Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje politickým dějinám jedné z nejvýznamnějších politických stran českých moderních dějin – České straně agrární.

Po mezidobí druhé Švehlovy vlády byla inaugurována vláda třetí 12. října 1926. Do vládní sestavy nově přibyly německé politické strany (Bund der Landwirte, Deutsche Gewerbepartei a Deutsche Christlich-soziale Partei). Důležitý byl i odraz Locarna. V dalších měsících do vládní sestavy přibyli ľuďáci a národní demokraté. Bylo to možné považovat za odraz Locarna, který se z širšího ohledu dnes jeví jako jakýsi „předmnichov“.

Důležité byly daňové zákony narovnávající předříjnovou nepřehlednost. Bylo obnoveno zemské zřízení a zrušena dvojí kolej veřejné správy. Slabinou nového zákona o veřejné správě byla absence jednoznačného odlišení působností zastupitelských sborů a státních úřadů (tj. především přenesených a původních působností). Úspěchem byla i třetí Masarykova prezidentská volba. Naopak stupňované Švehlovo onemocnění z let 1927 a 1928 podlomilo dělnost vládní koalice; to už naznačily výsledky voleb do samospráv roku 1928. Bilance desetiletí republiky byla tedy jak pro stranu, tak pro hnutí kormutlivě rozporuplná. Otázka náhrady v předsednictví vlády byla vyřešena v únoru 1929 inaugurací Františka Udržala. Naopak varovným jevem byl nástup Gottwaldova vedení KSČ na počátku roku 1929.

Do popředí se opakovaně dostávala pozemková reforma. Už Alfons Šťastný burcoval: „Rozdělení velkostatku by bylo to nejlepší dobro pro zemědělce.“ Nechuť velkostatkářů obdělávat půdu se promítala do stupňovaných pachtů (šlo o nesporný spekulativní podtext tohoto kroku). Překrývalo to často jejich extenzívní (nekonkurence schopný) provoz. Obdobná byla situace i na Slovensku. První projevy nespokojenosti se podle vůdce slovenských agrárníků Milana Hodži projevily již na přelomu 19. a 20. století. Hlad po půdě se vystupňoval na konci první světové války. Švehlovo vedení postřehlo, že se tu jedná pro agrární hnutí o mezní až existenční moment. Jediným odpůrcem parcelace byl v Republikánské straně Karel Prášek. Socialisté, zejména jejich levice, navrhovali vyvlastnění půdy a ustavování velkých státních statků. Celkem bylo vyvlastněno 1,3 mil. ha zemědělské půdy včetně pastvin a minimálně 3 mil. ha lesů. Jak již bylo řečeno, záborový zákon byl schválen 16. dubna 1919 a v červnu téhož roku vznikl Státní pozemkový úřad.

Vyvlastnění se týkalo orné půdy nad 150 ha a maximální přípustnou výměrou pro všechny typy půd se stalo 250 ha. Další spory se týkaly rozdělení půdy. 30. ledna 1920 byl přijat přídělový zákon, v dubnu téhož roku zákon náhradový, který se historicky stal alternativou pozdějších vyvlastňování po r. 1945/48. Dálo se tak za peněžní náhradu dosavadním majitelům. Zákon o zajištění půdy pronajaté drobným pachtýřům zakazoval vypovídání pachtýřů; stal se další oporou pozemkové reformy. V tomto ohledu je ilustrativní Švehlovo prohlášení z roku 1919: „Je to velký pokrok v budování lepších poměrů v pozemkové držbě. Demokracie žádá kategoricky, aby původní vlastnictví bylo upraveno. Bez jeho úpravy by byla demokracie nemožná, národ by si nebyl pánem. Proto se provádí reforma, proto je nutná, aby široké vrstvy lidu se staly vlastníky půdy.“ Obdobné – o poznání rovnostářštější – úvahy a cíle sledovali komunisté r. 1945 a spolustály u jejich překvapivého volebního úspěchu roku 1946.

V základech pozemkové reformy stály i úvahy a pokusy o kolektivistické formy vlastnictví; poměrně záhy se však ukázalo, že je značný rozdíl mezi tím o věci mluvit a věc realizovat. Rozdělování půdy započalo roku 1922; to už také byl k dispozici alespoň základní počet vyškolených úředníků. Reforma se vztahovala na celkem 1730 velkostatků o plošné výměře 4 300 000 ha (43 000 km²) půdy. Pozemkový úřad řídilo vedle prezidenta dvanáctičlenné grémium volené parlamentem na 3 roky; měl celkem 12 oblastních úřadoven a 56 komisařů (do konce První republiky se jejich počet snížil na 16) provádějících instrumentálně reformu. Na příděl půdy měli právo bezzemci, jejich sdružení, domkáři, malorolníci, bývalí zaměstnanci parcelované nemovitosti, drobní živnostníci, bytová a spotřební družstva a obce i další svazky územní samosprávy (obecně prospěšná učiliště, vědecké ústavy, dobročinné instituce).

