Věra Beranová recenzuje nově otevřenou expozici Národní galerie věnované umění mezi roky 1796 až 1918.
Pod názvem, který jistě vzbuzuje zvědavost, otevřela Národní galerie rozsáhlou expozici nazvanou „Umění dlouhého století“.
O které století jde, se návštěvník dozví na přehledném panneau (informačním panelu) informujícím o stěžejních událostech, situacích, významných osobnostech, existujících v rozmezí let 1796–1918. Z toho plyne, že se bude jednat o umění, které vzniklo a fungovalo právě v těchto letech. Je zde tudíž nabouraná tradiční periodizace vycházející jednoznačně z časovosti, která se málokdy kryje s historickým vývojem a už vůbec ne s vývojem kulturním a uměleckým.
Ti, kteří koncipovali současnou expozici ve Veletržním paláci, si toto plně uvědomovali a příznačně nazvali tuto přehlídku „Umění dlouhého století“, tj. překračující tradiční časové rozpětí 19. století.
Začátek expozice je spojen s datem 1796, kdy vznikla Společnost vlasteneckých přátel umění, která zásadně přispěla k rozvoji výtvarného umění na našem území. Téměř současně to pak byla Akademie výtvarných umění, která se až do současnosti snaží prostřednictvím svých absolventů ovlivňovat úroveň výtvarné kultury. Dnes však, k prospěchu výtvarného umění, už není jedinou školou tohoto charakteru, jako tomu bylo ve století devatenáctém. Druhý konec našeho dlouhého století nese datum 1918. Tady bychom mohli diskutovat do jaké míry můžeme chápat tento předěl. Zatímco vstup do tohoto dlouhého století je poznamenán kritériem uměleckým, pro konec (tedy rok 1918) jsou spíše charakteristická měřítka společensko-politická, kde samozřejmě i ta kulturní sehrála svou roli.
Pravidelný návštěvník Národní galerie, jejího Veletržního paláce, si jistě bude klást otázku, v čem se tato expozice bude lišit od tradičních stálých expozicí umění 19. století. V této souvislosti si dovolím vzpomenout na dávnou stálou expozici ze 70. let 20. století v Anežském klášteře koncipovanou Jiřím Kotalíkem, dlouholetým ředitelem NG. Další expozice zdaleka nedosahovaly této úrovně, a to především z hlediska instalace. Vraťme se však k současné výstavě.
Soubor vystavených děl představuje 150 autorů a 450 děl. Jistou zvláštností je také to, že všechna jsou to díla v majetku Národní galerie, tedy žádné zapůjčky. Již při vstupu návštěvníka zaujmou filmové záběry, třikanálová projekce filmových materiálů velmi různého obsahu, zaměření – od dokumentárních záběrů, až po živé sochy. Návštěvníka také jistě upoutá velkoformátová koláž dobových plakátů. Obě tyto upoutávky doslova přitahují návštěvníkovu pozornost a svým způsobem jej uvádějí do „Dlouhého století”.
Netradičně působí také samotná instalace výtvarných děl. Nejde o ortodoxně chronologické řazení, tedy časovou posloupnost prezentování plastik, maleb, architektonických návrhů. Divák je někdy překvapen netradičními souvislostmi, kdy jsou vedle sebe prezentovaná díla stylově naprosto odlišná, jako například romantická krajina vedle krajiny kubistické. Výběr autorů vychází z majetku Národní galerie s důrazem na prezentování některých autorů, jejichž díla nebyla v minulých přehlídkách uváděna. Setkáváme se zde i s tvorbou zahraniční provenience, a to především pověstně známých Francouzů, kde se jedná o nákup francouzského umění československým státem v roce 1923. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství, volnou plastiku, veřejnou plastiku v architektuře, také například modely, skici náhrobků, či pomníků.
Je těžké vzpomenout jen některé z těch 150 autorů a 450 děl. Nabídka je tedy velmi široká a v podstatě dá odpověď návštěvníkům poučeným i méně znalým. Někteří mohou svou prohlídkovou trasu směřovat od jednoho notoricky známého obrazu (či plastice) k druhému, jiní k těm méně známým. Svým způsobem z vystavených děl jsou jistě přitažlivé plastiky, jejich modely. Velmi zajímavý je například soubor hlav sv. Václava od J. V. Myslbeka pro pomník na pražském Václavském náměstí, kde autor v drobných nuancích hledal ten pravý výraz knížete. Mnohý návštěvník si také uvědomil prostřednictvím Štursova návrhu jedinečnou monumentální výzdobu Mánesova mostu. Instalace plastik, a především těch spojených s architekturou a fungujících ve veřejném prostoru, byla jistě nelehkým problémem, svým způsobem mohla být více doplněna fotografickou dokumentací.
Snad ještě problematičtěji se jeví možný výběr malířské tvorby. V podstatě jen namátkově můžeme jmenovat formátově nepřehlédnutelný Chudý kraj Maxe Švabinského nebo také The Virgin Gustava Klimta. Jistě zaujmou méně známá plátna Emila Filly nebo pozoruhodná abstrakce Jana Autengrubera z roku 1915 fungující vedle takových děl Františka Ženíška, Jaroslava Čermáka, ale také Mikoláše Alše. Pro širší veřejnost jsou jistě zajímavé malby Josefa Váchala, Jindřicha Pruchy, taky André Deraina, Edvarda Muncha, či Pabla Picassa. Z těch nejstarších autorů to je například Adolf Kosárek, August Pipenhagen, Bedřich Havránek a řada dalších. Výčet by byl v podstatě nekonečný.
Nová expozice ve Veletržním paláci nazvaná „Umění dlouhého století” je bezesporu zajímavou přehlídkou výtvarných děl ze sbírky Národní galerie, představující výtvarnou tvorbu vyvíjející se více než 100 let: od roku 1796 po rok 1918, tedy „dlouhé století”.
Expozice před návštěvníka předkládá nejen vynikající díla své doby, ale klade i otázku, která se váže k historickému vývoji a především k jeho interpretaci, tedy dnešní interpretaci a v konečném důsledku hodnocení. Zatímco v obecných dějinách, kde dochází k razantnímu přehodnocování významu historických událostí (ne vždy šťastně), v pohledu na umění – tedy jeho historii – se to tak dalece neprojevuje. Možná, že tato nová expozice je jednou z konkrétních odpovědí, jak současnost pohlíží na výtvarnou minulost.
Autorský a kurátorský tým: Veronika Hulíková (NGP), Otto M. Urban, Filip Wittlich
Architektonické řešení: Jiří Příhoda
Grafické řešení: Studio Najbrt – Zuzana Lednická, Andrea Vacovská