Ilona Švihlíková píše o tom, proč byl (a je) polistopadový vývoj v Česku typický neustálou delegitimizací jiných názorů velké části společnosti.
Další 17. listopad za námi. A jak tomu v posledních letech bývá, stal se skutečnou ukázkou toho, jak „zloba, závist, zášť pominuly“. Z obrazovek České televize pravda a láska kapala ještě intenzivněji než jindy. Vzhledem ke zkušenostem minulých let se dalo uzavírat sázky, jaká další „inovace“ po červených trenýrkách, červených kartách, strýčkovi Bradym se tentokrát objeví. Skupina kovaných demokratů nebyla zklamána, neboť i tentokrát se, jistě čirou náhodou, objevila „kauza“, která jim umožnila vyjít do ulic, aby dali najevo, že volby měli vyhrát oni a nikdo jiný.
Čím dál vzteklejší a nenávistnější reakce, které v letošním „upgrade“ nezahrnovaly pouze vyhozené květiny, ale dokonce i šibenice (!) jsou dány tím, že je čím dál víc narušována „oficiální“ vyprávěnka o tzv. porevolučním vývoji. Vše začíná samozřejmě u toho, když řízenému předání moci říkáme revoluce.
Na uplynulých 29 let je možno se dívat řadou pohledů (ekonomické aspekty jsem shrnula v knize Jak jsme se stali kolonií), ale jedním z trendů, který neustále probíhá je delegitimizace, resp. pokus o delegitimizaci velké části společnosti.
Heslo „nejsme jako oni“ dostalo zatraceně rychle na frak. Jakmile se kormidla chopil Václav Klaus se svými ekonomickými reformami, stali se hlavními nepřáteli všichni, kdo si mysleli něco jiného. Vybavuji si dva příklady. Na počátku 90. let jsme si chtěli přečíst knihu od Miloše Zemana, ale knihkupec se na nás obořil s tím, že „tohle on prodávat nebude.“ Další zkušeností tohoto typu byl nástup na VŠE, kde se bývalí marxisté-leninisté bleskurychle přeorientovali na neoliberální ekonomy a trávili hodiny výuky tím, že nás poučovali o tom, že Klaus je „moc měkkej.“
V té době cokoliv, co bylo levicové, bylo odporné (a ti novináře, kteří dnes roní krokodýlí slzy na sobotkovskou ČSSD a jejím pádem do hlubin, byli ti, kteří psali o levici s takovou nenávistí, jako dřív psali o lásce k Sovětskému svazu), ale i nebezpečné. Kdo projevil jiný než pravicově neoliberální názor, dostal nálepku, měl mlčet a hlavně – chtěl nás vracet před listopad. Nebezpečí, bububu! Tato delegitimizace každého, kdo měl jiný pohled na transformaci české ekonomiky, měla přitom dominantní oporu v tzv. nezávislých médiích.
Odpor vůči čemukoliv levicovému vydržel dlouho, ale přeci jen pod socio-ekonomickými faktory pomalu začal ztrácet „grády.“ Zlomem byla Velká recese, která otevřela řadu nových otázek a témat, i když se zdaleka nestala hrobem neoliberální agendy. Naopak, „díky“ Německu a jeho dluhové posedlosti a Kalouskovi se podařilo nastavit agendu „dopadneme jako Řecko.“ Je pravda, že přiblblá škrtací politika, která vyvolala zbytečnou druhou recesi, nás de facto k ekonomickému vývoji strukturálně slabších zemí přiblížila. Tato sociální zkušenost zapůsobila, já se občas mohla mihnout v médiích, kde jsem byla vždy „řádně“ představena jako levicová ekonomka (pravicoví libertariáni jako Lukáš Kovanda a Markéta Šichtařová a další takto nikdy představováni nejsou).