Nabyvatelé byli povinni úhradou nákupní ceny, příspěvkem na úhradu vydání spojených s prováděním reformy a na pojištění pracovníků parcelovaných nemovitostí. Přídělci disponovali státním úvěrem na hospodářské budovy, živý inventář a stroje. Úvěry poskytovala založená Náhradová banka a Všeobecný fond pro podporu vnitřní kolonializace. Mimoto bylo r. 1924 při Republikánské straně založeno Zemědělské úvěrní prostředí jsoucí k dispozici kolonistům, legionářům, invalidům a dalším potenciálním drobným zemědělcům. Hlavní zásadou reformy bylo přidělování půdy těm žadatelům, kteří byli připraveni na ní pracovat. Poměrně často proto docházelo k vracení již přidělených parcel. Největší část přídělů proběhla mezi lety 1922–1926. Přednostně půdu dostávali bývalí zaměstnanci velkostatků.

Do konce roku 1923 se majiteli přídělů stalo na 300 000 rodin (12 % veškerého zemědělského obyvatelstva); příslušníci agroproletariátu dostávali podporu 2500 Kč, bývalí vedoucí úředníci velkostatků 18 000 Kč. Průměrná velikost přídělu byla 11,2 ha.  Jak doložil první ředitel Pozemkového ústavu dr. Viškovský, i poměrně malé usedlosti až překvapivě prokazovaly soběstačnost v mase, mléku, vejcích, zelenině a ovoci, větší statky vykazovaly zajímavé výnosy v obilninách a cukrovce. Demografickým efektem reformy bylo utváření konzervativního, mírumilovného venkovského obyvatelstva. Kvalita československé pozemkové reformy byla dobově uznávána i mezinárodně.

S většími obtížemi se setkávala na Slovensku a velmi pozitivně působila na Podkarpatské Rusi. V nejvýchodnější části republiky vzrostl počet obyvatelstva zaměstnaného v priméru v letech 1921–1930 z 408 000 na 480 000 (celkem zde žilo kolem 600 000 lidí).  V praxi to znamenalo hospodářské pozvednutí tamějších židů-rolníků. I když se reforma nemohla obejít bez nedostatků včetně velmi kritizovaných tzv. zbytkových velkostatků (plošná výměra kolem 100 ha), nemohlo to nic změnit na jejím pozitivním celkovém vyznění. Stát z politických důvodů na sebe přenesl vlastnictví většiny lesů (vznik státních lesů). V roce 1938 bylo provedeno zaknihování 75 % přídělů. Plocha přídělů nedostačovala zájemcům; mj. se počet obyvatel ČSR zvýšil v tomto období o 1,5 milionu. Nabyvatelé osídlili celkem 1 786 129 ha (z toho bylo 867 160 ha orné půdy). Strukturálně se výměra statků nad 100 ha snížila ze 16 na 10 %, podíl usedlostí o výměře od 2 do 20 ha se zvýšil z 58,4 % na 63,2 %, a větších usedlostí v rozpětí od 21 do 100 ha ze 17,8 na 18,8 % podílu na celkové výměře. Posílila se váha rodinných usedlostí a na Slovensku zaniklo „želiarstvo“ jako jeden z posledních feudálních reliktů. Zcela nebyly vypořádány zábory na východě republiky.

Po Švehlovi

Reforma měla i řadu zpětnovazebných pozitivních efektů. Příděl stavebních parcel vedl k zřetelnému oslabení bytové tísně a určitému vzmachu stavebnictví. Byly získány pozemky pro stavby tělocvičen, hřišť a koupališť. Ne zanedbatelná byla ochrana přírodních a historických památek. Pozvedla se také váha zemědělského družstevnictví. Neobstály ani dobové německočeské stesky obviňující hlavní státní národ z údajné „čechizace“ pohraničí. Byl to nucen uznat i zemědělský odborník Sudetendeutsche Partei poslanec dr. Guido Klieber (1898–1959). Agrárníci na konci třicátých let považovali pozemkovou reformu za dokončovanou. Její kvalita jak v pojetí a vymezení, tak v provádění byla natolik zdařilá, že téměř nebylo nutné provádět legislativní korekce (s výjimkou malého dodatkového malého přídělového zákona z r. 1931). Stala se pilířem prvorepublikové demokracie a prostředkem dalšího zesílení agrárnické vlivnosti.

