Pandemie je testem evropské jednoty a vůle. Životně ohrožuje eurozónu.
Komentátor Tony Barber píše o těžce zkoušené Itálii. Připomíná na začátku svého článku vlnu veder z roku 2003, kdy třetina evropských obětí byla z Itálie. Nyní je Itálie zemí nejvíce postiženou epidemií koronaviru. Asi 23 % populace je starší 65 let. Italská vláda nakonec zavedla drastická opatření, aby dostala epidemii pod kontrolu.
Itálie bude ovšem vystavena také velmi tvrdým ekonomickým důsledkům, které se vážně dotknou i celé EU a eurozóny, varuje Barber.
Pandemie je testem evropské jednoty a vůle. A může to být ještě mnohem horší. Eurozóna je znovu ohrožena na životě, píše autor. Itálie se z finanční krize nikdy nevzpamatovala, její banky zůstávají velice křehké a v krizi přišla o celou čtvrtinu svého zpracovatelského průmyslu. Kořeny těchto problémů jsou hluboké, připomíná Barber.
Za dvacet let v eurozóně Itálie vůbec nerostla. Potýká se s dlouhodobými problémy – nefunkčním vzdělávacím systémem, nízkou produktivitou práce, korupcí, vlivem mafie. Italský dluh se po krizi vyšplhal na 135 % HDP.
Italská drakonická opatření jsou nutná, ale je potřeba myslet na malé rodinné firmy, které budou nutně velice postiženy. Italský premiér Guiseppe Conte pro ně vyčlenil zvláštní pomocný fond.
Ashoka Moody, známý ekonom z univerzity v Princetonu, ale pochybuje, že to bude stačit. Bývalý italský ministr financí Lorenzo Codogno s ním souhlasí. Itálie bude potřebovat záchranný program, možná i pomoc MMF.
Jenže Itálie je velká ekonomika a bude potřebovat pomoc v řádu stovek miliard eur. Těžko v takovém případě dojde ke shodě mezi už nyní rozhádanými vládami EU. Výpomoc by ovšem byla podmíněna škrty a není těžké si představit, jaký hněv by vypukl v Itálii, kdyby měla škrtat kvůli pandemii koronaviru.
Evropské bailouty jsou ovšem mírně řečeno prapodivné, píše autor. V zemích jako je Řecko či Kypr vyvolaly pocit dohledu cizinců nad vlastní zemí, na druhé straně zuřily i země jako Německo či Finsko, kde zase převládl pocit, že živí neschopné jižní země.
Záchranné programy za sebou zanechaly dědictví pravicového nacionalismu, anti-establishmentového populismu a neochoty dál se angažovat. Dobře to ilustrují současná jednání o rozpočtu EU, kdy se spory vedou o částky zanedbatelné v rozpočtu jednotlivých zemí, ale žádná z vlád nechce ustoupit tváří v tváří rozhněvané veřejnosti doma.
Rizika jsou velká, ale podceňuje se síla a odolnost italské společnosti, myslí si Barber. Žádná evropská země od roku 1945 prošla tolika krizemi, které ohrožovaly národní jednotu země a sociální smír.
Terorismus, mafie, kolaps stranického systému, vysoká inflace – Italové už si prošli ledasčím. Nyní potřebují od Evropy podporu a solidaritu, končí Barber.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.