Ilona Švihlíková shrnula všechno, co potřebujete vědět o současném trhu zemního plynu. Její listopadový text publikujeme znovu v souvislosti s posledním vývojem.
Zájem o zemní plyn a pochopení situace na trhu se zemním plynem roste. Jedním z důvodů jsou rekordní ceny a analýza faktorů, které za nimi stojí. Zemní plyn zůstává i nadále klíčovým fosilním palivem využívaným po celém světě. Co víc, snahy „zazelenit ekonomiku“ jsou spojeny s ústupem od uhlí a větším používáním zemního plynu (typicky USA). Nestabilita obnovitelných zdrojů vyžaduje posílit v energetickém mixu stabilní zdroj, což znamená buď posílení výstavby jaderných elektráren – to bude zřejmě francouzská cesta – nebo se více spoléhat na zemní plyn.
Nelze opomenout, že bezpečnostní aspekty se v energetice projevují velmi silně. V souvislosti se zemním plynem se v kontextu EU nejčastěji skloňuje závislost na dodávkách z Ruské federace.
Tento článek nabízí podrobnější pohled na trh se zemním plynem (od výskytu rezerv, po produkci a obchod) v kontextu vývoje světové ekonomiky a také vztahů mezi velmocemi.
EU a závislost na dovozu
Evropská unie je celkově vzato surovině chudé území. Jako celek je závislá na dovozu ropy i zemního plynu. Zemní plyn (v plynném stavu) tvoří asi 20 % dovozu energií do EU, LNG – tedy zkapalnělý zemní plyn – necelých 10 %. Vzhledem k Zelené dohodě (Green Deal) je možné očekávat, že potřeba zemního plynu poroste, neboť bez stabilizujícího zdroje nemůže evropská ekonomika, silně závislá na fosilních palivech, fungovat (nemá-li dojít k boomu staveb jaderných elektráren). Aktuální vývoj ukazuje, že tlak na rychlou změnu v energetickém mixu působí naprosto kontraproduktivně, a žene vzhůru nejen ceny paliv, která jsou do určité míry náhradou, ale zelený přechod masivně zvyšuje i ceny klíčových kovů (hliník, kobalt, lithium, měď atd.) viz podcast Třaskavá směs růstu cen primárních komodit nebo náš článek Jaká je role mědi v nízkouhlíkové ekonomice?
Na obrázku níže vidíme hlavní obchodní partnery EU jako celku. Aktuální údaje ukazují dominanci Ruské federace i silné postavení Norska. Za zmínku stojí posílení vlivu USA, které je samozřejmě spojeno zejména s vývozem zkapalněného zemního plynu.
Pokud ponecháme stranou ideologické fanatiky, kteří zároveň chtějí podporovat obnovitelné zdroje (aniž by je zajímalo, jak špinavá je např. výroba hliníku), odmítají jádro (z různých důvodů, např. bezpečnostních) a zároveň i zemní plyn jako „zlé“ fosilní palivo, čímž přispívají k vysokým cenám elektřiny a tepla, pak je klíčovým slovem debat o zemním plynu diverzifikace.
Diverzifikace dodávek, o níž se hovoří již několik dekád, měla přispět ke snížení závislosti na Rusku a údajně tím dodat EU „více bezpečnosti“. Na začátek k tomuto argumentu uveďme, že diverzifikace se týká i samotného energetického mixu (tj. např. setrvání u uhlí místo závislosti na cizím zemním plynu, nebo výstavba jaderných elektráren) a také dodavatelů. Často se zapomíná na to, že diverzifikace má svůj přínos i pro dodavatele, např. Ruskou federaci. Platí totiž, že plynovod (např. tolik diskutovaný Severní proud 2) nevytváří jen závislost Německa na Ruské federaci, ale také obráceně. Jedná se o vzájemnou závislost, nikoliv jednostrannou. Lze to jen vysvětlit západní arogancí, že nevěnuje větší pozornost i ruské diverzifikační strategii, která se zdaleka nezaměřuje jen na evropský trh (viz dále).