Dalšího sjezdu strany 7.–8. května 1929 (rok 1928 byl brán jako jubilejní datum republiky) se účastnilo podle generálního tajemníka Žilky 1053 delegátů; chyběli na něm pro dlouhotrvající chorobu předseda Antonín Švehla a Milan Hodža obviněný Hradem z vměšování do agend ministerstva zahraničí. Vzdálení z politiky se pro místopředsedu strany se protáhlo do r. 1932. Více vnitrostranická šrobárovská opozice nedosáhla. Vynucený Švehlův odchod vyvolal v nejužším vedení strany rozkol: část usilovala o radikální agrární politiku, část chtěla setrvat ve vyváženém dosavadním Švehlově kurzu, jejíž součástí byla určitá součinnost s Hradem. Radikální skupinu vedl šéfredaktor Venkova Josef Vraný (1874–1937); na přelomu dvacátých a třicátých let ovládal veškerý stranický tisk. Předsedajícím sjezdu byl ve svých ambicích ne dost uspokojený dr. František Staněk. Vraný usiloval o další pokračování vlády panské koalice.

Vládly poměrně velké nejasnosti kolem obsahu Švehlova sjezdového vzkazu. Vyvolal velké pochybnosti nejen uvnitř Republikánské strany, ale vůbec v politické veřejnosti. Sociálně demokratický poslanec Jan Koudelka (1889–1942) tyto pochybnosti postihl slovy „Poselství toto je nepředložeností, ba více – je chybou, která nemůže být bez vážných důsledků. Odpovědnost za ně mají ti, kdož je vydali, k němu se hlásí a činí z toho základ své politiky.“ Staněk na sjezdu upustil od tvrdostí předsedova (prý „pouze“ redigovaného) vzkazu. Obsah sjezdového jednání se nesl v navazující kontinuitě na závěry jubilejního sjezdu. Apeloval na zvýšení obilních cel, o jejichž dosavadní výši soudil, že je nižší, než byla za monarchie. Současně odmítl vměšování cizích států do československé pozemkové reformy. Obnovil také požadavek nezřizovat další zbytkové velkostatky.

Třetí parlamentní volby (konaly se 27. října 1929) přinesly agrárníkům nejlepší prvorepublikový volební výsledek: 1 105 429 (15 %) hlasů a 46 křesel v poslanecké sněmovně; byl to výsledek její agraristicky pojaté dynamické volební kampaně zaměřené proti socialistickým stranám a KSČ. Obstojně dopadli i němečtí agrárníci: Svaz zemědělců (Bund der Landwirte) získal 5,4 % hlasů a 16 mandátů; Republikánské straně blízká Československá živnostenskobchodní strana středostavovská 3,9 % hlasů a 12 mandátů (pro volitelnost strany bylo zapotřebí dosáhnout na 5 % alespoň v jednom volebním kraji). Nicméně značného vzestupu docílily i socialistické strany (sociální demokraté 39, národní socialisté 32 a němečtí sociální demokraté 19 mandátů). A tak i přes zřetelnou převahu občanských mandátů (v poslanecké sněmovně celkem 58,79 % hlasů) se socialisté vrátili do vládního kabinetu; poprvé tu byli přítomni i němečtí sociální demokraté (DSAP).   

V průběhu dvacátých let nástupem hospodářského boomu došlo pro převahu nabídky nad poptávkou k velkému poklesu zemědělských cen; byl zastaven až na konci r. 1923. Švehlovy vlády dosáhly jejich stabilizace a r. 1925 se podařilo dosáhnout i jejich určité celní ochrany byť nesrovnatelné s předcházející monarchistickou érou. Postižení výší těchto cen se vrátilo nástupem světové hospodářské krize. Převaha nabídky se postupně materializovala znovu do viditelné nadvýroby. V československém případě byl zvlášť bolestný nepoměr cen a výrobních nákladů. Zemědělci za této situaci volali po náležité celní ochraně. Byl to bludný kruh: zemědělci rozšiřováním osevních ploch s následnými dodávkami pro trh ještě více zvyšovali přebytky. To všechno se zhoršilo vytvořením cenových nůžek: za období let 1928–1933; ceny obilovin klesly o 43 %; s určitým časovým posunem se tento vývoj opakoval i v případě živočišné výroby. Zemědělská krize přešla i do průmyslu. Národní shromáždění bylo nuceno schválit pro rok 1930 rozpočtové provizórium.

