Historička umění Věra Beranová píše o tom, že jedna z hlavních kulturních institucí v ČR, Národní galerie, trpí v současnosti absencí jasnější vize.
Jen pár dnů před uzavřením všech prostor Národní galerie byla ve Veletržním paláci otevřena nová výstavní sezóna, a to hned několika výstavami. Na slavnostním otevření bylo přítomno mnoho návštěvníků, přesto však jedinečné prostory Veletržního paláce působily poloprázdně. Návštěvník si jistě položí otázku, proč je tomu tak, a také, proč se uvažuje o možné dostavbě tohoto tak jedinečného paláce. Asi to nebude tím, že by nebylo co vystavovat. Důvodem tak nebudou jen peníze, ale domnívám se, že již delší dobu zde chybí představa o tom, jaké funkce má taková instituce splňovat a jaká by měla být její koncepce. Stručněji řečeno, setkáváme se zde s absencí nějaké vize.
V poslední době, tedy konkrétně 26. února l.t., proběhla diskuse na toto téma za účasti ministra kultury Lubomíra Zaorálka. Debata již svým složením nemohla být reprezentativní. Už jenom proto, že na debatě nebyla zastoupena instituce, o které celá tato debata probíhala, tedy Národní galerie. Jistě se v debatě otevřela řada otázek, které se zamýšlely nad úlohou výtvarné kultury, výtvarné scény, a to i mimo Národní galerii. Pokus o řešení těchto otázek samozřejmě souvisel s orientací diskutujících, které představovala například ředitelka společnosti J. Chalupeckého, kurátor a neúspěšný účastník výběrového řízení na ředitele NG, také kurátor a pracovník NG, který zde působil krátké období. Ministr kultury ve svých vstupech do diskuse několikrát zdůraznil jistou „neviditelnost“ NG. Například ve srovnání s takovou institucí jako je Česká filharmonie. Konkrétně tento stav nazval absencí značky. Podle jeho zkušeností jako bývalého ministra zahraničí se tato situace zvlášť projevuje ve vztahu k zahraničí. V těchto souvislostech se během debaty vzpomínal i dlouhotrvající problém naší reprezentace na Benátském Bienále. Na tento, a řadu dalších problémů, odpovídal ministr konkrétními kroky, které ministerstvo již podniklo. Zdůraznil však, že ani on a ani ministerstvo nemůže řídit Národní galerii z hlediska její odbornosti, společenského významu v domácím i zahraničním prostředí.
Samozřejmě, že celá beseda přinesla rovněž nové pohledy na výtvarný život a v jeho rámci poukázala na nezastupitelnou úlohu Národní galerie. Svým způsobem však nemohla splnit své zadání, jestliže hlavním problémem byla Národní galerie, která na ní neměla své zastoupení. Snad vypsané výběrové řízení, slibované do Velikonoc, a z něj vzešlé nové vedení této úctyhodné instituce zlepší tuto současnou situaci.