Alexandra Gorodecká pokračuje šestým dílem ve svém seriálu věnovanému Anne Frank(ové) a jejímu Deníku.
Zatímco předešlé díly byly věnovány především stručnému představení obyvatel zadního traktu, jejich vzájemných vztahů a jejich osudů, dnešní díl bude zaměřen na Anninu reflexi otázek politického rázu, jež v Deníku figurují, ačkoliv v poměrně omezené míře.
Jak jsem již předeslala dříve, rodina Frankových před pronásledováním nacistickými zákony do Nizozemska uprchla již v roce 1933. Anne tento fakt v zápisu výslovně zmiňuje, stejně jako skutečnost, že různé větve její rodiny z Německa emigrovaly doslova na etapy. „Po pogromu v roce 1938 (do Ameriky) uprchli oba bratři (její) matky.“ Babička pak odcestovala do Holandska k rodině dcery s manželem a oběma vnučkami. „Bylo jí tenkrát třiasedmdesát let.“
Anne k Nizozemsku a jeho obyvatelům chovala mimořádně vřelý vztah. Přilnula k němu, identifikovala se s ním. Nizozemsko se stalo jejím útočištěm. „Dobré“ Nizozemce vnímala jako hrdiny, kteří lidem, jako je ona, pomáhali s nasazením vlastního života překonat krutost doby. O Německu, kde se narodila, smýšlela výrazně jinak. To, že nacisté po čase překonali i nizozemské hranice, děvčeti bez přehánění setřelo úsměv z tváře: „S dobrými časy to šlo po roce 1940 z kopce. Nejdříve přišla válka, potom kapitulace, potom příchod Němců. A pak začala bída.“
Anne ve svých záznamech týkajících se diskriminace Židů, kteří např. ani v horkých dnech nesměli jezdit tramvají a po osmé hodině večer se pohybovat po ulici…, zmiňuje obavy z „koncentrační(ch) tábor(ů) a osaměl(ých) cel“, ale trápí ji i osudy „rukojmích“:
„To je opět takový rafinovaný vynález. Je to skoro hroznější než všechno ostatní. Zatknou bez výběru nevinné občany a už je nepustí. Zjistí-li se pak někde nějaká ‚sabotáž‘, a nenajdou-li pachatele, je to důvod, aby byla část těchto rukojmí odstřelena. Výsledek se pak uveřejní pro výstrahu v novinách.“
Tím však Annin rozhořčený komentář nekončí. Autorka svou kritiku směřuje dál na německý lid. „To je národ, tihle Němci! A k těm jsem také kdysi (…) patřila. Hitler nás (…) ovšem už dávno prohlásil za lidi bez státní příslušnosti. Na světě není většího nepřátelství než mezi Židy a (…) Němci.“ S postupujícím časem v izolovaném úkrytu na Anne těžce dopadá strach z toho, že budou objeveni a následně zabiti. V Deníku popisuje děs, který ji jímá z „dobytčích vagonů“, v nichž jsou Židé odváženi do Westerborku. Je dobře obeznámena s tamními katastrofálními hygienickými podmínkami, s faktem, že v místě spí muži, ženy i děti prakticky „na jedné hromadě“, všichni jsou ostříháni dohola a utéci se nedá. Z anglického rozhlasu se dozvídá i o plynových komorách. Nedovede se ubránit úvaze, že se však, při vší hrůze, snad ještě jedná o „nejrychlejší způsob smrti“.
Zprávy zvenčí o osudech Židů jsou stále vážnější a doléhají až k Anniným uším. Bezpočet rodinných přátel a známých potkal strašlivý osud. Nastaly časy, kdy Němci obchází se seznamy a chodí skutečně od domu k domu. Anne tuto praxi přirovnává k nahánění otroků. Dojde i na popis pochodů smrti:
„Vidím to často v duchu před sebou: řady dobrých nevinných lidí s plačícími dětmi, kterým (rozkazuje) několik hrozných chlapů, řady bitých a mučených lidí, hnaných kupředu, až téměř klesají. Nikdo z toho není vyňat. Staří, kojenci, těhotné ženy, nemocní, mrzáci, choří . . . všichni, všichni musí do toho reje smrti!“
Těžko se divit tomu, že Anne ve strachu o sebe a o všechny blízké, jimž však nedovede nijak pomoct, trpí výčitkami za to, že uprostřed celé této hrůzy a hluboké nespravedlnosti „leží (‚doma‘) v teplé posteli.
