Jan Schneider reflektuje poněkud “kacířsky” některé reakce na požár pařížské katedrály Notre Dame.
Tato slovní hříčka se povedla televiznímu moderátorovi v průběhu nekonečné reportáže o požáru katedrály Notre Dame de Paris. Nic zajímavějšího se na světě nestalo.
Každý nechtěný oheň je špatně. O hrdinství hasičů jsem psal již vícekrát, a zmíním ho i teď, a budu opakovat i pointu, že by mělo být oslavováno více, než hrdinství vojáků na zbytečných, ba dokonce kontraproduktivních misích, jimiž destabilizujeme daleké krajiny vyvážejíce jim tam „svobodu“, zatímco jedinou věcí, po níž tamní obyvatelé touží, je spravedlnost (lze ověřit v Bibli, která nikde nehovoří o Bohu svobodném, ale neustále o Bohu spravedlivém).
Nicméně celý ten televizní zpravodajský večer se spektakulárně točil kolem zahoření jedné katedrály, při němž se nikomu nic nestalo, jen jeden hasič byl údajně lehce zraněn. Proč takový tyátr?
Symbol
No protože je ta katedrála prý symbolem naší civilizace. Nikdo sice neví, kdo do té civilizace smí být počítán, ale budiž; souhlasit s tímto výrokem lze totiž úplně z jiného důvodu! Ta katedrála byla ve špatném stavu, nestabilní, vyžadující opravu, a přestože zdálky vypadala jako samé kamení, kupodivu dobře hořela. Skutečně výstižný symbol stavu této civilizace!
Nebo je snad prý katedrála symbolem francouzské státnosti? Nu, Francouzi jsou katoličtí dost, dokonce tam bydlíval papež (respektive jeden z papežů), ale nikoliv všichni Francouzi jsou katolíci, a nadto jsou dost hákliví na náboženské zabarvení čehokoliv ve veřejném životě. To taky asi nebude ono.
Takže snad utrpěl kulturní symbol? Kde se vzala v Evropanech taková útlocitnost? Když vojáci – civilizovaní na západní „křesťanský“ způsob – před šestnácti lety přepadli Irák a barbarsky rozebírali Ištařinu bránu a drancovali památky na jednu z nejstarších známých civilizací, nikdo na veřejnosti neplakal. Že by byly v úctě jen „naše“ kulturní symboly? To by pak ale nebyla známka kulturní vyspělosti, ale nekulturní arogance.
Příležitost
Možná dal požár katedrály jen určitý podnět k teatrálnímu vzedmutí emocí (Martin Fendrych zcela neoriginálně, mechanicky à la Charlie Hebdo: Jsme Notre-Dame de Paris), které však je – a vsadím se, že to dušezpytci potvrdí – vlastně jen spuštěním stavidel sebelítosti zmatených a identitu hledajících osob. S politiky se předhánějí ve vypouštění nejpodivnějších výroků – a to nad hromadou kamení.
Nejspíše tedy šlo jen o šok z překvapení, ale trošku i z nudy. Špičkově to předvedla jakási moderátorka jakési internetové televize, když učinila jedno z nejodpornějších gest moderní doby, takzvané selfíčko (když mě nikdo nefotí, vyfotím se sama), v pozadí s hořící katedrálou. Ale české „smějící se bestie“ jí to hned nandaly, na internetu se vyrojily vtipné koláže, které tuto osůbku zeligovsky, forrestgumpovsky či cimrmanovsky vmontovaly – opět v roli „očitého svědka“ – do mnoha dalších klíčových okamžiků historie. Ne, netřeba se jí dále věnovat, vytrestala se dost, snad jí ty reakce trochu vytrhly z virtuální a přiblížily skutečné realitě.
Hromada kamení
Ano, mluvit o katedrále jako o hromadě kamení se může zdát politicky i nábožensky nekorektní, až heretické – ale opak je pravdou. Katedrála Notre-Dame je poškozena – znamená to snad, že z Boží matky je teď bezdomovkyně? Neznamená, ona jí je v mnoha případech už dávno, protože domov má mít v lidských srdcích, a ne v hromadě kamení.
Židům se stalo něco podobného, ti by mohli povídat! Těm totiž už podvakrát Hospodin nechal zbořit v Jeruzalémě chrám, aby zanechali těch parkinsonovsky bujících ceremonií a shromažďovali se místo toho ve skromných podmínkách a hlavně studovali a pracovali a dělali dobré skutky, neboť na těchto třech věcech podle starých moudrých spočívá svět. Ale oni né, nic nepochopili, chtějí stavět chrám třetí. Je možné, že jim ho Hospodin nechá stát, ale jen proto, že definitivně od nich odvrátí svou tvář.
Protože něčím takovým se zabývat, na to nemá čas, má na triku celý vesmír, a ten se rozpíná jak o závod, a ti tady na Zemi nemají jiné starosti, než stavět šutry na sebe, jedni prý pro něj, druzí prý pro jeho matku. No, mohl by se mu pak někdo divit? Vždyť je před modlami a modlařením už tolikrát varoval! Zakázal jim dokonce vyslovovat i své jméno, aby se nerouhali, nadto jim zakázal cokoliv uctívatelného stavět či zobrazovat a klanět se tomu, ale marnost nad marnost, napsal jeden z mála těch, kteří mu rozuměli.
Zkusil to jinak, poslal satirika Izajáše, aby se jim vysmál: Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte? Tesař dá porazit cedry nebo vezme dub, natahuje šňůru, rudkou načrtává modlu, rozměřuje kružidlem, pak ji upevní hřeby, aby se neviklala. Kovář modlu odlije, kladivem jí dá tvar. Zlatotepec ji potáhne zlatem, stříbrné řetízky přidělá zlatník. Tak udělají modlu a hrbí se před ní, a klaní se jí a modlí se k ní a skučí: „Vysvoboď mě, jsi přece můj bůh!“ Nevědí nic a nechápou, mají oči zalepené a nevidí, jejich srdce nevnímá.
Marnost nad marnost
Návštěvníci katedrály mají ve své Bibli napsáno slovo Boží, že co jste jednomu z nejmenších učinili, mně jste učinili – ale to ne, oni nepostaví mnoho domů Matky Boží pro bezdomovce, oni se budou dojímat, jak se pár miliardářů utrhne a bude chtít svými milodary na obnovu jedné katedrály očistit své hříšné duše a hříšné peníze. Očekávají snad, že Matka Boží zaplesá na nebesích, celá blažená, že kdyby něco, už nebude muset zase hledat místo v hostinci, jako tenkrát v Betlémě, protože bude mít opravený luxusní příbytek uprostřed Paříže?
Takže toto je ta civilizace, postavená na křesťanských základech? Není to – vypůjčím si licenci od exprezidenta Klause – spíše už jenom „křesťanismus“?
Jistě, opravte katedrálu, ale nikoliv na úkor něčeho potřebnějšího. Stavěli ji přes 180 let, tak ani s opravou nemusí být takový kvalt. Už i proto, že ve skutečných civilizacích platilo, že živí mají přednost před kamením, byť by to byla jakkoliv důmyslně uspořádaná hromada.