Ekonom Jaroslav Ungerman vysvětluje, proč je nutné se na těžbu lithia v Česku a na podíl státu na ní dívat s chladnou hlavou.

V minulých měsících či týdnech se česká veřejnost dozvěděla docela senzační věc. V Krušnohoří a snad i v jiných místech naší republiky jsou velká ložiska lithia. Kovu, který je v současnosti zcela zásadním produktem pro elektrické baterie, stejně jako pro některé elektronické komponenty.

Ceny lithia na světových trzích rostou a úměrně tomu i roste cena zásob lithia v českých horách.

Některé z těchto zpráv naznačovaly, že naše zásoby tohoto důležitého kovu jsou natolik velké (viz např. titulek – Obří zásoby lithia na Cínovci fascinují burzu… a řada dalších neméně senzačních), že před našimi branami budou stát investoři v zástupech a budou se předhánět v nabídkách, jen aby měli možnost tento kov u nás těžit.

Někdy to dokonce vypadalo, že v lithiu budeme čímsi jako Kuvajtem s jeho zásobami ropy či druhým Katarem, který na svém malém území má třetí největší prokázané zásoby zemního plynu na světě (zhruba 13 %). Prostě zbohatneme – a to hodně.

Snad i proto se problém lithia a hlavně očekávaného efektu pro celou ekonomiku stal předmětem projednávání v tripartitě. Dokument připravený ministerstvem průmyslu a obchodu stejně jako následná diskuse na pracovním týmu tripartity ukazuje poněkud jiný obrázek, než oslavné články některých žurnalistů.

Těžba bez technologie

Myslím, že se k tomu již před nedávnem vyslovil i na stránkách Argumentu geolog Václav Cílek, který uvedl, že ložiska jsou obrovská – možná až 3 % světových zásob, ale jde o lithné slídy, které zatím nikde ve světě nejsou zpracovávány. To také potvrdily diskuse na vzpomenutém pracovním týmu. Zatím není technologie zpracování těchto lithných slíd.

Odhady rozložení zdrojů lithia ukazují, že v ČR je kolem jednoho procenta světových zdrojů. Kovnatost našich ložisek je velmi nízká – pohybuje se kolem 1 %, což s ohledem na možnost jejich zpracování může efektivnost těžby a zpracování českých zdrojů lithia stavět do zcela jiného světla, než jsou novinové články v poslední době.

Především bychom si měli být vědomi toho, že světové zdroje lithia jsou jinde. Dnes se nejvíce těží v Chile, v Austrálii, Číně a Argentině. Tyto země mají také mnohem větší zásoby než ČR. Proč by tedy měla být těžba lithia v ČR něčím mimořádným?

I v Evropě jsou země s většími zdroji. V Portugalsku se lithium těží a zásoby v Srbsku jsou podstatně větší s kovnatostí údajně vyšší než 5 %.

Zatím se naše spekulace o lithiu opírají o strmý růst cen  – uhličitan lithný stojí 22 – 23  tis. USD/t. Ovšem jde o cenu, za kterou se obchoduje jen malé množství kovu – obvykle se cena dohaduje dvoustranně a může se tedy podstatně odlišovat.

Samozřejmě, že odhady budoucích cen počítají s jejich růstem. Jinak to asi ani jinak být nemůže – prognózy většinou počítají s tím, že výroba či cena apod. prognózovaného předmětu poroste. Co se však stane, až vysoká cena přitáhne další těžaře a zpracovatele? I dále cena poroste?

Zajímavý je v případě českých diskusí o lithiu jeden fakt. Většina pojednání či novinových článků se opírá o dva prameny. Jedním jsou práce Geomet a druhým je  společnost Cínovecká deponie, která vlastní odkaliště, kde je zhruba 2300 tun lithia a tam již má – jako jediná – povolení těžit. Na těžbu se připravuje. Současně však majitel firmy upozorňuje, že vlastně ani nemusí těžit a že by se nebránil tomu, ložisko s povolením těžby prodat. Neoficiální zprávy hovoří o tom, že odkaliště bylo před lety odkoupeno za cenu nižší než 1 milion Kč. Prodat ho dnes za cenu zásob lithia, tj. za zhruba 2 mld. Kč – by byl majstrštyk.

