Ilona Švihlíková hodnotí první rok amerického prezidenta Donalda Trumpa v úřadě, a to především z ekonomické stránky.
Po roce se můžeme ohlédnout zpět, jak se vlastně projevila Trumpova politika „America first“. Tento článek se koncentruje především na ekonomické stránky, i když ty jsou od mezinárodních vztahů těžko oddělitelné.
Již v předvolební kampani Trump avizoval několik zásadních ekonomických témat: zrušení tzv. Obamacare, tedy zásadní reformu placení zdravotnictví (které je v USA zoufale předražené, USA vydávají na zdravotnictví dvojnásobek co průměr zemí OECD a ještě s mizerným dopadem), dále daňovou reformu, jiný přístup k obchodu (obecně řečeno, obchod jako hra „jedna-nula“), návrat výrobních kapacit do USA – tedy návrat pracovních míst ve zpracovatelském průmyslu, což samozřejmě s obchodem i daněmi souvisí. Demonstroval také nechuť k multilaterálním organizacím. A jak se ukázalo i v praxi, Trump obecně preferuje spíše bilaterální jednání.
Byl to rozhodně rok, v němž nebyla nuda, i když – možná právě proto – řada silných výroků je doprovázena jen velmi malým počtem konkrétních výstupů.
Reforma zdravotnictví je téma, kterému se republikáni budou moci jen těžko vyhnout, naopak zásadní a velká daňová reforma je vlastně první velkým „zářezem“ Trumpovy administrativy. O dopadech reformy se vedou spory, protože její rozsah je skutečně srovnatelný s onou reaganovskou v 80. letech 20. století. Trump se jí očividně inspiroval, ale jaksi si neuvědomuje, že ekonomická teorie i praxe je dnes někde úplně jinde.
Daňová reforma a pracovní místa
O tom, že Trump se vrací ke zkrachovalé ideji „Lafferovy křivky“ jsem psala např. zde. V této souvislosti se počítá, že daňová reforma by měla zvýšit růst americké ekonomiky ke třem procentům HDP ročně (jako určitý „nový normál“), čímž by se měla jaksi sama zaplatit. Což je nejen dle mého názoru iluzorní. Je vysoce pravděpodobné, že hlavní dopad této reformy bude – podobně jako u Reagana, další nárůst deficitu USA. Což otevře zásadní otázku dalšího financování amerického dluhu, který stojí a padá s výjimečnou rolí amerického dolaru a v něm denominovaných aktiv. Vést obchodní válku s Čínou a zároveň chtít, aby dál pěkně nakupovala americké dluhopisy, asi nebude úplně nejlepší nápad. Americký daňový systém není jen extrémně komplikovaný – což nabízí skvělé možnosti pro dobývání renty – ale plní také poněkud jinou roli, než řekněme ten evropský. Nejde jen o to, že v USA není koncept DPH, ale spíš o to, že americký daňový systém plní i určité sociální role, které má v kontinentální Evropě sociální systém – systém dávek. Změna daňového systému je proto v USA ještě citlivější než v jiných zemích. Prozatímní analýzy ukazují nejen intenzivní skepsi vůči většímu výběru daní, či rychlejšímu růstu, které republikáni slibují (viz například Janet Yellenová), ale také na to, že reforma významně „přeje“ nejbohatším. Což u republikánů není nic překvapivého, velká část jejich politik předstírá, že je „pro všechny pracující Američany“, zatímco si zajišťuje pozice pro své donory, tedy horní 1 %.
Bezesporu se další vlivy u rozsáhlé reformy budou projevovat v čase – ať už dopad na nadnárodní firmy, či třeba možnost odečtu úrokových plateb z dluhu, jejíž zrušení zasáhne energetický byznys (viz zde).
Není možno ani opomenout masivní snížení daní z příjmu korporací, které má „obnovit konkurenceschopnost“ amerických firem, i když se objevují kritické rozhovory o rozpoutání další daňového kola závodu ke dnu. Ať tak či tak, srovnávat „konkurenceschopnost“ jen na základě sazeb je velice nepřesné, pokud nemáme bližší informace o daňovém základu či odpočitatelných položkách.
Trump ale může mávat prvními „úspěchy“, resp. oznámeními firem, které bezesporu bude jako své úspěchy prezentovat. Například navýšení mzdy ve WalMartu, který je největším soukromým zaměstnavatelem Ameriky (kde jsou ty časy, kdy to býval General Electric), ale i rozhodnutí některých dalších firem přemístit části své produkce zpět do USA (třeba Fiat Chrysler). I další firmy uvedly, že přenesou snížení daní na zvýšení mezd pracovníků – což by pro Trumpa (i pro kupní sílu Američanů) vypadalo velmi dobře. Na posouzení makroekonomických efektů je ovšem ještě příliš brzy. A jeden Fiat Chrysler takříkajíc „jaro nedělá“, resp. nezmění ekonomiku založenou na službách a následné pracující chudobě.
Trumpův neomerkantilismus
Podíváme-li se na zahraniční obchod, pak mnoho úspěchů nezaznamenáme. Trumpův přístup k obchodu je typicky neomerkantilistický, což není zas tak něco nového – neomerkantilismus (tedy obecně řečeno vnímání toho, že obchod je hra s nulovým součtem – kladná obchodní bilance = vyhrávám, záporná = prohrávám) se vynořuje zas a znovu, i když je typičtější spíš pro rozvíjející se ekonomiky. Trump z toho, že USA v jeho slovníku v mezinárodním obchodě „prohrávají“, viní všechny kolem. Pravda, na chvíli v Číně, zřejmě okouzlen nádherou, kterou mu před oči postavil Si Ťing-pching, který dobře pochopil jeho extrémní ješitnost, přiznal, že za obchodní deficit si USA mohou samy, ale moc dlouho to Trumpovi nevydrželo. A kdo si dnes vzpomene na snahy označit Čínu za měnového manipulátora? (Ne snad, že by Obama se o to nesnažil…. Viz také zde).