Míra závislosti na Ruské federaci, které se, nepřekvapivě věnuje Eurostat velmi důkladně (aniž by se věnoval závislosti např. na Kataru, který je velmocí ve vývozu LNG), se mezi zeměmi liší. Eurostat uvádí, že nejvíce závislé na Rusku jsou země, které jsou mu nejblíže, což dává z hlediska stavby plynovodů samozřejmě smysl. Eurostat uvádí, že země, které uspokojují své potřeby zemního plynu z Ruska z více než 75 % jsou: Bulharsko, ČR, Estonsko, Lotyšsko, Maďarsko, Rakousko, Rumunsko, Slovinsko, Slovensko a Finsko).
Zemní plyn: rezervy, spotřeba, produkce, ceny
Začneme s často opomíjenou kategorií, rezervami, tj. odhadem množství zemního plynu, které ještě není vytěženo. Použijeme asi nejautoritativnější zdroj, který dlouhodobě monitoruje těžbu, spotřebu paliv atd., což je BP Statistical Review, konkrétně vydání 2021, které uvádí údaje za pandemický rok 2020. Jsou zde uvedeny země s významnými rezervami a vzhledem k významu exportu LNG je zařazena také Austrálie (údaje jsou v procentech světových rezerv).
Tento základní přehled indikuje, že z dlouhodobého hlediska by největší vliv mohla mít Ruská federace, protože se na jejím území nachází pětina světových rezerv zemního plynu. Velký by byl i význam Íránu. Naopak možná překvapí relativně slabá pozice USA, je ovšem třeba pamatovat, že právě USA byly velmi úspěšné v aplikaci nových těžebních technologií, např. těžby z břidlic, což nejen vedlo k jejich soběstačnosti v produkci zemního plynu (a přechodu řady uhelných elektráren na plynové), ale také mohou zemní plyn exportovat.
Vysoké rezervy je ovšem třeba vnímat s ohledem na možnost těžby (technologická omezení, která jsou relevantní zejména v ruských polárních oblastech) a na cenu takové těžby (pokud je těžba obzvláště technologicky náročná, jak se odrazí na ceně?) atd.
Další důležitou kategorií je produkce. Uvádíme ji v miliardách metrů krychlových a také v podílu na světové produkci. Produkce daného roku nemusí být nutně ve vazbě na rezervy (což je například u USA dobře patrné), navíc je třeba pamatovat na to, že produkce sama o sobě neříká nic o schopnosti exportovat na závislé trhy, jako je EU, protože i vysoká produkce může být celá orientovaná na domácí trh. Proto jsou kategorie produkce a spotřeba spojeny. I tyto údaje pochází z BP Statistical Review 2021.
Zdroj: BP Statistical Review 2021
Z této jednoduché tabulky můžeme odhadnout, že USA sice mají obrovskou těžbu, nejvyšší na světě, ale zároveň s předstihem nejvyšší spotřebu na světě. Zbývá jim prostor pro export, ale není zdaleka tak velký, jak by čísla produkce sama o sobě mohla naznačovat. U Íránu je patrné, že jeho produkce neodpovídá potenciálu těžby, což je ovšem dlouhodobý problém íránské ekonomiky. Téměř celá produkce je i spotřebována. Naopak maličký Katar i Austrálie mají značný exportní potenciál, což se také odráží v síle jejich exportu LNG. Čína sice netěží málo, ale je vidět, že její potřeby jsou mnohem vyšší, nemluvě o tom, že i Čína si stanovila cíl přechodu k čistší ekonomice a dá se očekávat, že zemní plyn bude nahrazovat postupně odstavované uhelné zdroje.
Než se podíváme na obchodní toky, je na místě upozornit na rozdílné ceny. Trh se zemním plynem není tak silně globalizován jako trh ropy (kde jsou cenové rozdíly u různých benchmarků ropy, např. ropa Brent jako světový standard, WTI jako americký standard). Odlišné jsou ceny u plynu dopravovaného plynovody a u LNG. LNG je přepravováno speciálními tankery, k jeho výrobě, přepravě a následnému uvedení zpět do plynného stavu je potřeba rozsáhlá a drahá infrastruktura. Na druhou stranu LNG trh se zemním plynem dodává určitou míru propojenosti mezi zeměmi a kontinenty, která jde nutně nad rámec plynovodů. Země jako Jižní Korea a Japonsko jsou z důvodu své geografické pozice závislé na dovozu LNG, pro jiné země je to možnost diverzifikace dodávek. Trh s LNG se stává stále atraktivnější i pro dodavatele, kteří neváhají investovat miliardy dolarů do exportní infrastruktury, což je případ Austrálie.
BP Statistical Review uvádí za rok 2020 tyto ceny v amerických dolarech (za milion BTU, neboli British thermal unit): Japonsko (LNG) 7,81; Nizozemí (TTF) 3,07; USA Henry Hub 1,99; průměrná dovozní cena Německo 4,06.
Jedná se o ceny, které ještě nereflektovaly dnešní masivní nárůst zemního plynu, který jsem rozebírala ve výše uvedeném podcastu. Nicméně, je dlouhodobě patrné, že LNG vykazuje dlouhodobě nejvyšší ceny, tedy právě asijské ekonomiky mohou být pro producenty zemního plynu velmi atraktivní.
Zemní plyn: obchod
Začněme trhem s LNG, který nabízí vzhledem k povaze dodávek speciálními tankery určitou míru flexibility pro dodavatele i odběratele. Tato flexibilita ovšem není srovnatelná s ropou, neboť LNG vyžaduje speciální terminály, které znamenají značnou investici.
Trhu s LNG dominují Austrálie (21,8 % světového obchodu LNG) a Katar (21,7 %), důležitými aktéry jsou USA (12,6 %) a také Rusko, které v posledních letech hojně do LNG investovalo (8,3 %).
Spojené státy vyvážejí nejvíce do asijsko-pacifické oblasti, z toho jde především o Jižní Koreu, Japonsko a Čínu. Na druhém místě je Evropa, nejvíce vyvážejí LNG do Španělska. Zbytek LNG jde do střední a jižní Ameriky.
Katar rovněž vyváží nejvíce do asijsko-pacifické oblasti, nejvíce je zastoupena Indie, Jižní Korea, Japonsko a Čína. Z Evropy je to Itálie.
Austrálie vyváží i z důvodu své geografické polohy téměř výhradě do asijsko-pacifické oblasti, kde dosáhne také nejvyšších cen.
Rusko vyváží také nejvíce do asijsko-pacifické oblasti, nejvíce do Japonska a pak do Číny. Na druhém místě je Evropa, nejvíce pak Francie.
Plynovody vyžadují geografickou blízkost, export zemního plynu do Evropy pomocí plynovodů je záležitostí především Ruska, následně pak Norska. Evropa dostává přes potrubí 211,3 mld. m3 plynu; přes LNG, kde je možnost diverzifikace dodávek snazší (ale za vyšší cenu) je to 114,8 mld. m3 plynu.
Ruské projekty
Nejvíce se hovoří o Severním proudu 2, jehož chod je ohrožen fanatismem německých Zelených a také uvědomělými bojovníky za svobodu, kteří by raději dováželi dražší americký zemní plyn (který jde ovšem raději do asijsko-pacifické oblasti, kde jsou dlouhodobě vyšší ceny). (Nakonec mu poslední ránu paradoxně zasadil Vladimir Putin svojí invazí na Ukrajinu-pozn. red.)
Zapomíná se ovšem, že Severní proud 2 není jediný ruský projekt a že je také v ruském zájmu diverzifikovat své exportní dodávky.
V posledních letech Rusko zahájilo (srovnej např. zde) velké množství projektů těžby zemního plynu, které jsou spojeny nikoliv s evropskými, ale asijskými trhy. Na prvním místě jde o zajištění zásobování zemním plynem samotného Ruska, zejména východní Sibiře a Dálného východu, ve druhém sledu jde o snahu využít dynamicky rostoucí asijský trh, který zemní plyn vnímá jako vhodný doplněk energetického mixu, resp. jako možnou náhradu za ekologicky problematickou, leč v této oblasti masivně rozšířenou těžbu uhlí. Atraktivita zemního plynu spočívá v tom, že jeho rezervy jsou hojné, z fosilních paliv má nejmenší ekologickou zátěž, umožňuje větší flexibilizaci dodávek díky LNG (pro dodavatele i odběratele) a může dobře sloužit jako stabilizátor energetického mixu i jako palivo vhodné pro „meziobdobí“ energetického přechodu.
Z významných ruských projektů posledních let uveďme Sachalin, kdy část těženého plynu je ve formě LNG určena pro export, větší část ovšem pro obsluhu Dálného východu (oblasti Vladivostoku).
Dále je to síť plynovodů Síla Sibiře (I a II), které jsou rovněž dominantně určeny pro domácí spotřebu, což reflektuje ruskou politiku podpory a rozvoje těchto regionů, které jsou úzce spojeny s dynamickým asijským, zejména čínským, ekonomickým rozvojem. Síla Sibiře počítá s větví do Číny.
Zdroj: Gazprom.
Zmiňme ještě Jamal I a II, což je projekt rozvoje těžby zemního plynu a zpracování na formu LNG za polárním kruhem. Právě projekt Jamal koncentrovaně ukazuje na nutnost překonávat extrémně obtížné klimatické podmínky těžby v oblasti, kde teploty v zimě padají k mínus padesáti stupňům. Rusové počítají s využitím Severní ledové cesty za pomocí speciální ledoborců-tankerů, kdy přes Beringovu úžinu budou schopni přepravit LNG do Asie, např. do Šanghaje za pouhých 15 dní. I zde se tedy počítá dominantně s dodávkou do Asie, přičemž ovšem využití Severní mořské cesty je možné jen od května do listopadu.
Shrnutí
Význam zemního plynu v energetickém mixu nejspíše poroste, protože představuje klíčovou stabilizující komponentu v plánech na „ozelenění ekonomiky“, zejména, pokud se jedná o ústup od těžby uhlí.
Z hlediska dlouhodobé perspektivy dle údajů o rezervách se jako nejperspektivnější jeví těžba v Ruské federaci a v Íránu. Írán má dlouhodobé problémy s rozvojem těžby a víceméně uspokojuje své domácí potřeby. Ruská federace těžbu rozvíjí, zejména v oblastech východní Sibiře a Dálného východu se záměrem uspokojovat vlastní potřeby a vyvážet LNG na dynamické asijské trhy.
EU může svou závislost na zemním plynu z dovozu snížit několika způsoby. Je to odchod od Zeleného údělu a pokračování v těžbě uhlí. Dále rozvoj těžby v Nizozemsku, i když tento krok by měl spíše menší dopad na evropský trh. Dále je to pak podpora a rozvoj jaderné energetiky, která je ovšem mezi členskými zeměmi nestejnoměrně rozložena. Vynecháme-li destrukci evropské ekonomiky a zbídačení životní úrovně evropských domácností, pak je nutno realisticky počítat s rostoucím významem zemního plynu pro evropskou ekonomiku.
Z hlediska diverzifikace je nutné vnímat, že diverzifikace je takříkajíc „hůl o dvou koncích“, platí pro odběratele i dodavatele, flexibilizace LNG může být i faktorem rozkolísanosti trhů a nestability dodávek (dodávku dostane ten, kdo zaplatí víc). V současné době je nejatraktivnějším místem pro LNG dodávky asijsko-pacifická oblast, v níž se koncentrují dynamické ekonomiky, platí ale, že za LNG se platí víc než za plyn přepravovaný plynovody. I toto je potřeba vzít v případné diverzifikační strategii EU v úvahu.
Článek vyšel v listopadu 2021.