení (4–6 neděl) dosahuje dnes čísla 54. Bylo by nutno vyhradit pro ně nějaký dům s vlastním lékařem a získat nějaké přilepšení na stravu. Většina z nich trpí nejen avitaminosou, ale také celkovou tělesnou slabostí. Ztráta 20–30 kg na tělesné váze je normální. Byl zde případ úbytku na váze až 52 kg …“ Tyto skutečnosti se odrazily i ve vnitřním životě formující se jednotky. Ve zprávě Klementu Gottwaldovi psal hlavní informátor moskevského exilového vedení KSČ Jaroslav Procházka: „Oranská skupina v počtu 90–97 lidí je … skupinou speciálně vybranou a zpracovávanou ve vojáckém duchu. O to má největší ,zásluhu‘ podplukovník Svoboda. Skládá se (mimo kapitána Bedřicha) z mladických důstojníků z povolání a poddůstojníků, kteří mají být povolnými nástroji v rukou velení … vedoucí lidé skupiny jsou smýšlení ostře protikomunistického a protisovětského … Svobodovi jako všem ostatním se nesmí věřit a musí být pod stálým dozorem.“ Proti oranské skupině chtěli gottwaldovští komunisté vystupovat co nejostřeji, rozdělit ji a postupně dostat pod svou kontrolu. Spory a nesváry mezi komunistickou a anti(ne)komunistickou částí jednotky byly svou potenciální i faktickou nebezpečností a dosahem s to zpochybnit československou prestiž nejen v Rusku.
14. března 1942 referoval plukovník Heliodor Píka v depeši ministru obrany generálu Sergeji Ingrovi, že ustavení jednotky brání v Rusku mocné síly. GPU (Gasudárstvěnnoje palitíčeskoje upravljénije, tj. Státní politická správa) potřebuje Čechoslováky především pro parašustické (diverzantské) účely a pořizuje si pro tyto účely značné lidské rezervy. Naopak Kominterna se snažila od začátku ovládnout jednotku a zajistit si v ní dostatečný politický vliv. 9. dubna následovala další ne příznivá Píkova zpráva do Londýna ministru národní obrany generálu Sergeji Ingrovi, že Moskva (generální štáb) stále nerozhodla o příjezdu důstojníků a odborníků (specialistů) z Londýna. O dva dny později telefonoval z Moskvy o aktivitách komunistického poslance Josefa Krosnáře a dodal, že Kominterna se snaží ovládnout východní jednotku exilové československé armády. Mezi ty, kteří příjezd odborníků (nedostatek důstojníků) z Anglie záměrně zpožďovali, patřil i vyslanec Zdeněk Fierlinger. 25. dubna informoval Jaroslav Procházka dopisem Klementa Gottwalda o Fierlingerových názorech na Píku a o Ingrem prosazovaném příjezdu důstojníků západní československé armády. Upozornil také na kritický Fierlingerův poměr k Benešovi a psal i o jeho obavách z „reakční“ londýnské vlády. Rusové nakonec příjezd 50 západních důstojníků neschválili.
O měsíc později do Buzuluku přijela na Svobodovo pozvání skupina komunistických poslanců vedená Klementem Gottwaldem; byl to výrazný pokus o posílení pozice ilegální komunistické organizace v jinak výrazně nekomunistickém, převládajícím vnitřním prostředí první československé vojenské jednotky v SSSR (prvorepubliková, i v Rusku platná legislativa a navazující vojenské řády výslovně zakazovaly politický život vojáků). Proti jejich návštěvě předem protestovala skupina mladých důstojníků jednotky (mj. nadporučík Bohumír Lomský, nadporučík Otakar Jaroš, poručík Jan Kudlič, nadporučík Vladimír Janko) u podplukovníka Ludvíka Svobody. Svoboda si, jak plyne z jeho dopisu Gottwaldovi z 30. května, od návštěvy obou vedoucích československých komunistů sliboval rozhodný pokrok v řešení dlouhodobě váznoucích potíží brzdících ustavení jednotky a tím i československé exilové východní armády: mj. urychlení přesunu dalších československých vojáků do Buzuluku jak z GULAGu, tak urychlení vyzbrojování jednotky. V příloze Svobodova dopisu byl uveden seznam 26 ruských táborů nucené práce (koncentračních táborů) GULAGu, v nichž podle jeho informací byli zadržováni českoslovenští státní občané; připojená příloha jejich počet odhadovala na 12 000 osob). Dopis osvětlil skutečnou pohnutku Svobodova pozvání vedoucích komunistických představitelů. 8. července 1942 to výslovně uznal a do Londýna potvrdil i plukovník Heliodor Píka.