Pamatuji si na jeden z prvních příkladů fanatismu na sociálních sítích. Když zemřel Václav Havel, tak nejmenovaný „aktivista“ snad vůbec nespal a bedlivě (a uvědoměle) nahlašoval každého, kdo si dovolil napsat o Havlovi něco jiné než ódy. To byly ovšem ony skrovné začátky, dneska je už udávání a blokování jaksi sofistikovanější a máme celé hordy novodobých svazáků, kteří „čistí.“ Zatím pouze na sociálních sítích, ale představa, že by tito „demokraté“ čistili v reálném životě, vás donutí přemýšlet, kam byste rychle utekli, kdyby se tato skvadra dostala k moci.
Strašení komunisty přestalo být in a objevily se nové delegitimizační postupy. Vzhledem k tomu, jak USA v pozici hegemona oslabují, se začala rozvíjet mccarthyovská hysterie (u nás si v ní vyniká poslankyně Helena Langšádlová, která už naznačila, že takový výbor pro vyšetřování nezápadní činnosti by se jí zamlouval. Teď ještě najít nějaké „Rosenbergovi“, aby bylo koho popravit). Ta se nutně přes finanční podporu přenesla i k nám. Místo nebezpečné levice, která nás vrací před listopad, tu máme síly, které nás „sunou na východ.“
Ti, kteří se staví kriticky k NATO, dovolují si vnímat Rusko jinak než zesnulý fanatik John McCain a neskáčou nadšením z Pax Americana, jsou zase „nepřáteli“, kteří ohrožují tentokrát naše západní ukotvení a kteří mají být – umlčeni. Kromě oblíbené kratochvíle vytváření seznamů (nevhodných jedinců, kteří už si v televizi ani neškrtnou a mezi které patřil v posledních letech svého života i pan Jan Petránek) jsou vytvářeny i seznamy nevhodných médií, aby se jaksi „oddělilo zrno od plev“ a bylo jasné, na koho budou upřeny reflektory nenávisti.
Tzv. liberální levice ovšem nijak nezaostává a pro jistotu zase disponuje „aktivisty“, kteří bedlivě číhají na všechny, kteří nesdílejí její sen o multikulturním sluníčkovém světě, aby hystericky odhalovala „nacisty“ a „fašisty“ i ve vlastních řadách.
Tzv. „oslavy“ 17. listopadu ukazují ve své emoční vybičovanosti, jak je polistopadový režim zoufale závislý na vytváření vnitřních nepřátel (případně financovaných z vnější, neboť „ruští agenti číhají na našich hranicích a proto musíme být ostražití a bdělí,“ abych parafrázovala svou oblíbenou knihu Černí baroni). Demokracie je samozřejmě diskuse, jak uvedl náš první prezident, ale je také postavena na tom, že ve společnosti nutně (a legitimně!) existují různé typy konfliktů, které se řeší – nikoliv tím, že jedna skupina chce umlátit druhou, nebo tím, že ji prostě sebere hlas a delegitimizuje ji jako ohrožení a nebezpečí.
Máloco o polistopadovém vývoji vypovídá víc než to, že si „demokraté“ vyberou za svého hlavního hrdinu Miroslava Kalouska. „Kalda“, ať už s Tullamore Dew či bez, se prolíná celým polistopadovým vývojem. S „Kaldou“ jsme toho prožili hodně, od mávání tibetskou vlaječkou, po katastrofální působení ve funkci ministra financí, až k „veršování“ o tom, jak odboráři vezou sračky, škrtům dávek pro ty nejslabší, ale kdopak si dnes vzpomene na to, jak chtěl podporovat vládu s KSČM a byl následně svou vlastní partají „odstraněn.“
Režim, který ke své reprodukci potřebuje delegitimizovat stále větší části populace, nutně povede k tomu, že z něj nakonec vyhřezne to, co bylo dlouho potlačováno. Moralistní kecy o „srdíčku Václava Havla“ a „pravdě a lásce“ po téměř třicetileté zkušenosti nemohou zakrýt, že transformace vytvořila velké množství těch, kteří se nutně považují nejen za ekonomicky poražené, ale za věčně umlčované, okřikované a ponižované. A jak ukázal převrat na Ukrajině, tato cesta nemá s demokracií nic společného. To je spíš recept na občanskou válku.