A nelze se ubránit pocitu, že o to tu jde především. Najít někoho, komu by se naleziště dalo prodat.

Stejně tak tomu patrně může být i s dalšími potenciálními lokalitami pro případnou těžbu lithia. Obávám se, že ve většině případů jde jen o průzkum a prokázání zásob lithia, a pak hledání investora, který se postará o těžbu.

Jakou roli pro stát?

Publicita, která se kolem lithia v českých mediích rozvinula, je příliš často vedena podprahově tak, že se naznačuje, že by to měl být právě stát, resp. nějaká státní firma, kdo se bude zpracováním těchto surovin zabývat. Přitom se opět naznačuje, že by to přece bylo výhodné, kdyby peníze z tohoto nerostného bohatství zůstaly doma.

Na první pohled je to velmi rozumná argumentace, ale možná, že by trochu opatrnosti nevadilo. Celý tento návrh je založen na tom, že se provede průzkum, ohodnotí se zásoby a pak se bude uvažovat o možné těžbě a hlavně zpracování. To však nemusí být tak jednoduché. Možná, že mají pravdu ti, kdo tvrdí, že pro lithné slídy spolehlivá technologie zatím není k dispozici.

Proč by potom soukromý investor riskoval a experimentoval s aplikací technologie, která možná není efektivní, nebo ji dokonce vyvíjel? Nebude pro něho lepší, když ložiska prodá státu – a pak se státe starej, co s tím uděláš…

Myslím, že to tak nějak i bylo naznačeno. Ti, co investují do průzkumu, deklarují svoji připravenost spolupracovat se státem při dalším zpracování lithia. O tom, že na straně státu se už taková alternativa posuzuje, svědčí i další úvahy. Objevují se návrhy, že by bylo vhodné uvažovat o nových závodech na výrobu autobaterií apod.

Některé úvahy jdou ještě dále a popouštějí uzdu fantazii téměř zcela. Překonejme éru montoven a začněme rovnou uvažovat o tom, že na bázi českého lithia zde vybudujeme rovnou výrobu elektromobilů. Proč nakonec ne, proč nemít smělé cíle, že?

Jen se tak asi – opět podprahově – předpokládá, že taková výroba, získat nové investory, bude vyžadovat investiční pobídky – tedy již nyní si rezervujme něco ve státním rozpočtu, atd. Tak nějak je to i zformulováno – stát deklaruje ochotu napomoci vytvoření výrobního řetězce od lithia až po finální produkt.

Myslím, že euforie, kterou někteří rozpoutávají kolem lithia, není zcela opodstatněná. Možná je za ní jen kalkul těch, kteří až dosud investovali či chtějí investovat, najít někoho, kdo to od nich koupí a zaplatí jim dosavadní náklady a nemalý zisk. Nemyslím, že by bylo moudré, aby byl stát tím, kdo to nakonec bude všechno platit.

Nemám nic proti zpracování lithia v ČR, ale domnívám se, že především bychom měli o jeho rozvoji přemýšlet s chladnou hlavou, v klidu počítat, co je či není reálné. V prvé řadě pak opustit představy o tom, že jsme objevili „zlatou žílu“ a distancovat se od pokusů rozpoutávat „lithiovou horečku“, jak se o to – obávám se – někdo snaží.

Nezačínáme s investičními pobídkami a dalšími aktivitami státu v této oblasti z čistého stolu. Ne vždy se to se zahraničními investory povedlo. Někdy to byl stát, kdo ostrouhal. Jak to udělat tak, aby to tentokrát bylo lepší?

Ilustrační obrázek: Autor – Dnn87 – Own work (self-made photo), CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=3280544