Nadčasový rozměr 28. října (6)

Historik Jiří Malínský dnes končí svůj několikadílný seriál věnovaný nadčasovým významům vzniku samostatného Československa.


První období Československé republiky

Během listopadu a prosince byla vojensky obsazena pohraniční území tzv. nových korunních zemí; pro naše tehdejší německé krajany to znamenalo obnovení zásobování potravinami z českého vnitrozemí a odvrácení hrozícího hladomoru i nastolení československé veřejné správy včetně značného zlepšení situace českých hraničářských minorit. 4. prosince zrušila Kramářova vláda revoluční národní výbory místní i okresní; spolu s nimi zanikly i regionální orgány Socialistické rady (socializační rady).

Ministr financí dr. Alois Rašín začal připravovat měnovou odluku a s ní i odloučení od měnových systémů Rakouska-Uherska, jež zachvacovala apokalyptická pádivá inflace. Drahota a bytová nouze ovšem sužovaly i západní část republiky, do níž se 21. prosince vrátil Masaryk. Územní dotvoření čekalo republiku na východě; nejprve bylo nutno odrazit nápor maďarských bolševiků vedených Bélou Kunem (červen–srpen 1919, ustavení přechodné Slovenské sovětské republiky /republiky rad/ a vyřešení odstředivých východoslovenských tendencí) a poté i území Podkarpatské Rusi (v průběhu r. 1920). V červnu 1919 se konaly první poválečné a československé volby do obecních samospráv. 29. února 1920 byla Národním shromážděním včetně hlasů slovenských poslanců schválena ústava, ustaven dvoukomorový parlament (poslanecká sněmovna a senát Národního shromáždění) a provedeny první řádné parlamentní volby (duben 1920, volby poprvé i do Senátu Národního shromáždění). Republice se podařilo zvládnout i výbuch extrémně levicového radikalismu (léto, podzim 1920) a dva pokusy o návrat habsburské moci, za nimiž stáli Karel Poslední a admirál Miklós Horthy de Nagybánya (1921).

Středoevropské dozvuky

V polské a ukrajinské části Předlitavska proběhl 28. říjen v poměrném klidu, který změnil telegram českého Národního výboru podepsaný dr. Rašínem a Stříbrným. V Krakově i Lvově tamější politici teprve teď seznali význam pražských událostí a v Krakově se o půlnoci přihlásili k obnovovanému Polsku. 29. října proběhly velké demonstrace v Záhřebu, kde byla založena národní garda a ulicemi pochodovaly tisíce sokolů. Situaci ovládl tamější národní výbor a chorvatský sněm se přihlásil ke vznikající jugoslávské státnosti království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Chorvatský bán přešel na stranu revoluce. V Budapešti arcivévoda Josef Habsbursko-Lotrinský ještě 28. října oznámil, že byl Karlem Posledním pověřen, aby řešil problémy Zalitavska. Andrassyho nóta nevyvolala žádnou odezvu. Maďarská národní rada zahájila svou revoltu evidentně vlivem zpráv z Prahy k večeru 30. října. Pluk za plukem přecházel na stranu Národní rady. V ulicích defilovali vojáci a dělníci. Osobností revoluce se stal demokrat hrabě Mihaly Karolyi (1875–1955), budoucí krátkodechý první maďarský prezident. Skutečnost, že pražským převratem 28. října započal rozpad Rakousko-Uherska, který pokračoval provoláním první Rakouské republiky, je sice relativně drobnějším, ale přesto zaznamenáníhodným střípkem událostí československé říjnové buržoazně demokratické (liberální se socialistickým přesahem) revoluce spojené se vznikem československé státnosti.   

Meziválečné geografické tvarosloví vymezily mírové smlouvy. Krajně zkrušeno bylo nejprve Německo výmarské republiky Versailleskou smlouvou podepsanou 28. června 1919; znamenala konec rakouských nadějí na spojení s Německem; totéž platilo i pro naše německočeské krajany a jejich politickou reprezentaci. Neméně složitý byl i vývoj podunajské monarchie. 21. října 1918 se němečtí poslanci zalitavské říšské rady prohlásili Prozatímním Národním shromážděním; 30. října se sociální demokrat dr. Karl Renner (1870–1950, první poválečný spolkový prezident druhé Rakouské republiky) stal prvním spolkovým kancléřem první Rakouské republiky, jež byla vyhlášena 11. listopadu. Současně ztratila Jižní Tyroly a Tridentsko, obsazené italskými vojsky. Po prvním pokusu Karla Posledního na jaře 1919 vrátit se k moci byl rakouským Národním shromážděním schválen ústavní doplněk, tzv. Habsburský zákon, který určil další podmínky existence majetku i postavení této dynastie v Rakousku. 10. září 1919 byla podepsána Saint Germainská mírová smlouva, která zmařila poslední německočeské naděje; poté v První republice začaly vznikat německočeské politické strany. Po dobrodružství Maďarské sovětské republiky (republiky rad, trvala od března do srpna 1919) byla již po nástupu Horthyho režimu podepsána 4. června 1920 Trianonská smlouva, kterou se Slovensko a Podkarpatská Rus (Zakarpatská oblast) staly i mezinárodně součástí první Československé republiky.