Trump se stáhnul z dohody TPP (což je pro mě osobně jeden z kladných bodů, který bych mu připsala). Je pravda, že zbylé země – tj. např. Austrálie, Japonsko či Kanada se snaží najít dohodu bez USA.
Trump otevřel znovu dohodu NAFTA, což – připomeňme – sliboval ve svém prvním období také Obama. Je to potřeba zdůraznit proto, že se Trump často vnímán jako někdo, kdo totálně rozvrací ekonomický řád a drze si dovoluje nastavovat otázky a témata, která jsou „nepřípustná.“ Vynecháme-li ovšem jeho hulvátskou formu, pak se spíše témata vynořují znovu (jako třeba rozšíření možností těžby, dávný to sen republikánů, kde jim Obama rozbil bábovičky). Trump tedy působí jako buřič slovně, ale jinak je spíš zvláštním eklektickým mixem reaganismu, neomerkantilismu a snahy obnovit „velikost“ Ameriky tím, že ostatním vnutím opatření, která pro ně nejsou výhodná, a přitom je bude obviňovat ze svých vlastních selhání. Ale zatím vším je jen jedno: globalizace, kterou do značné míry stvořily USA, se jim vymkla z rukou. Přestala sloužit „pánovi“, proto ji Trump chce zkrotit a dostat pod kontrolu, i když by to mělo znamenat narušení ekonomických a finančních vazeb. (Připomeňme, že čínský prezident naopak v Davosu v minulém roce plédoval za jinou globalizaci, za inkluzivní, ze které budou mít prospěch všichni. Trump chce, aby prospěch měly USA).
Abychom ale nebyli zaslepeni jako většina tzv. liberální Ameriky tupou nenávistí – Trump přitom spíše nechtěně plní jednak edukativní roli a jednak otevírá důležité otázky – například prospěšnost mezinárodního obchodu a vazbu na tvorbu pracovních míst – zde má dokonce v řadě oblastí pravdu. (Nelze popřít, že USA si prošly silnou deindustrializací, což narušilo základní páteř ekonomiky i „základní mzdu“, takže se následně USA mzdově rozjely mezi astronomické mzdy top manažerů a finančníků na straně jedné, a pracující chudobu na straně druhé.)
Návrat pracovních míst do USA už probíhá – a teď nejde o plány Fiat Chrysler – jak koneckonců popisuje i UNCTAD, dochází k tzv. reshoringu. Na tom ale nemá zásluhu Trump, ale rozšiřující se automatizace, která „maže“ výhodu spočívající v levné pracovní síle. A samozřejmě se to netýká všech sektorů.
Trump používá celou škálou „nástrojů“. Kromě sankcí, které se stávají už dominantním znakem počátku 21. století, to je také vyhrožování obchodními válkami či revizemi obchodních dohod (typicky, ale nejen Čína, viz také Japonsko, Německo atd.).
Trump vlastně tvrdí, že ostatní prezidenti rozehráli hru, která USA poškodila – nejde o to, aby USA hrály lépe, jde o to, aby se změnila pravidla tak, aby USA znovu mohly vyhrávat a mohly tak upevnit (realisticky ovšem: zabránit rychlejšímu úpadku) svou „dominantní“ světovou pozici. Následkem ovšem je, že USA své mezinárodní postavení o to rychleji ztrácí.
Multilaterální instituce v nemilosti
Trump nemá v oblibě multilaterální instituce – které ovšem byly postaveny na americké dominanci (MMF i Světová banka, o něco méně Světová obchodní organizace). Jako politický amatér nemá smysl pro komplikované zahraničně-politické vztahy, protože jeho povaha obchodníka ho vede k tomu dělat „dealy“ tváří v tvář. Trump ovšem není tím, kdo započal úpadek MMF či Světové banky – nemůžeme mu připisovat zásluhy za něco, co neudělal. MMF či Světová banka ztrácejí legitimitu díky třiceti letům neúprosného vymáhání neoliberálních politik, kterými se ve velké části světa zcela zdiskreditovaly. Poslední pokusy o korekci, jako jsou materiály „Neoliberalism, oversold“ atd., sice naznačují určitý myšlenkový posun, který ale není v politice dostatečně reflektován. To, že v obou organizacích mají USA stále právo veta a země rozvíjející jsou zoufale podreprezentovány (a byly to USA, kdo reformu hlasů blokoval), je další faktor, který vede k poklesu jejich vlivu. A k tomu „hlavní strategičtí rivalové“, jak nyní Američané říkají, tedy Čína si vytváří vlastní organizace – jako je Asijská infrastrukturní a investiční banka. Ani krizi ve WTO nemůžeme dávat zcela „za vinu“ Trumpovi, i když právě jeho lidé mohou být těmi, kteří zasadí poslední ránu. Krize WTO se vleče již mnoho let a v jádru řady problémů jsou zemědělské subvence a koneckonců i nadměrná očekávání od přínosů mezinárodního obchodu, která po krizi 2008 brzdil i tehdejší šéf Pascal Lamy.
Svět je podle Trumpa v pořádku jedině tehdy, když jsou USA „first.“ Je to asi logická reakce na úpadek hegemona, ale není moc velké štěstí v takových časech žít.