Karel Žďárský ve svém komentáři vysvětluje, proč je lepší začít při řešení hospodářské krize hledat nové směry rozvoje, než pokračovat v dosavadní linii jakoby se vůbec nic nestalo.
Tento příspěvek volně navazuje na závěrečnou myšlenku předchozí stati – budoucnost bude nevyhnutelně jiná nejen než minulost, ale i současnost. Proč tuto samozřejmou myšlenku stále připomínat?
Protože to, co sledujeme v souvislosti s diskusemi o reakcích na současnou koronavirovou krizi, je v mnoha ohledech zacíleno na to, jak se navrátit do doby před koronavirem. Prostě jak pokračovat v dosavadní linii vývoje a pokud možno nic neměnit, nebo jen co nejméně. A já si myslím, že to není možné a čím dříve opustíme tento směr uvažování tím lépe, tím snáze budeme hledat nové rozvojové směry a možná i tím rychleji krizi překonáme.
Protože koronavirus je zjevně tím impulsem, který spouští hospodářskou krizi, o které bylo již delší dobu zjevné, že se blíží. Těch signálů byl přece mnohem víc – od prudkého růstu cen akcií, přehřátého trhu s nemovitostmi, přes nasycenost dílčích trhů až po evidentní bezradnost, jak dál. Já za to považuji i onen Green deal, se kterým přišla současná generace úředníků EU. Jen se nevědělo – jak už to tak bývá – co tuto krizi spustí.
Ten tradiční přístup k jejímu řešení je vidět u nás např. na tom, jak si stále stěžujeme na to, že potřebujeme zahraniční pracovníky. Přitom přece víme, že letos je nebude možné získat v tom počtu, který by byl nutný.
Máme u nás, pravda, problém s demografií. Víme, že v letech 2020 – 2030 bude rozdíl mezi těmi, kteří nastoupí do práce resp. do tzv. produktivního věku, a tedy dnes jsou ve věku 8 – 18 let a těmi, kteří by mohli již odejít do důchodu – tedy kategorie 55 – 65 let, minus 300 tisíc, tedy budeme mít o 300 tisíc lidí méně. Snad úplně jednoduše, každým rokem se nabídka na trhu práce sníží o 30 tisíc. Ten rozdíl v počtech jednotlivých populačních ročníků je prostě markantní a je již dlouho znám.
A pohlédneme-li za horizont roku 2030, pak tento rozdíl zde bude až do roku 2050. Alespoň podle toho, jaký je trend a já si nemyslím, že se ho nějak zásadně podaří změnit např. tak, že by se výrazně zvýšila porodnost.
Pak je namístě otázka, proč tomu nepřizpůsobíme naši ekonomiku nebo to, co by snad bylo možné nazvat velmi neuměle jako „hospodaření s pracovními silami“. Přitom problém nedostatku pracovních sil – myslíme-li globálně za celou ekonomiku a nehovoříme o lokálním nedostatku v nějakém regionu – provází českou ekonomiku delší dobu. Bylo tomu tak i padesátých létech a také po celá další desetiletí. Proto k nám např. přišli Vietnamci a v posledních desetiletích jsou to Ukrajinci a také Slováci, případně Poláci a v nedávné době i další pracovníci z Balkánu.
Dalo by se tedy očekávat, že v situaci trvalého nedostatku pracovních sil se česká ekonomika soustředí na spíše pracovně úsporné technologie, že bude mít pracovní sílu „drahou“, což bude motivovat k náhradě živé práce technikou.
Zjevně se nic takového nestalo. Dál se zde rozvíjí činnosti, které vyžadují velké množství pracovních sil – nejednou málo kvalifikovaných, protože ve stále se rozšiřujících skladech přece žádná kvalifikovaná síla není potřeba. Vždyť jezdit s tím vysokozdvižným vozíkem se naučí každý. A běhat se zbožím ve skladech Amazonu také zvládne každý.
Podívejme se, jak jen v těchto dnech, kdy považujeme za velkou tržní příležitost rozvážet potraviny, obědy a v podstatě cokoli, narostl počet pracovních míst v tomto oboru. Také zde k tomu není potřeba kromě řidičského průkazu žádná zvláštní kvalifikace. Že by právě kvůli tomu rostl počet studentů na VŠ? Nebo je to i tam – na VŠ – jenom o tom, pokračovat tak, jako dosud a udržet si co největší počty studentů a tedy rozpočtové příjmy?
Právě současná etapa koronavirové krize ukázala, jak moc zranitelná česká ekonomika je – a to nemluvím o ohromné potřebě zahraničních pracovních sil např. ve zdravotnictví. Kromě jiného, pokud by tato pracovní síla zde chyběla, pak to dnes již činnost zdravotnictví ochromí – to je dobré si uvědomit. A obdobně je tomu i v obchodě a dalších službách.