1. června byla zveřejněna v praporním rozkaze výzva, aby vojáci hlásili, mají-li zájem o osvětovou kulturní činnost u jednotky. Z 52 zájemců bylo 85% komunistů. Píka se pokusil tento komunistický nástup zbrzdit zasláním dokumentu Návrh rámcových osnov mravní a osvětové výchovy v československé armádě ve Velké Británii z pera exilového národně socialistického poslance Františka Uhlíře; dokument vycházel z předválečného československého armádního předpisu Mravní výchova vojáka.
1. června jednal v Londýně prezident Edvard Beneš s lidovým komisařem zahraničí sovětového Ruska Vjačeslavem Michajlovičem Molotovem-Skrjabinem o československo-ruských vztazích. Jednání potvrdilo, co bylo zřejmé již dříve: Rusko nemělo nic společného s Mnichovem a bylo rozhodným stoupencem obnovené československé státnosti v jejích prvorepublikových hranicích. Na přelomu června a července 1942 přiletěl do Kujbyševa na mezistátní návštěvu ministr národní obrany generál Sergej Jan Ingr v doprovodu vojenského atašé československého vyslanectví v Londýně plukovníka Josefa Kally; byl přivítán plukovníkem Heliodorem Píkou a podplukovníkem Ludvíkem Svobodou; později dorazil do Buzuluku; vytknuv Svobodovi nespokojenost s pozváním komunistických poslanců, vyjádřil naopak svou spokojenost se stavem jednotky. Na shromáždění vojáků pronesl projev, v jehož úvodu přednesl vzkaz prezidenta Budovatele Edvarda Beneše zdůrazňující na základě dosavadních úspěchů rozptýlené zahraniční československé armády její jednotu. Připomněl i společné boje s ruskými vojáky u Zborova a Bachmače. Vyjádřil rovněž očekávání, že „po boku slavné Rudé armády ve společných bojích za společnou věc“ zpečetí „navždycky svazky, které nás poutají s národy Sovětského svazu.“ Obratnou diplomacií vyvrátil komunisty šířené pomluvy o údajné snaze londýnské vlády nedopustit společné boje československých a ruských vojáků na východní frontě. 1. července se vrátil do Kujbyševa; při jednáních s ruskými vojenskými představiteli se dožadoval propuštění zadržovaných československých Rusínů. Svým vyváženým vystupováním v Buzuluku vyvolal ministr Ingr kladné reakce i u komunistické reprezentace.
Podle výpovědí vězňů propuštěných z GULAGu, kteří přijeli do Buzuluku, bylo jen v jedné ze sekcí pečorského lágru nejméně 3 000 Čechoslováků, většinou Rusínů. Dobrovolník dr. Unger, někdejší náčelník lazaretu 18. oddělení, hlásil denní průměrnou úmrtnost 40 osob a v nemocnici, kterou spravoval, denní stav kolem 800–1 000 nemocných. Obdobně vyzněl zoufalý dopis Rusínů vězněných v Soroklageru NKVD (Sorocký lágr, kolonie 25) v Archangelské oblasti; zatímco v červnu 1941 tu bylo internováno 350 lidí z ČSR, o devět (?) měsíců později z nich žila méně než polovina. Potíže, spojené s propouštěním československých dobrovolníků z ruských koncentračních pracovních táborů, byly mimořádné. I velvyslanec Zdeněk Fierlinger byl nucen v jedné ze svých depeší ze září 1942 připustit: „Jsou používáni sovětskými úřady hlavně v pracovních táborech na lesních pracích, nanejvýše mají maďarské dokumenty. Proto také sovětské úřady znemožnily kontrolu a styk s nimi. Prozatím bylo slíbeno, že zbraně schopní budou uvolněni pro armádu, ale ještě se tak zatím nestalo.“
Začalo vznikat stoupající napětí mezi vojenskou misí a nelegální komunistickou organizací ve formující se buzulucké jednotce. Lidé kolem Jaroslava Procházky a Bohuslava Vrbenského mimo agitaci také vydatně špiclovali a donášeli (tzv. „odhalování protisovětských a reakčně smýšlejících živlů“) styčným důstojníkům NKVD přiděleným k jednotce. Nezřídka se sahalo i k zatýkání a návratům do gulagu (Karel Goliath-Gorovský, dr. Polák a další). Už v Buzuluku se zárodečně formovaly a dotvářely mechanismy budoucí zvnějšku vnucené sovětizace československé společnosti.
Předchozí díly:
- Vznik východní armády druhého odboje (část 4)
- Vznik východní armády druhého odboje (část 3)
- Vznik východní armády druhého odboje (část 2)
- Vznik východní armády druhého odboje (část 1)