Masarykův zásah

Navíc sjednávání nové vlády bylo krajně komplikované; poměrně robustně do něj vstoupil prezident Masaryk. Výslovně uvedl: „Od zásady, aby byli přibráni odborníci, nelze upustit. Není třeba, aby strany měly lidí podle svého počtu; jsou-li čtyři agrárníci, tož to není počtem pouze, ale kvalitou.“ Mimo Udržala navrhl Bradáče, Viškovského a Štefánka. Stalo se tak poprvé; Švehla donášel již hotové sestavy svých vládních garnitur. Druhá Udržalova vláda byla všenárodní koalicí s účastí německočeských aktivistů a masivní většinou v poslanecké sněmovně (240 hlasů z 300). Předsedou poslanecké sněmovny se stal Jan Malypetr, předsedou poslaneckého klubu dr. František Staněk, senátorského klubu Václav Donát (1869–1954), a premiérem František Udržal. Ministrem národní obrany byl dr. Karel Viškovský, ministrem vnitra dr. Juraj Slávik (1890–1969) a ministrem zemědělství Bohumír Bradáč (1880–1935). Komunistická obstrukce, uvozená rádoby radikálním projevem poslance Klementa Gottwalda, vedla k vyloučení 22 komunistických poslanců z deseti jednání poslanecké sněmovny a ztrátě jednoho poslaneckého měsíčního platu.

Vyčerpávající předlohu zásahů do zemědělského odvětví vládě předložil ministr zemědělství Bradáč. Zahrnovala mj. zvýšení celní ochrany zejména proti maďarským importům, živelní pojištění, úpravu železničních tarifů pro zemědělské výrobky a řadu dalších zásahů-návrhů. Mezi Republikánskou stranou a socialisty, ale i národními demokraty došlo k velké rozepři. Přesto byl schválen zákon o odběru některých druhů zboží veřejnými institucemi, dále zákony o výrobě chleba, zákazu chemické úpravy mouky a možnosti zavádět přirážky k celním sazbám některých druhů obilí. Jarní zasedání parlamentu skončilo předčasně a ještě větší napětí vyvolaly úspěšné žně. Dokonce se začalo mluvit o možnosti zavést zmocňovací zákon. Výmluvným zpravodajem-prosazovatelem zemědělské legislativy se stal poslanec dr. Josef Zadina (1887–1957), který občas neskrblil tvrdou kritikou druhé Udržalovy vlády: „Neváhám tvrdit, že na venkově je nedůvěra, zda dnešní režim, který řídí stát, má vůbec dobrý úmysl a dobrou vůli zemědělskou krizi řešit.“

Roku 1931 poslanec Zadina s odvoláním na ženevskou mezinárodní zemědělskou konferenci, která se sešla v lednu téhož roku, navrhl vybudování silné prodejní organizace, která by se zabývala vyrovnáváním poptávky a nabídky na trhu zemědělským zbožím. Jako hlavní příčinu potíží uváděli agrárníci postoje zástupců sociálně demokratické strany (vyšší ceny znamenaly pro rychle se proletarizující sociálně demokratické dělníky pokles až na životní úroveň vznikajících tzv. žebračenek). Tlak z agrárnických místních organizací sílil; v říjnu téhož roku otiskl Venkov usnesení-rezoluci výkonného výboru požadující úpravu dovozu zemědělských výrobků zpětnovazebně ohrožujících stabilitu Malé dohody, daňové slevy alespoň přechodné podobně jako při placení pojistného a dočasné mimořádné úvěry. Obdobně vyzněl i Domovinářský den 16. listopadu 1930.

Vypovězení smlouvy s Maďarskem naráželo na kritiku národních demokratů poukazujících na limitující působení ochranářské politiky Republikánské strany; ztěžování vývozů průmyslového zboží oslabovalo státní finance, vedlo k rozpočtovým schodkům a ztěžování činnosti vlády. Masaryk svolal na 12. března (1930?) koordinační schůzku politiků a představitelů hospodářského života umožňující věcný dialog. Přídělcům poněkud pomohl malý přídělový zákon, novelizován byl zákon o zajištění půdy pachtýřům a ke změnám došlo i v dalších zemědělských zákonech.

Na Slovensku jako hlavní tlumočník jeho požadavků a potřeb byl v lednu 1931 za agrárnické účasti založen Národohospodársky ústav pre Slovensko. Ľudácké rušivé zásahy však značně oslabily jeho účinnost a přesvědčivost. Základním problém byla opět staronová rentabilita zemědělských cen. Nespokojenost sílila i na Moravě. Tamější republikáni se domáhali veřejných prací jako protihodnoty za vyplácené podpory v nezaměstnanosti, zlomení diktátu průmyslových a bankovních velkoburžoů a trvali na důsledném uplatňování neslučitelnosti poslaneckých mandátů s jinými funkcemi: „Nechceme poslance stojící pod vlivem bank, průmyslu a těžkého kapitálu, chceme poslance nezávislé“ (valná hromada agrárnické hodonínské okresní stranické organizace 17. února 1932). Tehdejší Moravou rezonovala. Její protesty v Praze tlumočili poslanci dr. František Staněk a Viktor Stoupal (1888–1942). Staněk se postupně stal hlavním mluvčím moravského zeleného radikalismu.

Předchozí části:

• Agrární hnutí. Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (1. část)
• Agrární hnutí. Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (2. část)
• Agrární hnutí. Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (3. část)
• Agrární hnutí. Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (4. část)