Veronika Sušová-Salminen vidí ve sporech o pražskou sochu Koněva širší boj mezi polarizovaným chápáním světa, který zamořil veřejnou debatu.
V Praze se rozběhlo další kolo sporů kolem maršála sovětské Rudé armády Ivana Koněva a jeho pomníku v Praze 6. Koněv velel pluku, který se podílel na osvobozování území Československa a také na tzv. pražské ofenzívě, která dokončila osvobozování hlavního města Prahy.
Pomník se dostal do centra sporu mezi jeho odpůrci a jeho zastánci, které rozděluje i celkový výklad konce druhé světové války, role SSSR a zřejmě i pohled na současné Rusko. Podtextem sporů bylo výročí srpnové okupace v roce 1968.
„Obrazoborectví“ vůči pomníkům je českou specialitou snad už od dob husitských válek a často se zoufale snaží o ostrý zlom či rozchod s minulostí tím nejradikálnějším způsobem. Jedné se o snahu vymazat celé (z pohledu dnešní doby) „nepříjemné“ úseky dějin a jejich nový výklad či chcete-li přepis. Čertit se nad přepisováním dějin sice můžeme, ale jsou normální, a to i v rámci odborné práce. Interpretace a perspektivy se mění, proměňuje se i vědecká metodologie a přístupy k dějinám a spolu s nimi i výklady. A samozřejmě se mění společenské podmínky práce historika či společenské diskuze o dějinách. Ovšem tady jde spíše o něco jiného než poznání historické skutečnosti (s řadou kontroverzí a protikladů) a „vyrovnání“ se s minulostí.
Na pomníku maršálu Koněvovi vadí zhruba dvě věci. V čistě symbolické rovině je to samozřejmě fakt, že se jednalo o sovětského maršála a že jeho socha připomíná podíl Rudé armády na porážce nacistického Německa. Druhou rovinou je to, že maršál Koněv po roce 1945 velel vojenskému potlačení maďarského povstání v roce 1956. Toto povstání bylo potlačeno, jak známo krvavě, a jednalo se o další z řady narušení státní suverenity v rámci studené války.
Obránci pomníku zdůrazňují zásluhy sovětské armády na osvobozování Československa i Prahy a pokusy o poškozování pomníku či návrhy na jeho odstranění odmítají jako nepravdivé přepisování dějin a dost možná jako projev despektu k jejich mínění.
Ovšem v této veřejné tahanici, jak už bylo naznačeno, o objektivní hodnocení dějin nejde. Ani o ono bájné vyrovnání s minulostí nejde, jde o to využívat výklad dějin k posilování současné politiky a ideologie.
V českém veřejném prostoru se od roku 1989 prosadilo vidění dvou totalitarismů 20. století – tedy nacismu a sovětského komunismu – jako odnože téhož, mezi kterými je vlastně ve všem rovnítko. Všichni, kteří se snaží namítat, že pro jejich hodnocení tato teze neuspěje, jsou samozřejmě šmahem komunisté a Putinovi agenti. Tento výklad pak celkem přirozeně vede k tezi, že rok 1945 znamenal okupaci Československa SSSR či byl aktem dobyvačným. Koněv je tedy vlastně dobyvatelem.
Kritici Koněvovy sochy spojují sochu věnovanou osvobozování Prahy v roce 1945 s pozdějšími událostmi – s maďarským povstáním a jeho potlačením, a především se srpnem 1968. Na soše sice nestojí, že by připomínala Koněva jako velitele operací v roce 1956, ale nakonec se prosadilo to, aby se doplňujícími tabulkami zdůraznil vývoj Koněvovy osobnosti po roce 1945 a právě rok 1956. Budiž, je to snaha o ex post dopovězení příběhu, která by ale mohla být aplikována na kdejakou historickou osobnost, je tedy s otazníkem, proč se to děje jenom tady. Ovšem nebyla to vysvětlující tabulka, kterou někdo poškodil a spustil tak spirálu konfliktu, která vyvrcholila zahalením pomníku, ochrankou pro starostu Prahy 6 a další vlnou emocí…
Celý problém ovšem ještě zostřuje to, že je chápán jako otázka současné české identity, která má být výlučně západní. Připomínání role Rudé armády je tak připomínkou východního směřování, onoho táhnutí na východ či snah levice o to, znovu posílat lidi do Gulagů či jim znárodnit bazénky na zahradě. Je to tedy snaha o „přeprogramování“ české identity podle představ „liberálů“ a pravice, respektive o potvrzení „polistopadové“ hegemonie. Potvrzení v době, kdy tato hegemonie oslabuje (a to nikoliv díky síle jejích nepřátel či kritiků, ale především díky vlastním chybám, selháním a neschopnosti je jakkoliv reflektovat).