Jedním z hřejivých momentů je pro ni ten, kdy poslouchá ‚oranžskou vysílačku‘. Zprávy od královské rodiny ji vždy potěší. Ať už mluví princ Bernhard, který oznamuje očekávaný přírůstek do rodiny, nebo později „(jejich) milovaná královna“, jež ohlašuje svůj odjezd na dovolenou, Anne podobná ujištění, že lidé ve své mizérii nejsou úplně sami, vždy hltá s nadšením. Zbytek její rodiny se tomuto zápalu pro královskou dynastii lehce podivuje. „(N)ásledovala řeč ministra Gerbrandyho. Večer byl zakončen modlitbou duchovního, který prosil Boha, aby ochraňoval Židy, lidi v koncentračních táborech, ve věznicích a v Německu.“
Jak válka pokračuje, všichni víc a víc očekávají invazi Spojenců, jež však dlouho nepřichází. Ve společnosti roste napětí a autorka líčí, jak se tyto tendence odráží ve změně přístupu k Židům. Antisemitismus se objevuje i na zcela nepředpokládaných místech, což se obyvatel zadního traktu hluboce dotýká. Městem se šíří zvěst, že Židé z Německa, kteří do Holandska emigrovali, se po deportaci do Polska už do Holandska nebudou moci vrátit, až Hitler zmizí. Anne se s danou zprávou nedokáže smířit, situaci pociťuje jako nepochopitelnou a nespravedlivou, o věci přemítá, leč nakonec ji pro sebe uzavře optimisticky, když vyslovuje následující naději:
„Doufám jenom v jedno: že tato nenávist vůči Židům je jen přechodná, a že Nizozemci ukáží, jací jsou! Že teď ani později nebudou vratcí ve svém právním cítění. (…) Miluji Holandsko, doufala jsem, že se jednou mně, člověku bez domova, stane vlastí. A doufám tak ještě stále!“
O to tragičtěji ve světle poznaného vyznívá okolnost, že někdo z lidí, do nichž Anne vkládala svou důvěru, ostudně zklamal a tuto důvěru zradil. Smutné je dále i poznání, že zmíněný princ Bernhard, tedy manžel dcery královny Wilhelminy, tzn. princezny a později královny Juliany, jenž byl německým šlechticem, byl jistou dobu i členem NSDAP a SA. Informaci o Bernhardově členství v NSDAP v amerických archivech již v minulosti objevil Gerard Aalders. Relativně nedávno ji na základě svých zjištění z neveřejného archivu Humboldtovy univerzity v Berlíně potvrdila Annejet van der Zijl, která v roce 2010 vydala knihu „Bernhard. Utajená historie“. Bernhard své členství v NSDAP a podporu Hitlera údajně vždy popíral. Van der Zijl(ová) však věc shrnuje jasně: „Možná se Bernhard později upřímně jako bývalý nacista necítil, fakticky jím ale samozřejmě byl.“
V článku bylo čerpáno z textu Deník Anne Frankové: 14. června 1942 – 1. srpna 1944. Z originálu Het Achterhuis přeložil Gustav Janouch. Text vyšel v Praze roku 1957 v nakladatelství Svobodné slovo – Melantrich. Dále bylo použito informací z článků „Bernhard ve skutečnosti byl bývalým nacistou“ a „Princ Bernhard. Choť holandské královny narozený v Německu, jehož v životě provázelo vítězství i skandál“
Psali jsme:
- Na skok do Žitavy za Anne Frankovou
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník…(1.část)
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník… (2. část)
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník… (3. část)
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník… (4. část)
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník… (5. část)
Pokračování: