Ivo Šebestík reflektuje jeden z problémů, který znovu obnažily volby do Evropského parlamentu.
Je to bezesporu jedna z největších kuriozit a absurdit naší přítomnosti, že přestože v evropských zemích obecně, Českou republiku nevyjímaje, představují drtivou většinu obyvatelstva lidé, kteří nedisponují velkým majetkem, nemají vysoké příjmy a netěší se ani privilegiím, že tito lidé v podstatě nemají žádné politické zastoupení ve skutečně levicové nebo středolevé autentické politické straně.
Výsledky evropských voleb v řadě zemí, a u nás zejména drtivý propad sociální demokracie, znovu tuto nepochopitelnou skutečnost připomněly. Náš současný asociální hospodářský a politický systém by přitom měl být hotovým předvolebním a volebním rájem pro levicové strany, neboť jejich přirozený elektorát složený z neprivilegovaných občanů bez větších příjmů a úspor dostatečných na to, aby tito lidé překlenuli alespoň rok nějakého pro ně krizového vývoje, je mnohonásobně větší, než jaké podpoře by se měly těšit všechny ostatní politické směry dohromady.
Dostávat góly při přesilovce pět na jednoho by byla v hokeji ohromná ostuda, a přesto je tohle v české (a mnohde i evropské) politice docela normální. Hotový standard! Jediným vysvětlením pro takový vývoj zápasu by bylo asi to, že ono mužstvo v přesilové hře prostě neumí ani bruslit, natož držet hokejku a trefit se do puku.
Mít všechny trumfy v ruce a neumět s nimi naložit, dovolit hromadný úprk přirozených voličů k hnutím a stranám, které sice rovněž kašlou na levicového voliče, ale tenhle svůj přístup alespoň dokáží mnohem lépe zakrýt, je nebetyčná ostuda.
Naprostá většina lidí v zemích, jejichž systém v nebývalé a stále rostoucí míře preferuje bohaté a vlivné subjekty před ostatními, dovoluje jim unikat před zdaněním a ochotně financuje jejich války, potřebuje politické strany, které sníží míru majetkové a příjmové nerovnosti, která je již astronomická. A legislativním způsobem vytvoří takové prostředí, ve kterém se „vláda věcí tvých do rukou tvých navrátí, ó lide“, jak znělo náměstími českých a moravských měst v listopadu a prosinci 1989. Což se samozřejmě nestalo a ani nebylo v plánu, aby se tak stalo!
Kdyby výsledkem studené války mělo být zrození suverénního hospodářského konkurenta Západu ve střední a východní Evropě, který si navíc vytvoří skutečně nezávislý demokratický systém respektující vůli také neprivilegovaných obyvatel, pak by k žádné „sametové revoluci“ nesmělo dojít. Takový stát se srovnatelnými průměrnými mzdami a důchody vůči Západu by velkým nadnárodním korporacím a vojenskoprůmyslovému komplexu nebyl k ničemu. Nedalo by se na něm v podstatě nic kloudného vydělat.
Přirozeným mluvčím lidí bez velkého majetku, vysokých příjmů, dlouhodobějších jistot a privilegií – tedy absolutní většiny zaměstnanců (mimo špičkově placené manažery bank, nadnárodních společností nebo lidi usazené hodně vysoko ve státní správě) a drobných a středních podnikatelů, by měly být středolevé strany sociálně demokratického typu. Tedy strany, které jsou natolik realistické, že jejich vrcholní představitelé sice vědí, že moc velkého kapitálu a jeho sítí je již natolik etablovaná, že ji není možné zlomit, nejsou ale ochotni vydat mu své spoluobčany k ostříhání a oholení úplně bez boje.
A protože lidé bez majetku, velkých příjmů, jistot a privilegií, tedy elektorát středolevých a levicových stran, si za tři desetiletí všimli, že už nemají žádné autentické politické zastoupení, dali se na útěk. A buďto na volby rezignovali nebo začali házet své hlasy nazdařbůh každému, kdo je lživě oslovil.
Patrně úplně stejně jako tomu bylo v časech, kdy se levicové strany rodily, i dnes je zřejmě jedinou možností, aby opět vznikly spontánně ze středu svého vlastního potenciálního elektorátu, bez salonních řečníků vnitřně dokonale ztotožněných s nespravedlivým společenským systémem. A jejich kmotřičkou aby byla opět reálně pociťovaná nouze. Lidé nejdou do boje, pokud nemusí a dokud nemusí. A o salonních politicích odpojených od elektorátu toto platí pateronásobně.
Nová skutečně autentická levice tedy vznikne v Evropě (včetně ČR) teprve tehdy, až na straně občanů uplyne čas patrně nezbytný k pochopení, že hnutí a strany vítající uprchlíky z elektorátu levice, chtěly pouze jejich hlasy a nic víc. A že tedy levicový elektorát byl opuštěn podruhé. Pak možná strany sociálně demokratického typu budou mít už ve svých řadách osobnosti, které pochopí, že levice, míněno autentická levice, má sice nesrovnatelně početnější přirozenou voličskou základnu než jiné strany, ale tato výhoda je vykoupena faktem, že levicový politik je typově úplně jiná bytost než politik pracující ve prospěch nejbohatších vrstev.
Tak zatímco reprezentantům TOP09, ODS, KDU-ČSL a dalších stran tohoto typu vrchovatou měrou stačí oprašovat stávající politický a hospodářský systém, podporovat války velkého kapitálu za vyšší zisky a dominanci ve světě a dbát na to, aby astronomické sociální nerovnosti mezi lidmi nehrozilo žádné nebezpečí ze strany demokracie, pak levicový politik „má trampot více“, jak by asi napsal Karel Havlíček-Borovský. Jeho čeká naopak těžký boj se systémem a žádné teplé manažerské místo v nadnárodní firmě po vypršení některého mandátu mu opravdu nehrozí. Asi i proto je v současné „levicové“ politice po celém světě tak málo levičáků, natož reformátorů ba dokonce revolucionářů!
No, co se dá dělat! Dokud tomu bude tak, mohou se smát šikovní lovci levicových hlasů ze stran a hnutí, která jenom sedí trpělivě v trávě na břehu levicového rybníka a vytahují z vody jednoho levicového voliče za druhým a házejí je do veliké kádě spolu k ostatním, už hezky „vychytaným“. Jak se těmto rybkám povede? Inu jako všem nachytaným.