Kultovní trilogie je po 20 letech nenasytné spotřeby zdrojů planety a po zkušenosti se sociálními sítěmi a reality šou nadmíru aktuální.
Filozof Richard Colledge na stránkách The Conversation připomenul 20 let od premiéry kultovní filmové série Matrix, která vznikla pod taktovkou bratří Wachovských. Film nebyl jenom úspěšným trhákem, který nabízel mimo jiné velmi inovativní akční scény. Colledge míní, že Matrix si kladl také velké filozofické otázky.
Film vypráví příběh hackera Nea, který ve filmu zjišťuje, že celý jeho dosavadní život je součástí simulované reality, která je vytvářena počítači – umělou inteligencí, stvořenou člověkem, která využívá lidská těla k průmyslovému získání energie. K tomu jim vytváří „příjemnou realitu“ matrixu.
Film se dotkl jedné z velmi trvanlivých otázek západní filozofie. Už Platón ve svém díle popisuje lidskou zkušenost jako skupinu vězňů, kteří žijí svoje životy podzemní jeskyni a s řetězy, takže jejich realita je omezena na stíny, které se odráží na stěnách jeskyně.
Platón míní, že osvobozený vězeň by byl šokován objevením pravdy a oslepen brilantností slunce. Jeho spoluvězni by pak nedovedli pochopit to, co zažil a považovali by ho za šílence. Zbavit se zajetí nevědomosti je těžké.
Hrdina filmu je probuzen rebelem se jménem (ironicky) řeckého boha spánku Morfea. Ale na rozdíl od platónské metafory svět, která objevuje je světem, který je zničení a strašlivý.
Ovšem jsou tu další velké filozofické otázky, kterých se Matrix dotýká. Filozof 17. století René Descartes uvažoval nad tím, jak si vůbec člověk může být jistý, že svět, který zažívá je opravdu skutečný. Descartes zdůraznil, že je těžké určit, zda to, co zažíváme, není ve skutečnosti snem nebo nějakým systematickým klamem.
Je ironií, že jiný francouzský filozof 20. století Jean Baudrillard napsal nedlouho před zveřejněním filmu knihu o tom, jak současná masová společnost vytváří sofistikované imitace reality, které jsou tak realistické, že jsou považovány mylně za skutečnost.
Collegde zdůrazňuje, že dnes po 20 letech si umíme lépe představit, jak se této imitované reality dosahuje a není třeba sahat k nějakým konspiračním teoriím. Stačí pohled na reality šou nebo na sociální sítě.
Film Matrix odrážel rovněž pohled filosofa 18. století Immanuela Kanta. Kant byl toho názoru, že naše smysly nejsou kopií světa, realita odpovídá našemu vnímání. Svět vnímáme jenom potud, pokud nám to dovolí omezené spektrum našich smyslů.
Matrixová trilogie se ovšem také dotkla toho, zda svobodný jednotlivec dokáže změnit budoucnost. Jenže jak? Dilema je spojeno se slavnou scénou z filmu, kde si Neo má vybrat mezi dvěma pilulkami – jedna z nich mu odhalí opravdovou realitu, druhá je cestou k pohodlné iluzi. Americký filozof Robert Nozick v roce 1974 provedl experiment, který se dotýkal mimo jiné toho, zda je možné cítit se svobodným v rámci pohodlné iluze. Skupina rebelů v Matrixu trvá na tom, že i hrozná realita je lepší. Je zde ale postava zrádce Cyphera, který se do příjemné simulované reality chce vrátit. „Nevědomost je blažená,“ říká.
Hlavní antagonista filmu, agent Smith temně glosuje, že (západní) lidstvo ve srovnání s jinými savci jen nenasytně spotřebovává přírodní zdroje. Matrix je „lékem“ na lidskou „nákazu“.
O potenciálních hrozbách umělé inteligence toho už zaznělo hodně, ale na Smithově obvinění něco je. Zvláště po dalších dvaceti letech nenasytné spotřeby, uzavírá Colledge.