Právě sektor služeb je trochu stranou pozornosti. Nejvíce totiž křičí o nedostatku výrobní firmy, kde snad by prostor pro automatizaci, robotizaci měl být největší. Ale zdá se, že právě tam tomu tak není. Proto je nutno podle mého soudu začít měnit dosavadní způsob využívání pracovních sil. Pokud ho nezměníme, může mít jakákoli další krize velmi negativní dopady.
Nic takového se však zatím neděje – jen slýcháme požadavky na co nejrychlejší uvolnění hranic a příchod zahraničních pracovníků, bez nichž údajně firmy zkrachují. Jistěže, krátkodobě je náhrada dovážených pracovních sil téměř nemožná. Zazněl snad v těchto úvahách hlas, který by nabádal k tomu, že tento způsob „hospodaření“ s pracovní silou si dlouhodobě nemůžeme dovolit? Že nás to činí velmi zranitelnými atd.? Není snad i velká závislost ekonomiky na cizích pracovních silách znakem nízké bezpečnosti, soběstačnosti ekonomiky?
Nic takového – prostě pokračujeme dále – jako dosud.
Takovým druhým momentem může být např. postoj k dalšímu rozvoji turistického ruchu. Zdálo by se, že snad všichni pochopí, že současná sezona turistického ruchu je prostě ztracená, že nemá velkého smyslu s ní – a to jak ve výjezdovém, tak i vnitřním turistickém ruchu – nějak počítat. Důvodů je více – tolik zahraničních turistů jako před krizí k nám ještě dlouho nepřijede. Jsou buď z míst, kde koronavirus ještě ani zdaleka není potlačen, anebo se prostě lidé bojí cestovat.
Podle statistiky k nám přijíždělo kolem 11 mil turistů ročně. Kolem 2 milionů byli turisté v Ruska a Číny, kteří zde strávili asi tak čtyři noci (Rusové), Číňané skoro tři noci. Ostatní to bylo v podstatě ubytování na víkend. V současnosti děláme všechno proto, aby sem právě tato nejlukrativnější klientela neměla důvod jezdit, protože se tu bude setkávat spíše s nepřátelským přijetím. Je-li takový převládající postoj naší společnosti, pak ve vytváření nepřátelské atmosféry pokračujme. Nechtějme však současně, aby byly z našich daní kompenzovány ztráty vyplývající ze ztráty této klientely.
Také bychom se měli reálně podívat na to, co lze zahraničním turistům nabídnout. Prahu, Český Krumlov, lázně – a co dál? Dobré pivo, jídlo a to je tak asi vše. Ano, jsme bezpečná země, ale stačí to? Kolikrát sem kvůli tomu někdo pojede – kromě těch Angličanů, kteří se v Praze opíjejí do němoty za pár korun?
Přesto stále vidíme pokusy vrátit se do doby před krizí. Tak se vymýšlí nejrůznější nástroje, jak onen nevyhnutelný pokles tohoto odvětví změnit. Tak třeba padl návrh na to, že rozvineme tuzemský turismus tím, že lidem rozdáme jakési vouchery třeba v hodnotě 5 000 Kč na jednoho, které budou muset utratit za dovolenou v tuzemsku. A dokonce i tak, že je budou muset utratit v určitém krátkém časovém období – třeba za měsíc.
To už mně připadá úplně absurdní – stát vám bude určovat, kdy musíte jít na dovolenou a – nedej bože – vám bude určovat, i kam musíte na dovolenou jet. Ona totiž tato metoda nemá jiné vyústění než právě to, že v tomto přídělovém systému – má-li fungovat, musí být nabídka a tzv. poptávka vyjádřená oněmi vouchery v rovnováze – jinak to ztrácí smysl. Protože to současně spojujeme s tím, že hotelům pomůžeme – všem a tedy i všude. Jak jinak donutit lidi, aby jezdili i do méně atraktivních míst, než přídělem?
Potom to musí být skutečně klasický přídělový systém. Kdyby totiž si každý vybíral, co se mu líbí, byl by v tom chaos a nemálo lidí by nemohlo tyto vouchery využít, protože by chtěli jít tam, kam chtějí i ostatní. A to by pak nefungovalo. A tak to budeme řešit přídělem – a hotovo.
A kdybychom k tomu přidali ještě nějakou on-line platformu, bude to za prvé digitalizace dovolených (a to jistě přece také chceme) a za druhé přídělový systém dovedený do úplné dokonalosti. I když – nejdokonalejší by bylo asi toto – panu Novákovi, pokud chce využít onen voucher je přidělen určitý týden v jednom zařízení, které mu vybral či vybere počítač (určitě podle toho, co má pan Novák rád a to si počítač snadno vypočte z jeho nákupních preferencí).
Až do takových absurdit dovedou někteří teoretici – prý zastánci tržní ekonomiky – své myšlenky na záchranu toho, co zachránit nelze.
Jen pár čísel. Počet registrovaných lůžek v turistickém ruchu v současnosti přesahuje 525 tisíc. V letech 2010 – 2015 jejich počet vzrostl o 20 %. Vysvětlení tohoto extrémního vzestupu je prosté – byly za tím peníze z EU fondů. Myslím, že to všichni známe, jak se horečně v těch letech budovaly nejrůznější penziony a hotýlky na podporu turistického ruchu pomocí EU dotací v regionech. Dnes je nejsme schopni „uživit“. Mají však nepopiratelnou výhodu proti těm, kteří si ty hotely předtím budovali na úvěr, který dodnes splácí. Dotace z EU se splácet nemusí….
Od roku 2015 počet lůžek neroste a tak v posledních letech ubytovací kapacita roste výlučně přes Airbnb. Mimochodem – na Airbnb jezdí ti, kteří chtějí ušetřit, nikoli ti, co si chtějí něco užít. K tomu však není dostatek dat a dokonce skoro nic nevíme, zejména pokud jde o evidenci příjmů, daně atd. Tam je zjevně docela dobře rozvinutá šedá ekonomika. A teprve v současnosti, když hotely nefungují, se v Praze objevují mimořádně výhodné nabídky na pronájem bytů na měsíc atd. A to nepřímo potvrzuje, jak velká kapacita zde v posledních letech vznikla.
O tom, že tento sektor bude vyžadovat výraznou korekci, bylo známo již před krizí. Paradoxem současnosti je, že dnes hledáme způsob, jak takové korekci zabránit a získat čas a ještě nějakou dobu umožnit pokračovat jako dosud. Přitom moc nevíme, co nového bychom chtěli z této krize získat.
Nechci prosím ani debatovat o tom, kolik by ono dobrodružství s vouchery za 5 000 Kč pro dva nebo tři miliony lidí stálo. Jsem si jist, že těch 10 – 15 mld Kč na oddálení nevyhnutelné korekce resp. někdo to nazývá záchranou tohoto sektoru, za to nestojí. Protože to jenom oddálí to, co je nevyhnutelné a je průvodním rysem tržní ekonomiky – tedy zracionalizovat, zefektivnit tento sektor.
A ještě větším paradoxem je, že tyto kroky navrhují lidé, kteří o sobě tvrdí, že vědí, jak tržní ekonomika funguje. Jenom jim asi nějak uniklo, že jinou korekci nerovnováhy než krizi, uzavření či krach některých kapacit trh nezná.
Případ voucherů, se kterým si někdo zahrává v turistickém ruchu je ovšem nakažlivý. Dnes se navrhuje použít podobné vouchery i jako kompenzace za zakoupené vstupenky na letní festivaly – opět k záchraně kultury.
I to je velmi sofistikované. Prostě jednou jste v předstihu zaplatili za vstupné a své peníze už zpět neuvidíte. My organizátoři si je ponecháme a příští rok si budete moci znovu přijít na festival, který jsme letos museli zrušit kvůli koronaviru. Že se vám to za rok třeba už nebude hodit, že někdo bude rok hospodařit s vašimi penězi, nikoho nezajímá. Prostě jednou jste své peníze vydali a tak máte smůlu.
Jak právě takto rozšiřovaný systém voucherů souvisí s tržní ekonomikou, nechápu. Anebo naopak, chápu to moc dobře – jednou jsi nám důvěřivý člověče dal své peníze, tak se nestarej, co s nimi my uděláme… My už si k tomu nějakou legendu vymyslíme. Ale proč to má stát požehnat – tak to je mimo mé chápání.
Na těchto několika dílčích případech snad lze jen ukázat, jak jsou současné nápady, jak se vyrovnat se vzniklou vyvolanou krizí, příliš poplatné minulosti. Jak jsou setrvačné a jak se snaží vrátit zpět v čase. Není to právě optimistická představa. Tím spíše, že je zatím vidět, že na novou situaci pořád chceme aplikovat minulá řešení a zatím nevidím odvahu k radikálnějším postupům.
Budoucnost by měla být jiná než minulost. A snad by se měla lišit nejen kvantitou, ale především kvalitou. Proto považuji za velmi důležité, aby tato krize přispěla k vytvoření představy o modernější ekonomice a učinili jsme první kroky, jak se odpoutat od minulosti – v uvažování lidí i výkonnosti ekonomiky.