Přečetli jsme: Článek o asijské finanční krizi uveřejňujeme jako připomínku dvacetiletého „výročí“ vypuknutí této krize v jihovýchodní Asii. Jak se z ní poučila Čína?
Tato krize se z Thajska rozšířila do mnoha zemí a otřásla do té doby dominujícím neoliberálním paradigmatem. Pro šíření krize se začal používat pojem „nákaza.“ Krize také přispěla k vytvoření formátu G20. Jednu z nejznámějších kritických reflexí krize a především postupu Mezinárodního měnového fondu a Světové banky lze najít v dnes již slavné knize Josepha Stiglitze: Globalization and its discontents, která v ČR vyšla (nepochopitelně) pod názvem Jiná cesta k trhu.
Asijská finanční krize před dvaceti byla i ve znamení sporu Mahathira Mohamada a George Sorose, konstatuje text zveřejněný novinami Financial Times. A otevřela otázku, jak moc by měly rozvíjející se ekonomiky být otevřené bilionům dolarů spekulativního kapitálu. Mahathir, bývalý malajský premiér, se do Sorose pustil s tím, že je to „debil, který má hodně peněz“ a obvinil ho z útoku na malajský ringit, aby dosáhl neproduktivních, nemorálních zisků ze spekulace. Nevynechal ovšem ani zmínku o židovském původu Sorose.
Soros mu vrátil úder s tím, že Mahathir je „nebezpečí pro zemi“ a že musí pro svá selhání hledat obětní beránky.
Sázky proti měnám
Nyní, s odstupem času, není pochyb o tom, že Soros vydělal obrovské peníze na tom, že sázel proti asijským měnám. A je také jasné, že region byl zpustošen. Měny v Malajsii, Thajsku, Indonésii a Jižní Koreji se propadly, firmy bankrotovaly kvůli splácení zahraničního dluhu, miliony lidí ztratily práci, tisíce z nich spáchalo sebevraždu a vlády padaly.
Nejvíce postiženou zemí byla Indonésie, které se HDP propadlo za rok o 13,1 %, její měna ztratila vůči dolaru 83 %. Suharto byl donucen v roce 1998 rezignovat a zdálo se, píší FT, že doktrína otevřených trhů podpořená biliony spekulačních peněz se změnila v trestající sílu. Asie se ale prý z krize vynořila silnější a odolnější.
Ale ve výrocích Mahathira o kontrole kapitálových toků je vidět smysl a navíc získává na pozornosti před Sorosovým důrazem na volné trhy. Je to tak i kvůli vlivu Číny.
„Rozvíjející země zvítězily, protože se naučily z krizí, že se musí chránit proti škodě, kterou mohou volatilní kapitálové toky napáchat, říká Lubin, ředitele rozvíjejících se trhů pro Citi. Například to vedlo k akumulaci devizových rezerv, aby se zajistily proti útokům spekulantů. A také je to vedlo k omezení zahraničního půjčování si. A tyto nárazníky se jim dobře osvědčily v krizi 2008/2009.
Nejpilnější student
Ale nejpilnějším studentem asijské krize nebyla jedna z přímých obětí. Čína s hrůzou pozorovala, jak měny regiony padají, ale držela svůj yuan pevně jako skálu proti americkému dolaru. Získala tím i chválu, že zabraňuje finanční nákaze. Před krizí totiž Peking zvažoval, že by se přesunul k plné směnitelnosti měny a někde kolem přelomu tisíciletí by otevřel Čínu mezinárodním kapitálovým tokům. Do dnes Čína dovoluje finančnímu kapitálu připlout jen za jejích podmínek.
Asijská krize ukázala destruktivní sílu západního kapitálu. A tak dvacet let po krizi Peking stále vykonává kontrolu nad svým kapitálovým účtem a hodnotou yuanu, liberalizace je jen velmi částečná.
Jeden z cílů je zajistit, aby zahraniční kapitál hrál v domácích finančních trzích jen marginální roli. Pro zbytek světa je taková politika velice důležitá. Znamená to, že druhá největší burza světa a třetí největší trh s dluhopisy jsou tak nějak „mimo“ globální kapitálové toky. Takto Čína přijímá mezinárodní kapitál jen za svých podmínek a neutralizuje moc takových Sorosů. Je to vize kapitalismu, v níž je kapitál spoután. Je vidět, že Asie zvažovala argument bývalého malajského premiéra.