Zajímavé je v této souvislosti austromarxistické hodnocení říjnové československé říjnové buržoazně demokratické revoluce v knize Rakouská revoluce (1923) významné osobnosti, místopředsedy rakouské sociální demokracie dr. Otto Bauera (1883–1938): „Revoluce jihoslovanská hnala Habsburky do války. Válka podnítila revoluci českou. Mezi národně revolučními odboji rakouských národů, jež byly válkou rozpoutány, byl nejmohutnější a svými důsledky nejpronikavější odboj Čechů. Tento odboj rozhodl osud habsburské monarchie.“

Tradice a odkaz říjnové revoluce

Československá revoluce 1918 patřila k nejspořádanějším a nejlépe organizovaným mocenským zvratům. Uskutečnila řadu pronikavých sociálních reforem a nesporně zvládla sjednocení tří tak rozdílných území, jakými bylo Česko, Slovensko a Zakarpatská oblast Ukrajinské republiky (Podkarpatská Rus). Úspěšnost revolučních demokratických událostí 28. října 1918 vynikne při srovnání s jejími partnery na východě a jihu; zaznamenáníhodná je i skutečnost nekrvavé revoluce a faktická úplná absence průvodních občanských válek. Mimo neoddiskutovatelný Masarykův příspěvek a srovnatelně silnou švehlovskou a kramářovskou domácí odezvu je nutné zdůraznit i substanciální vnos prezidenta Budovatele Edvarda Beneše (vedle nepopiratelného Štefánikova vkladu). Manifest Věrni zůstaneme! (květen 1938, 1 500 000 signatářů) autorů komunisty dr. Ivana Sekaniny a sociálního demokrata doc. Josefa Fischera (oba byli zavražděni nacisty) se ve svém textu výslovně odvolával na národní přísahu z 13. dubna 1918.

Politické souznění, příznačné v prvním odboji, zachovala v aktualizované verzi i Benešova koncepce druhého odboje. A to včetně sociálního radikalismu, který vedl ke vzniku klasického západoevropského sociálního státu třetí čtvrtiny minulého století. Ve svých Válečných pamětech si tohoto rysu druhého československého odboje všiml i francouzský prezident, hrdina francouzského odboje a zakladatel Páté republiky generál Charles de Gaulle (1890–1970). Na této tradici nezměnila nic ani počáteční fáze poválečné sovětizace československé společnosti; fakticky v závislosti na vývoji mezinárodních vztahů rámovaném postupným rozpadem protihitlerovské koalice Spojené národy vyzněla zhruba na přelomu let 1946–1947.

Organizovanost a soustavnost propracování koncepce a posléze i konstituce první Československé republiky demonstrovaná na anatomii událostí kolem 28. října vznáší – při reflexi odborné literatury 20. století – i otázku autenticity této nekrvavé buržoazně demokratické sociální revoluce. Vývojové (evolucionistické) revoluční pohyby zpravidla vedou při relativně delším a setrvačnějším pohybu k časově trvalejším – často civilizačně měřeno vlastně stálým – proměnám společenského vědomí a k výrazným osobitostem v národních povahách.

Řada skutečností, podaných v tomto výkladu, se může jevit jako sporná. Zdá se však, že základní trend, o jehož zachycení jsem se pokusil, je nepopiratelný bez ohledu na životní osudy protagonistů těchto historických událostí i mnichovskou tragédii a převážně nedemokratické půlstoletí 1938–1989. Regenerace historické paměti je proto tou základní skutečností, která by poučenějšímu čtenáři měla vytanout na mysli při možném zamyšlení se nad touto rekonstrukcí událostí základního data našich novodobých dějin. Neboť vědět a znát je prvním předpokladem zdárné tendence k úspěchu a vítězství i tam, kde kontinuita dějinného procesu tyto pojmy stejně tak jako jejich opaky relativizuje.

Předchozí díly:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.