Dalším zostřením a důvodem pro tyto spory je konflikt mezi Západem, kterému patříme (ehm, pardon, kam patříme) a Ruskem. Situaci stěžuje nepřehledné dění ve světě, kde už západ není jediným orientačním majákem. Pro lidi, kteří potřebují jeden maják, jednu pravdu a jednu šablonu, je to nesmírně matoucí a zneklidňující. Nastupuje obranná reakce a sebepotvrzování spolu s frustrací, že imitování Západu z nás Západ nedělá, ale třeba ho z nás udělá další přepsání dějin, které vymaže jakoukokoliv pozitivní úlohu SSSR a Rudé armády při porážce Německa, ne?
Na druhou stranu spory o Koněva či roli Rudé armády posiluje také to, jak je vítězství v roce 1945 oficiálně využíváno dnešním Ruskem ve formě hybridu měkké/tvrdé moci. Rusko tak k této politizaci samo zčásti nepřímo přispělo a přispívá. Pro všechny, kteří neumějí (nechtějí) rozlišovat, je tak pomník Koněva nebezpečný, protože se stal vlastně propagandou putinského Ruska. A proti té je přece třeba bojovat zvláště ve městě, jehož primátor slaví výročí členství v NATO slavnostním hlášením v metru. Zvláště v zemi, kde si roky dávají média, politici i umělci záležet na tom, aby se český vztah k Rusku formoval téměř výlučně jen na základě negativních traumat. A to způsobem, který budí u každého, kdo skutečně něco ví o dějinách, spíš stud.
Ovšem na straně zastánců Koněva se najde také dost lidí, kterým je blízký opačný jednobarevný výklad dějin. Ignoruje se pak skutečnost, že interpretace dějin druhé světové války se v Československu nesla v prosovětském duchu, a v řadě momentů nebyla objektivní. Byla součástí tehdejší hegemonie a potřebuje korekce, které samy o sobě nejsou špatné. Některým těmto lidem pak uniká i to, že připomínka druhé světové války by měla být vždy humanní výzvou k míru a ne nástrojem k oslavě vojenské moci (například) současného Ruska. Nicméně tato skupina je v defenzívě a je spíše terčem výsměchu a další marginalizace (a popřípadě v důsledku toho radikalizace) než partnerem v hledání historické pravdy s cílem vyrovnání se na prvním místě s tím, že dějiny často nejsou jen černé nebo jen bílé.
Česká veřejnost je výrazně polarizovaná a v takové atmosféře se dá jenom těžko na čemkoliv domluvit a cokoliv poznat na základě faktů a jejich objektivního hodnocení v historickém (a ne dnešním) kontextu. Je to i na úkor demokracie a její kvality. Jak jinak si vyložit situace, ve kterých je pomník znovu poškozen, i když na něm byly prosazeny vysvětlující tabulky a radnice Prahy 6 má pro vandaly prý pochopení? Kdo a proč tlačí na pilu? V Česku se rozmohl neduh, který ze společensky (ne)důležitých témat dělá moc často sportovní zápas s fanoušky, kteří se navzájem překřikují, zatímco „trenéři“ v zákulisí si hrají vlastní hru. Jakákoliv různost se stává nakonec jen otázkou buď, anebo. Láska, nebo nenávist. Pravda, nebo lež. Bílá, nebo černá. Dobro, nebo zlo. Západ, nebo východ. Světlo, nebo tma. Všechno a všechny narvat do škatulek. Onálepkovat a ponížit. Nic a nikdo mezi. Žádné ambivalence, žádná překvapení, žádný úkrok ze zóny osobního komfortu, žádné přemýšlení, žádná hořkosladkost. A kdo se o to pokusí je podle situace zaškatulkován jako „havloid“, nebo Putinův agent, kterému přece jde o nějaký „temný“ plán. Demokracie v Česku až moc připomíná dobu, se kterou se už třicet let prý „vyrovnává“. Gratulovat není k čemu.